ECLI:CZ:US:2004:1.US.17.04
sp. zn. I. ÚS 17/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: W. H. Y., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 As 31/2003 - 53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 5 Ca 21/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že se u městského soudu domáhal přezkumu rozhodnutí Policie ČR o prodloužení platnosti víza k pobytu. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, podle kterého rozhodnutí o neprodloužení víza je vyloučeno ze soudního přezkumu. Výklad pojmu "rozhodnutí o prodloužení víza" považuje stěžovatel za extenzivní, nemající oporu v zákoně. Stěžovatel uvedl důvody, které mají prokázat, že "řízení o udělení víza" a "řízení o prodloužení víza" mají odlišnou povahu. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože žaloba byla odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení a nebyla tedy přezkoumána. Správní rozhodnutí nemají podle stěžovatele oporu v zákoně a jediný prostředek, jak se domoci ochrany svých práv v řízení před soudem, mu byl znemožněn. Stěžovateli bylo také upřeno právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 ZÚS byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud sdělil, že řízení o udělování víza i řízení o prodloužení doby jeho platnosti jsou řízení podobná a nacházejí se v obdobném právním režimu. Ustanovení §51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. je třeba chápat jako normu, která stanoví nenárokovost jak na udělování víza, tak na prodlužování doby jeho platnosti, řízení o prodloužení je pouze určitým podtypem řízení o udělení víza. Takový postup není podle soudu v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, protože napadené rozhodnutí správního orgánu je ze soudního přezkumu vyloučeno zvláštním zákonem, jak na to pamatuje věta prvá čl. 36 odst. 2 Listiny a nejedná se o přezkum rozhodnutí, týkajícího se základních práv a svobod podle Listiny. Na stěžovatele se podle čl. 42 odst. 2 Listiny vztahují všechna práva zakotvená v Listině, kromě těch, která jsou adresována pouze státním občanům, právo na svobodný vstup na území ČR a na ochranu proti nucenému opuštění republiky však přísluší pouze občanům ČR (čl. 14 odst. 4 Listiny).
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel podal u městského soudu žalobu proti rozhodnutí Policie ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 2. 12. 2002, čj. SCPP-14-217/PH-XIII-c-2002, kterým byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Městský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 5 Ca 21/2003. V odůvodnění konstatoval, že žaloba je nepřípustná, protože napadené rozhodnutí správního orgánu je zvláštním zákonem vyloučeno ze soudního přezkumu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 As 31/2003 - 53, odmítl kasační stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení městského soudu jako nedůvodnou. Za použití zejména systematického výkladu podrobně rozvedl, proč není dán právní nárok na vyhovění žádosti o prodloužení víza.
Návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
V projednávaném případě je nutno zodpovědět otázku, zda rozhodnutí o neprodloužení víza je vyloučeno ze soudního přezkumu a zda takové vyloučení je zásahem do stěžovatelem uváděných základních práv nebo svobod.
Podle ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny má každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné moci, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak. Z takové pravomoci soudu nesmí být ovšem vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
V daném případě je tedy rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 2 věta prvá Listiny). Neexistuje-li subjektivní právo v rovině obecného práva a nelze-li takové právo dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva (čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny).
Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 148/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, nález č. 19, str. 327]). Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany. Jinými slovy, stěžovatel v daném případě není nositelem žádného základního práva, jehož obsahem by bylo právo svobodně setrvávat na území ČR. Postavení stěžovatele je v daném případě plně v pravomoci příslušných orgánů veřejné moci v České republice.
Ústavní soud má zato, že tato ústavněprávní úvaha se promítla i do argumentace, která je obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle níž neexistuje právní nárok stěžovatele na prodloužení víza. Nejvyšší správní soud konstatoval, že řízení o prodloužení víza je podtypem řízení o udělení víza, takže se i na něj vztahuje §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Právě z tohoto důvodu bylo nutno žalobu proti rozhodnutí, jehož obsahem je zamítnutí žádosti o prodloužení víza, podle §46 odst. 1 písm. d) SŘS, odmítnout. Konečně i v rovině práva ústavního poukázal Nejvyšší správní soud na to, že na stěžovatele se sice vztahuje dikce čl. 42 odst. 2 Listiny, nicméně toto ustanovení garantuje "doplňkové" právo, jež de facto není právem samým o sobě, ale má normativní význam pouze ve vztahu s jinými ústavně zaručenými právy. V této souvislosti správně připomněl, že žádné z práv v Listině uvedených nezakládá nárok stěžovatele na pobyt na území České republiky, protože takové právo je dáno pouze občanům ČR (čl. 14 odst. 4 Listiny). Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje a je věcí suverénního státu, zda a za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Na udělení víza není, podle výslovného znění zákona, právní nárok (§51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.).
Pokud tedy stěžovatel není ve výše uvedeném smyslu nositelem základního práva, nelze mu ani přisvědčit v tom, že by Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 2 Listiny.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu