ECLI:CZ:US:2004:1.US.113.03
sp. zn. I. ÚS 113/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného advokátkou JUDr. R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.12.2001, sp. zn. 10 Co 213/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvého stupně v napadené části ve věci samé, tj. v odstavci I. výroku tak, že stěžovatel je povinen vyklidit parcelu vedenou ve zjednodušené evidenci - původně pozemkový katastr o výměře 520 m2 zapsanou na LV v k.ú. Krásno nad Bečvou u Katastrálního úřadu ve Vsetíně a odstranit stavbu sklepa v tom rozsahu, v jakém stavba zasahuje do téže parcely, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že soud prvého stupně zavázal stěžovatele vyklidit podstatnou část parcely, louka, vyznačenou geometrickým plánem 740-29/95 ze dne 6. 11. 1995 v obci Valašské Meziříčí a k.ú. Krásno nad Bečvou a dosud evidované v katastru nemovitostí Vsetín, pracoviště Valašské Meziříčí tak, že na ploše vybarvené zelenou barvou podle grafické přílohy č. 5 znaleckého posudku Ing. Trnky odstraní část sklepa v severní svahové části pozemku a odstraní oplocení vyznačené na této grafické příloze na rozhraní mezi barvami zelenou a černou. Současně okresní soud zamítl žalobu na vyklizení podstatné části parcely, louka, vyznačené citovaným geometrickým plánem a evidované v katastru nemovitostí Vsetín, pracoviště Valašské Meziříčítak, že na ploše vybarvené zelenou barvou podle grafické přílohy č. 5 znaleckého posudku Ing. Trnky odstraní stěžovatel veškeré jím zasázené ovocné stromy, keře bobulové a keře vinné révy, odstraní oplocení na rozhraní mezi barvami zelenou a červenou a vybudované terasové stupně srovná do sklonu původního svahu.
Krajský soud konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení žalobci změnili žalobu. V rámci této změny se domáhali 1) vyklizení parcely vedené ve zjednodušené evidenci - původně pozemkový katastr - louka o výměře 520 m2 zapsané na LV u Katastrálního úřadu ve Vsetíně, k.ú. Krásno nad Bečvou, jako součást parcely louky o celkové výměře; 2) odstranění části sklepa ve vyklizované severní svahové části parcely č. 753; 3) odstranění všech terasových stupňů této parcely jejich srovnáním s původním svahem, dle grafické přílohy č. 5 ke znaleckému posudku Ing. Trnky, a to na rozhraní části této parcely vyznačené černě a červeně, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud uvedenou změnu žaloby připustil u bodů 1, 2, nepřipustil však změnu žaloby u bodu 3 (odstranění terasových stupňů).
Podle názoru odvolacího soudu jde ve vztahu k prvním dvěma žalobním návrhům dílem o žalobu na vyklizení parcely, jež je již řádně označena identifikačními znaky z katastru nemovitostí, a dílem o žalobu na odstranění neoprávněné stavby. Krajský soud má zato, že v rámci žaloby na vyklizení parcely je vlastně vyjádřen požadavek žalobců na odstranění všeho, co se na této parcele nachází z vůle stěžovatele, a co na danou parcelu vnesl a umístil, tedy včetně případného oplocení. Ve vztahu k požadavku na odstranění sklepa, a to té části, kterou zasahuje do téže parcely, jde o žalobu na odstranění neoprávněné stavby. Ve vztahu k 3. části žalobního návrhu (odstranění terasových stupňů) krajský soud konstatuje, že o tomto požadavku bylo již zamítavě rozhodnuto a proto zde existuje překážka věci pravomocně rozsouzené; ostatně tak, jak žalobci tento 3. žalobní požadavek vymezili, "by pro jeho neurčitost nemohlo o něm být věcně rozhodnuto".
Krajský soud vyšel ze stejných skutkových zjištění a důkazů, jež použil soud prvého stupně. Současně doplnil dokazování o zprávu Katastrálního úřadu Vsetín, pobočka Valašské Meziříčí, ze které se podává, že parcela o výměře 520 m2 a parcela o výměře 10 221 m2 byly sloučeny do parcely která byla v užívání socialistické organizace. Parcela o výměře 583 m2 vznikla v evidenci nemovitostí v roce 1972 oddělením z parcely, do níž bylo sloučeno více parcel různých vlastníků a sestává se: z parcely vedené ve zjednodušené evidenci - původně pozemkový katastr o výměře 520 m2 a z části parcely vedené ve zjednodušené evidenci - původně pozemkový katastr č. o výměře 63 m2. Protože parcelu tvoří dvě parcely různých vlastníku, není možné ji vyznačit na samostatném listu vlastnictví a katastrální úřad vede obě parcely tvořící ve zjednodušené evidenci na příslušných listech vlastnictví,o výměře 520 m2 vlastníků A. a M. G. (žalobců) a o výměře 63 m2, vlastníka J. G. Parcela byla původně zapsaná v pozemkové knize v knihovní vložce v katastrálním území Krásno nad Bečvou. Kupní smlouvou ze dne 16. 10. 1956 nabyli vlastnictví k parcele manželé A. a A. G. a kupní smlouvou ze dne 5. 12. 1983 přešlo vlastnictví k téže parcele na manžele A. a M. G. (žalobce), kteří jsou zapsáni jako vlastníci doposud.
Podle právního hodnocení věci krajským soudem jsou žalobci A. a M. G. - jako společní vlastníci - vlastníky parcely o výměře 520 m2, kterou do společného jmění manželů nabyli kupní smlouvou ze dne 5. 12. 1983. Stejný pozemek byl v užívání Jednotného zemědělského družstva Podlesí, které před převodem vlastnictví na žalobce, převedlo smlouvou ze dne 8. 9. 1983 tuto parcelu do bezplatného užívání na omezenou dobu na Český zahrádkářský svaz, základní organizaci 1. ve Valašském Meziříčí. Následně smlouvou ze dne 6. 12. 1983 tato organizace Českého zahrádkářského svazu přenechala dle §397 a násl. občanského zákoníku stěžovateli do dočasného užívání parcelu, jejíž součástí je parcela zapsaná ve zjednodušené evidenci. Časově omezené právo užívat označený pozemek, jehož součástí je i předmětný pozemek ve vlastnictví žalobců, neumožňovalo překročit uživateli obvyklý způsob užívání nad rámec účelu, k němuž měl pozemek sloužit. Tomuto účelu, jak krajský soud konstatuje, neodpovídá zřízení stavby trvalého charakteru, protože časová omezenost práva užívání zřízení takové stavby vylučovala.
Podle názoru krajského soudu přenechal-li tedy časově omezený uživatel pozemku - Český zahrádkářský svaz - předmětný pozemek k dalšímu užívání, nemohl tak učinit ve větším rozsahu než mu náležel. Proto smlouva ze dne 6. 12. 1983 uzavřená mezi stěžovatelem a Českým zahrádkářským svazem nemohla založit subjektivní právo stěžovatele k užívání pozemku na dobu přesahující stejné právo původního uživatele. Podle §22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. totiž zaniklo užívací právo JZD Podlesí k dané parcele, a to před tímto zánikem vypovědělo Českému zahrádkářskému svazu smlouvu o užívání tohoto pozemku. Proto nemohlo dále trvat ani užívací právo stěžovatele, jež z něj bylo odvozeno.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel parcelu vedenou ve zjednodušené evidenci (původně pozemkový katastr) užívá bez právního důvodu a že se žalobci domáhají ochrany svého vlastnického práva ve smyslu §126 občanského zákoníku. V daném případě jde o neoprávněný zásah do jejich vlastnického práva; v případě pozemku je jeho vydání pojmově vyloučeno. Soud aplikoval ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, protože se jedná o vyklizení pozemku a o odstranění těch předmětů, které se na pozemku z vůle stěžovatele nacházejí. Jiným institutem je odstranění stavby dle §135c odst. 1 občanského zákoníku; jedná se o stavbu na cizím pozemku, kterou prokazatelně zřídil stěžovatel, a to bez příslušného oprávnění, zejména bez souhlasu vlastníka pozemku a bez povolení příslušného stavebního úřadu, takže se jedná o stavbu neoprávněnou. Protože se žalobci nedomáhali vypořádání poměrů k neoprávněné stavbě na svém pozemku způsobem podle §135c odst. 2, příp. 3 občanského zákoníku a účelnost tohoto jiného způsobu vypořádání nenamítal ani stěžovatel, uložil krajský soud stěžovateli dle §135c občanského zákoníku povinnost odstranit stavbu sklepu na daném pozemku v tom rozsahu, v jakém stavba do pozemku zasáhla.
Stěžovatel podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 6. 11. 2002, č.j. 22 Cdo 1386/2002-304, pro nepřípustnost odmítl. Ústavní stížnost však proti tomuto rozhodnutí nesměřuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem porušil jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože jeho rozhodnutí není v souladu s ústavní zásadou vyjádřenou v čl. 90 Ústavy. Domnívá se, že rozsudek krajského soudu je právně chybný a jako takový nevykonatelný. Podle jeho názoru jej soud zavázal k vyklizení celé p., byť ji zcela zřejmě celou neužívá - část užívá samotný žalobce a část soused - a nemůže ji tedy celou vyklidit.
Proto navrhuje napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V daném případě Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel toliko proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva skutečně brojí. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by popsaná procesní námitka, tzn. že výrok napadeného rozsudku je koncipován poměrně široce, měla odpovídající ústavněprávní rozměr. Podstatou souzené věci totiž není to, v jakém rozsahu stěžovatel předmětnou parcelu užívá, nýbrž požadavek, aby z předmětné parcely odstranil vše, co se tam z jeho vlastní vůle nachází. Jen pro úplnost lze dodat, že z kontextu celého spisu (zejména z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 18. 5. 1999, ze znaleckého posudku Ing. T. a grafické přílohy č. 5 ke znaleckému posudku) je přesto zřejmé, jakou část dané parcely stěžovatel užívá. Tím se ostatně i obecné soudy zabývaly dostatečně.
Ústavní soud připomíná, že každý vlastník má právo na ochranu vlastnického práva. V tomto případě vlastníci - vedlejší účastníci - své vlastnické právo realizovali žalobou na vyklizení nemovitosti, včetně uplatnění práva na odstranění neoprávněné stavby. Obecný soud správně aplikoval ustanovení §126 odst. 1 a §135c občanského zákoníku a ani v tomto případě interpretace i aplikace jednoduchého práva nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud má zato, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dostatečně dovodit i rozhodné skutečnosti a důkazy, ze kterých obecný soud vycházel, především to, že stěžovatel předmětný pozemek užívá bez právního důvodu a že sklep (část zasahující do této parcely) zřídil na tomto pozemku jako stavbu neoprávněnou. Odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je logické a přesvědčivé, nevykazuje znaky svévole a nezakládá ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a skutkovými a právními závěry z něho vyvozenými na straně druhé. Zde je třeba zdůraznit zejména zásadní argument obecného soudu, že zaniklo-li k předmětné parcele užívací právo předcházejícímu subjektu (Českému zahrádkářskému svazu), nemohlo dále trvat ani užívací právo stěžovatele, které z něj bylo odvozeno.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě vyjadřuje toliko nespokojenost s postupem obecných soudů, jež mu znemožňuje nadále užívat předmětný pozemek jako zahradu, což je z jeho argumentace v průběhu daného soudního sporu zcela zřejmé.
Protože Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Ostravě, ani v jeho právních závěrech ohledně aplikace a interpretace jednoduchého práva, neshledal protiústavní zásah do základních práv nebo svobod stěžovatele, včetně práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nemá důvodu napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu