ECLI:CZ:US:2004:1.US.131.04
sp. zn. I. ÚS 131/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti F. P., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 55 To 368/2002, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 4 T 329/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)], napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec bylo mimo jiné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě, jímž byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho procesní práva. Tato porušení spatřuje stěžovatel v tom, že soudy neakceptovaly stěžovatelovy návrhy na provedení důkazů, a to výslechy svědků W., K. a P..
Tím, že soud tyto důkazy neprovedl, zasáhl podle stěžovatele do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně s tím se soudy měly dopustit porušení práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a zasáhly do rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, když bylo soudem přiznáno více procesních práv státnímu zastupitelství, jež musí unést důkazní břemeno stejně jako obžalovaný.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokráte judikoval, představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který stojí mimo soustavu obecných soudů, jimž proto není instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je toliko ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, jinými slovy Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími porušují ústavně zaručená základní práva a svobody jednotlivce.
Jedinou námitkou, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil a která již byla posouzena soudem odvolacím, je námitka týkající se neprovedení navrhovaných důkazů (výslechů svědků).
Podle stávající judikatury Ústavního soudu není obecný soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, pokud se vypořádá v odůvodnění rozhodnutí s tím, proč navržený důkaz neprovedl (srov. I. ÚS 362/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Praha, C. H. Beck 1997, str. 111). Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že neobsahuje žádné nové argumenty, kterými by se již obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Obecné soudy napadená rozhodnutí detailně odůvodnily a vypořádaly se všemi námitkami obhajoby, včetně návrhů na doplnění dokazování. Tyto závěry svědčí o tom, že rozhodování obecných soudů nebylo libovolné, což by zakládalo porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel.
Z těchto důvodů pak Ústavní soud nemohl shledat ani porušení rovnosti účastníků řízení či dotčení práva na obhajobu, pokud jejich porušení stěžovatel odvozoval toliko od stejné skutečnosti, tj. že soudy nebylo vyhověno návrhu obhajoby na provedení shora uvedených důkazů.
S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2004 JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu