ECLI:CZ:US:2004:1.US.109.04
sp. zn. I. ÚS 109/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. M., zastoupené advokátem JUDr. P. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 54 Nc 125/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně ve věci péče o nezletilého M. M. o návrhu matky (stěžovatelky) na vyloučení předsedkyně senátu Mgr. P. D. z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. Nc 126/2001 (úprava poměru k nezletilému M. M.) tak, že jmenovaná předsedkyně senátu Okresního soudu v Prostějově není vyloučena z projednávání a rozhodování této právní věci.
V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že námitku podjatosti vůči jmenované předsedkyni senátu vznesla stěžovatelka u Okresního soudu v Prostějově podáním ze dne 5. 6. 2003. Důvodem této námitky bylo chování soudkyně při jednání v její kanceláři 4.4.2003, kdy soudkyně odmítla vydat stěžovatelce jí odcizené kresby založené ve spise. Předsedkyně senátu se vyjádřila tak, že se jedná o opětovnou námitku vůči ní, že jednání 4.4.2003 bylo konfliktní, leč vinou zcela nepřiměřeného chování stěžovatelky. Jednání byla přítomna zapisovatelka i místopředseda soudu, který se snažil o uklidnění situace. Místopředseda soudu tuto skutečnost potvrdil. Předsedkyně senátu Mgr. D. se domnívá, že by bylo vhodnější přidělit věc jinému soudci, protože dle jejího názoru se bude stěžovatelka znovu snažit při každém jednání vyvolat konflikt, jež bude odůvodňovat podjatostí soudkyně.
Krajský soud se odvolal na ustanovení §14 odst. 1, 4 o.s.ř. a §16 odst. 1 o.s.ř. - v obou případech ve znění novel - a zdůraznil, že soudcův poměr k účastníkům řízení může být založený příbuzenským nebo jemu podobným vztahem a zároveň, že se může jednat i o vztah přátelský či zjevně nepřátelský. V daném případě však dovozuje, že jmenovaná předsedkyně senátu není ani k účastníkům ani k projednávané věci v žádném vztahu. Podle jeho názoru stěžovatelka nepředložila žádné důkazy, ze kterých by bylo možné prokázat, že je důvod pochybovat o nepodjatosti předsedkyně senátu pro tvrzený jednostranný postup v řízení zaměřený proti stěžovatelce. To, že předsedkyně senátu odmítla stěžovatelce vydat ze spisu požadované listiny (předložené otcem dítěte), lze považovat za postup soudce v projednávané věci, což není samo o sobě důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudce. K vyloučení soudce rovněž nemohou vést pouze jeho subjektivní vyjádření ohledně vlastní podjatosti. Postoje, pocity a motivy soudce, s nimiž přistupuje k rozhodování by mohly - podle mínění krajského soudu - přicházet v úvahu a působit na každého soudce, kterému by byla věc přidělena. Krajský soud zdůraznil, že právě osobnost a postavení soudce musí být zárukou, že nepřipustí působit na sebe takové vlivy. Odlišná situace by nastala v případě, kdyby soudce v rámci svého subjektivního vyjádření tvrdil skutkové okolnosti objektivně nasvědčující tomu, že má k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům takový vztah, který by vzbuzoval důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soud napadeným usnesením porušil její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Považuje názor krajského soudu na věc za překvapivý, neboť sama předsedkyně senátu Mgr. D. uvedla, že by bylo vhodnější věc přidělit jinému soudci. Krajský soud prý pochybil, pokud prohlásil, že postoje, pocity a motivy soudce nejsou skutečnostmi odůvodňující jeho podjatost. Za současné situace nemá stěžovatelka důvěru v objektivitu, nestrannost a zajištění rovnosti stran v řízení a rovněž do budoucna nemá důvěru ani v rozhodnutí předsedkyně senátu. Vztah soudkyně ke své osobě cítí až jako nepřátelský a nabývající takové intenzity, že i přes zákonem dané povinnosti nebude soudkyně schopna v dalším řízení nezávisle a nestranně jednat. Domnívá se, že pokud sama předsedkyně senátu prohlásí, že se v dané věci již necítí skutečně nepodjatou a krajský soud ji svým rozhodnutím "přinutí dále v této věci jednat", jde o rozhodnutí zřejmě nesprávné, jímž byla porušena ústavní práva stěžovatelky.
Stěžovatelka dále uvádí důvody, jež ji o podjatosti předsedkyně senátu utvrzují (viz dále) a navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně jako protiústavní zrušeno.
Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V daném případě, kdy stěžovatelka napadá usnesení obecného soudu o vyloučení předsedkyně senátu daného soudu z důvodu podjatosti, je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda tímto usnesením porušil obecný soud některá základní práva stěžovatelky. K porušení tohoto základního práva by mohlo dojít především tím, že by obecný soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona, v tomto případě ustanovení §14 o.s.ř (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 2001, str. 235).
Ústavní soud konstatuje, že současným zněním §14 o.s.ř., je založeno vyloučení soudce, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. "Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn (najisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti" (Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, 6. vydání, C.H. Beck, 2003, str. 45). Je třeba vidět, že to je rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2000, "která spojovala vyloučení soudců s nepřesnou a neurčitou konstrukcí pochybností o jejich nepodjatosti" (tamtéž).
Ústavní soud již dříve judikoval, že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 o.s.ř. posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 17, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 2001, str. 365).
V daném případě Ústavní soud dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu - že v souzené věci nebyl dán reálný důvod pochybovat o nepodjatosti předsedkyně senátu Mgr. P. D.. Je zřejmé, že krajský soud v napadeném usnesení postupoval správně a ústavně konformním způsobem aplikoval výklad jednoduchého práva (§14 o.s.ř.). Ústavní soud dále konstatuje, že v případech vyloučení soudců musí platit princip presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti, je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného (srov. např. nepublikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/99 ze dne 12.6.2001).
Se zřetelem na tyto úvahy lze dovozovat, že konkrétní námitky ústavní stížnosti, tj. údajné chování soudkyně v kanceláři 4. 4. 2003, nadiktování úředního záznamu, který stěžovatelka nechtěla podepsat, již dříve (17. 4. 2002) zamítnutý návrh na vyloučení soudkyně, nejsou takové povahy, aby je bylo možné označit za reálné důvody k pochybnostem o nepodjatosti uvedené soudkyně ve smyslu dnes platné - a ústavně konformní - právní úpravy vyloučení soudců podle ustanovení §14 o.s.ř. To se týká i tvrzení stěžovatelky, že její předchozí stížnost proti soudkyně Mgr. P. D. byla částečně důvodná; šlo totiž o to, že soudkyně nezvládla jednání a zvýšila hlas (č.l. 119 spisu), což sice nelze akceptovat, leč ani to není možné - v této konkrétní souzené věci - označit za důvod k pochybnostem o podjatosti uvedené soudkyně.
Ústavní soud konečně soudí, že stěžovatelka - v ústavní stížnosti i v rámci řízení před obecným soudem - v podstatě vyjadřuje nespokojenost s postupem tohoto soudu ve věci péče o její nezletilé dítě, od něhož pak odvozuje podjatost předsedkyně senátu Mgr. P. D.. Na to lze usuzovat např. z dřívějšího zdůvodnění námitky podjatosti ze dne 17.12.2002 na č.l. 102, kdy stěžovatelka považuje závěr usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 16.10.2002 - obsahující věcnou argumentaci soudu - za zaměřený výhradně proti své osobě a vyvozuje z něj důkaz podjatosti předsedkyně senátu; obdobně - leč zajisté nepřípadně - namítá stěžovatelka podjatost soudkyně proto, že soudkyně v opatrovnickém řízení zjišťovala, zda její syn hraje na housle, zda cvičí atd. jak sama v ústavní stížnosti podtrhuje.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu