ECLI:CZ:US:2004:1.US.174.02
sp. zn. I. ÚS 174/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001, čj. 7 A 98/99 - 37, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, územního odboru pro Královéhradeckou oblast, ze dne 28. 5. 1999, čj. 850/121/ÚOHK/99-Tu, a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod, ze dne 5. 2. 1999, zn. 6/OP/645/99/No, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti, a je tedy způsobilá dalšího projednávání, napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), Ministerstva životního prostředí, územního odboru pro Královéhradeckou oblast (dále jen "ministerstvo") a České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod (dále jen "inspekce").
Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že v lednu 1999 provedla inspekce u něj doma kontrolu, při které zjistila, že vlastní několik rostlin (kaktusů). Vyzvala ho, aby prokázal jejich původ. Stěžovatel sdělil, že si je vypěstoval v roce 1996 ze semen získaných na území ČR od jiné osoby, a prokázal tedy povolený způsob nabytí rostlin (§54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Inspekce mu přesto rostliny odebrala kvůli jejich nepovolenému nabytí. Jeho odvolání proti rozhodnutí inspekce ministerstvo zamítlo. Ve správní žalobě proti tomuto rozhodnutí stěžovatel vznesl 5 námitek. Namítl, že správní orgán postupoval v rozporu se správním řádem, neposkytl mu dostatečné poučení o právech a povinnostech a nerespektoval nedotknutelnost obydlí. Dále namítal neexistenci obecně závazné právní normy zakazující, komukoli na území ČR, nabytí volně rostoucí rostliny, chráněné mezinárodními úmluvami, a to až do dubna 1997, tj. do vydání zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dovozu ohrožených druhů"). Stěžovatel dále uvedl, že rostliny vypěstoval ze semen získaných na území ČR a nesouhlasil s nepřiměřeně rozšiřujícím výkladem provedeným správními orgány. Poslední námitka se týkala porušení principu rovnosti účastníků ve správním řízení.
Stěžovatel tvrdí, že postupem orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. V jeho věci došlo rovněž k porušení principu, zakotveného v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (svoboda činit vše, co není zákonem zakázáno).
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud uvedl, že se zabýval všemi námitkami uvedenými v žalobě. K podstatě věci, za kterou označil prokázání povoleného způsobu nabytí rostliny podle §54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, uvedl, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného správními orgány, podle kterého byla rostlina dovezena na území ČR v rozporu s právními předpisy (§5 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny). Vyslovil právní názor, že nelze dodatečně legalizovat nepovolený způsob nabytí rostliny tím, že z této rostliny, nebo z jejích semen, byly vypěstovány další exempláře. Podle vrchního soudu správní orgán postupoval podle zákona o ochraně přírody a krajiny, stěžovatelovu argumentaci zákonem o dovozu ohrožených druhů proto nemohl akceptovat. Námitkami, které žalobce uplatnil po uplynutí dvouměsíční lhůty po podání žaloby, se vrchní soud již nemohl zabývat, s ohledem na dispoziční zásadu platnou pro správní soudnictví (§249, §250 odst. 1 a §250h odst. 1 OSŘ).
Ministerstvo životního prostředí ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na rovnost účastníků uvedlo, že jediným účastníkem byl stěžovatel. S inspekcí byl konzultován pojem "pěstování v kultuře", ale konzultaci rozhodující orgán nepovažoval za dostatečnou, proto se obrátil na legislativní odbor ministerstva. Výklad §54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny se dotýká i ve stížnosti uvedeného porušení svobody jednotlivce. Podle ministerstva stěžovatel neprokázal povolený způsob nabytí předmětných rostlin, neboť kaktus, vypěstovaný ze semen z exemplářů nelegálně dovezených, není získán zákonným způsobem. Nejde tedy o pěstování v kulturách podle §49 odst. 2 písm. b) tohoto zákona. Podle názoru ministerstva prokázání původu rostlin nebylo požadováno v rozporu se zákonem.
Česká inspekce životního prostředí ve vyjádření sdělila, že po ohlášené kontrole u stěžovatele došlo k odebrání 6 exemplářů rostliny z důvodu neprokázání jejího původu podle §54 zákona o ochraně přírody a krajiny. K namítanému porušení práva na rovnost účastníků uvedla, že inspekce není účastníkem správního řízení a jako správní úřad jím ani být nemůže. Navíc uvedla přehled odborné literatury, která potvrzuje, že vyjádření správního orgánu nižšího stupně k podanému dovolání je věcí zcela standardní.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 28. 1. 1999 byla u stěžovatele provedena kontrola exemplářů chráněných rostlin. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Havlíčkův Brod, ze dne 5. 2. 1999, zn. 6/OP/645/99/No, bylo stěžovateli odebráno 6 kusů rostliny turbinicarpus alonsoi. V odůvodnění bylo uvedeno, že předmětná rostlina je zařazena mezi přímo ohrožené druhy. Ministerstvo na její exempláře ani semena nevydalo dovozní povolení, do ČR tedy nemohla být dovezena legálně.
Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Ministerstva životního prostředí, územního odboru pro Královéhradeckou oblast, ze dne 28. 5. 1999, čj. 850/121/ÚOHK/99-Tu. Ministerstvo posuzovalo otázku, zda uměle vypěstované exempláře z nelegálně dovezené matečné rostliny lze považovat za povolený způsob nabytí ve smyslu §54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a dospělo k názoru, že o povolený způsob nejde.
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministerstva zamítl vrchní soud rozsudkem ze dne 27. 12. 2001, čj. 7 A 98/99 - 37. V odůvodnění uvedl, že nelze zaměňovat provádění kontroly se správním řízením. K porušení namítaných ustanovení správního řádu tedy nemohlo dojít. Nedovolený způsob získání rostliny není možno zlegalizovat tím, že je vypěstována ze semene, které se nacházelo na mateční rostlině dovezené do ČR v rozporu s právními předpisy. K námitce, vztahující se k aplikaci §24 odst. 1 zákona o dovozu ohrožených druhů, uvedl, že podle tohoto ustanovení nebylo ve věci vůbec rozhodováno. Námitkami uvedenými v replice ze dne 1. 11. 1999 se soud nezabýval, protože byly vzneseny po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem k podání žaloby a odkázal na ustanovení §250b odst. 1 OSŘ a §250h odst. 1 OSŘ.
Na základě shora uvedených zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy ČR].
Jednou z ustálených doktrín Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech je, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod může dojít protiústavní interpretací tzv. "jednoduchého" (obecného) práva a Ústavní soud se pak může interpretací tzv. "jednoduchého" práva zabývat za splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C. H. Beck, Praha 2003, str. 85.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 [Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31, C.H.Beck, Praha 2004, str. 327] Ústavní soud vyložil, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Jinými slovy, samotné porušení pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní zamýšlený procesní úkon, čímž by byl znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech.
Námitky stěžovatele lze v podstatě rozdělit do dvou skupin. První představují námitky procesní povahy, druhou pak interpretace hmotněprávního předpisu, tj. ustanovení o prokázání původu chráněné rostliny.
Jako první procesní námitku stěžovatel uvedl, že se vrchní soud neseznámil s jeho replikou ze dne 1. 11. 1999 a ačkoli k ní stěžovatele přímo vyzval, vůbec ji nehodnotil. Z napadeného rozsudku je však zřejmé, že vrchní soud se obsahově vyrovnal s většinou námitek a argumentací uvedených v této replice, námitkami stěžovatele se fakticky zabýval spolu s řešením již dříve vznesených námitek. Do ústavně zaručených práv stěžovatele tak nezasáhl.
Další námitkou procesní povahy je, že se vrchní soud nezabýval všemi stěžovatelovými námitkami. Z porovnání obsahu žaloby, podání (repliky) ze dne 1. 11. 1999 a odůvodnění rozsudku vyplývá, že se jedná o dvě námitky, se kterými se vrchní soud nevyrovnal. Jedná se o údajný zásah do nedotknutelnosti obydlí a dále o porušení rovnosti účastníků řízení. Ačkoli se námitkou stěžovatele o nedotknutelnosti obydlí vrchní soud nezabýval, v ústavní stížnosti již zopakována není. Podle názoru Ústavního soudu do nedotknutelnosti obydlí stěžovatele (svobody zaručené v čl. 12 Listiny), zasaženo evidentně nebylo. Článek 12 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Právě takový je i případ stěžovatele. Předmětem jeho podnikání je mj. prodej rostlin (kaktusů) a pro jejich pěstování využíval a využívá svého obydlí. Ve smyslu §24 odst. 2 písm. a) zákona o dovozu ohrožených druhů, ve znění pozdějších předpisů, je inspekce oprávněna vstupovat do objektů, zařízení a provozů sloužících k podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti a na pozemky kontrolovaných osob, pokud je to nutné k výkonu kontroly. Podobné oprávnění dává kontrolním orgánům i §11 písm. a) zákona o státní kontrole. Ačkoli se tedy vrchní soud s touto žalobní námitkou nevyrovnal, nebyla ani tato vada procesního postupu způsobilá zasáhnout do základní svobody stěžovatele.
K námitce o porušení rovnosti účastníků správního řízení Ústavní soud připomíná §14 správního řádu, které stanoví, kdo je účastníkem řízení. Správní orgán, tedy inspekce, účastníkem řízení nebyl.
Stěžovatelem citované nálezy (nález sp. zn. IV. ÚS 290/99, nález sp. zn. III. ÚS 636/99, nález sp. zn. IV. 146/99), které měly podpořit jeho argumentaci, se zabývají skutkově i právně odlišnými případy a závěry v nich obsažené nelze vztáhnout na projednávaný případ. Jistou relevanci by snad bylo možno přiznat poukazu na nález sp. zn. IV. ÚS 290/99, kdy Ústavní soud konstatoval, že zaměřením pouze na jedno ze žalobních tvrzení a následným formálním posouzením zákonnosti správního rozhodnutí odepřel obecný soud stěžovateli právo na soudní ochranu. Konkrétní okolnosti projednávaného případu jsou odlišné, jak je výše uvedeno, stěžovatelova ústavně zaručená práva nebo svobody porušeny nebyly.
Nakonec se Ústavní soud zabýval námitkou ústavní nekonformity interpretace §54 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle názoru Ústavního soudu vrchní soud dostatečně a řádně odůvodnil, z čeho při svém výkladu tohoto ustanovení vycházel a proč dospěl k závěrům vyjádřeným v rozsudku. V projednávaném případě nedošlo ze strany vrchního soudu k protiústavní interpretaci obecného práva. Ústavní soud dodává, že nález sp. zn. I. ÚS 145//94 se sice týkal aplikace zákona o ochraně přírody a krajiny, závěry obsažené v tomto nálezu však na projednávaný případ nelze uplatnit.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v napadených řízeních, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Vojen Gütttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu