ECLI:CZ:US:2004:1.US.179.03
sp. zn. I. ÚS 179/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 12. 2002, sp. zn. 27 Rto 5/2001, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. Nt 221/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na obnovu řízení v případě vadného předešlého řízení podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a práva na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 12. 2002, sp. zn. 27 Rto 5/2001 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. Nt 221/99. Citovaným usnesením Okresního soudu v Olomouci byl zamítnut návrh stěžovatele na přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jako opožděně podaný. Krajský soud v Ostravě poté stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí shora uvedeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 4 T 162/87 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona v tehdejším znění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Předložil Okresnímu soudu v Olomouci tři alternativní návrhy, jak dospět ke zrušení citovaného rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci; jednak na základě zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že by soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ust. §6 tohoto zákona, za druhé cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu a podle čl. 4 odst. 2 Protokolu k Úmluvě a za třetí na podkladě přezkumného řízení podle §6 zákona č. 198/1993 Sb. Okresní soud v Olomouci však návrh na přezkumné řízení odmítl jako opožděně podaný a Krajský soud stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl. Stěžovatel je toho názoru, že o každém návrhu mělo být rozhodnuto samostatným výrokem.
Podstata ústavní stížnosti se však podle jejího obsahu a se zřetelem na ústavněprávní argumentaci stěžovatele týká problematiky obnovy řízení. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. II. ÚS 187/2000, sp. zn. I. ÚS 26/01 a sp. zn. I. ÚS 671/01. Uznává sice, že nový nebo odlišný názor není novou skutečností ve smyslu ust. §278 odst. 1 trestního řádu, leč problém prý nespočívá v novém výkladu práva, nýbrž v jeho chybném výkladu. V napadeném rozhodnutí se podle mínění stěžovatele vůbec nepřihlíží ke smyslu zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ačkoli se na něj stěžovatel odvolával. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obsaženým v napadeném rozhodnutí, že závěry stížnostního soudu nejsou v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu, i když připouští, že judikatura Nejvyššího soudu je v těchto případech rozporná. Napadené rozhodnutí, uvádí dále stěžovatel, zcela pomíjí již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. I. ÚS 26/01, ve věci stěžovatele S. H., kde prý bylo objasněno, že "pokud lze srovnatelným nálezem Ústavního soudu prokázat vadnost rozhodnutí, lze se právem domáhat obnovy řízení". V ústavní stížnosti zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, tvrdí dále stěžovatel, vedla mnohé obecné soudy k tomu, že po jejich vydání, tj. po 4. 7. 2001, povolily obnovu řízení v řadě dalších případů, kdy stejně jako v stěžovatelově věci došlo k odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990. Z rozhodnutí obecných soudů v jiných obdobných věcech (včetně doplnění ústavní stížnosti podáními ze dne 24. 7. 2003 a 15. 9. 2003) tak stěžovatel dovozuje, že "napadené usnesení se zcela vymyká mnoha rozhodnutím obecných soudů po 4. 7. 2001, kdy Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 7 Tz 140/2001 a Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 26/01, ukázaly, že vadná rozhodnutí z minulosti lze napravit právě cestou obnovy řízení".
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Okresní soud v Olomouci stěžovatelův návrh na přezkumné řízení zamítl jako opožděně podaný s odůvodněním, že návrh bylo možno podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti zákona č. 119/1990 Sb., tedy ode dne 1. 7. 1990, stěžovatel jej však podal až 19. 10. 1999, což vyplývá i z příslušného spisového materiálu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. Nt 221/99. S tímto závěrem, jehož správnost vyplývá z obsahu spisu, ostatně stěžovatel nijak nepolemizuje. Krajský soud se poté zabýval stěžovatelovými námitkami, resp. návrhy, jakož i postupem okresního soudu a jeho stížnost proti rozhodnutí okresního soudu zamítl. Vyložil přitom mimo jiné, proč neshledal důvodu předložit věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části věty v ust. §6 zákona č. 119/1990 Sb. a odůvodnil, proč nejsou dány podmínky obnovy řízení podle návrhu, který byl nadto podán opožděně. Pokud stěžovatel za této situace namítal, že okresní soud nerozhodl o každém stěžovatelově návrhu samostatným výrokem, je proto Ústavní soud toho názoru, že případné vyhovění ústavní stížnosti pouze z tohoto důvodu by bylo projevem striktně formalistického přístupu k právu, který Ústavní soud ve své konstantní judikatuře mnohokrát podrobil kritice, neboť na posouzení věci samotné by nebylo možno - s odkazem na níže podrobně uvedené důvody- nic podstatného změnit.
Ostatně stěžovatel sám svůj návrh odůvodňuje - jak je ze shora uvedeného zřejmé- především argumentací, týkající se možnosti povolení obnovy řízení v trestních věcech poukazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu a konstatováním údajně rozporné praxe obecných soudů nižších stupňů při rozhodování o návrhu na obnovu řízení, ve kterých byli obvinění odsouzeni za odepření vojenské služby z náboženských důvodů. Ústavní soud v tomto směru především uvádí, že v obdobné věci, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 792/02 rozhodl nálezem ze dne 1. 3. 2004, kde se výše uvedenými právními problémy po věcné stránce podrobně zabýval a po provedení ústavněprávního rozboru stížnost jako nedůvodnou zamítl. Od právních závěrů obsažených v uvedeném nálezu neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. (V této souvislosti lze odkázat i na další následná rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných případech, např. nepublikované usnesení sp. zn. IV. ÚS 189/03 nebo II. ÚS 177/03, kdy ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné). Nezbývá tedy, než opětovně připomenout ve věci další relevantní, resp. citovaná rozhodnutí:
Nálezem ze dne ze dne 7. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 285/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 117) zrušil Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Pardubicích [odsouzení pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.]. V odůvodnění je konstatováno, že se na citovaný trestný čin vztahuje ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., neboť mezinárodní standardy lidských práv, na něž se zákon o soudní rehabilitaci ve svém §1 odvolává, odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení připouštějí (čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy). V této věci se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí i náboženství, tedy o čin, který směřoval k uplatnění základního ústavního práva občana, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný.
Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 40), se týká ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal nesprávnost soudních rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., který podal poté, kdy byl v rámci rehabilitačního řízení zrušen rozsudek bývalého vojenského soudu pouze ve výroku o trestu uloženém za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona, výrok o vině zůstal nedotčen a od potrestání bylo upuštěno. Ústavní soud napadená usnesení Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem z roku 2000 zrušil. V tomto nálezu Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 285/97, a konstatuje, že i když je navrhovatel v této věci v jiné procesní situaci, neboť soudy o jeho návrhu na rehabilitaci jednaly a rozhodly, z hlediska ochrany základních lidských práv a svobod jsou oba případy srovnatelné a kdyby soud v navrhovatelově věci nevycházel z názorů, které Ústavní soud vyslovil v citovaném nálezu, mohl by dospět ke krajně nespravedlivému závěru. Řešení navrhovatelova případu podle §6 zák. č. 198/1993 Sb., je možné i správné. Dále uvedl, že se neztotožňuje se zužujícím výkladem pojmu "trest" obsaženým v §6 zák. č. 198/1993 Sb., neboť i samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním.
K citovanému nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000, je ovšem nutno doplnit, že pod sp. zn. Pl. ÚS st. 14/01 přijalo plénum Ústavního soudu dne 26. 6. 2001 stanovisko (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, str. 342-345), kterým byl odmítnut rozšiřující výklad toho, co lze považovat za výrok o trestu v souvislosti se soudní rehabilitací, vyplývající z cit. nálezu, s tím, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., nelze aplikovat ustanovení §6 zák. č. 198/1993 Sb. Citovaný nález druhého senátu proto nelze považovat za relevantní názor Ústavního soudu.
Nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. I. ÚS 26/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 99) se netýká odsouzení pro nenastoupení vojenské služby před rokem 1990. V této věci bylo řešeno údajné porušení zásady "ne bis in idem", kdy byl stěžovatel opakovaně v roce 1992 a 1993 odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272d odst. 3 tr. zákona. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení po druhém odsouzení pro uvedený trestný čin, kterýžto návrh byl soudy obou stupňů zamítnut. Proti rozhodnutí stížnostního krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy měly respektovat nejen čl. 40 odst. 5 Listiny, nýbrž i článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a pokud se tak nestalo, došlo v řízení před nimi k nesprávné aplikaci nejen norem trestního práva, ale i k přímému porušení uvedených ústavních principů (čl. 36 Listiny), jakož i mezinárodní smlouvy, kterou byly obecné soudy ze zákona (čl. 10 Ústavy) povinny aplikovat a respektovat. Vyhověl proto návrhu stěžovatele a zrušil usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu zamítajícímu návrh na povolení obnovy řízení. Odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/01, je založeno výlučně na názoru, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena zásada "ne bis in idem". Pokud však jde o to, že došlo ke zrušení rozhodnutí zamítajících návrh na povolení obnovy řízení, neobsahuje tento nález žádný právní názor ani stanovisko ke zvolenému procesnímu postupu.
Kromě výše uvedených nálezů, se projednávané problematiky dotýkají i další rozhodnutí Ústavního soudu.
V obecné rovině se jedná zejména o nález ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 29, nález č. 36), jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně vydanému v roce 1991 v rehabilitačním řízení. Dále jde o nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 29, nález č. 42, vyhlášený též pod č. 106/2003 Sb.), kterým Ústavní soud zrušil usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 15 Tz 47/2002, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch obviněného proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně (odsouzení pro trestný čin podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.).
Pokud jde o občanskoprávní řízení, pak judikatura Ústavního soudu (byť se jedná pouze o usnesení) v otázce, zda právní názor či jeho změna může být novou skutečností odůvodňující povolení obnovy řízení, je konstantní a jednoznačná. V usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 111/98, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení (odůvodněný právním názorem vyplývajícím z následně vydaného nálezu Ústavního soudu), se výslovně uvádí, že "podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu sice závazná pro všechny orgány i osoby bez výjimky, neboť Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 a 87 Ústavy ČR, ale právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle §228 občanského soudního řádu." Rovněž ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 609/2000, v níž podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že po pravomocném skončení věci byl v jiné věci vydán nález Ústavního soudu s novým právním názorem, což dle stěžovatelky mělo být důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, odkázal Ústavní soud v zamítavém usnesení na citované usnesení sp. zn. II. ÚS 111/98, a znovu zdůraznil, že změna právního názoru obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být novou skutečností, která by byla důvodem obnovy řízení podle §228 občanského soudního řádu.
Ústavní soud tedy na základě rekapitulace vlastní judikatury uzavírá, že žádné rozhodnutí Ústavního soudu se přímo nezabývá posouzením zákonnosti procesního postupu podle ustanovení §277 a násl. trestního řádu, který by měl směřovat k obnově řízení ve věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů a nezaujímá stanovisko k zásadnímu problému řešenému v nyní - tedy v oblasti trestněprávní - posuzované věci, tj. zda změna právního názoru či nová interpretace zákonných ustanovení obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu je skutečností ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu.
Pokud jde o judikaturu obecných soudů, týkající se uvedené problematiky, konstatuje Ústavní soud (shodně s ústavní stížností), že je nejednotná. Rozporné je i rozhodování Nejvyššího soudu ČR o stížnostech pro porušení zákona vztahujících se k řešené problematice. Jako příklad lze uvést rozsudek ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. 3 Tz 82/2001, a usnesení ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 140/2001. Senáty Nejvyššího soudu ČR se v obou věcech v podstatě ztotožnily s argumentací stížností pro porušení zákona a dospěly k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu nebyly dány. Rozdílně však v těchto věcech rozhodly. V cit. rozsudku bylo konstatováno, že Nejvyšší soud ČR shledal stížnost pro porušení zákona důvodnou, avšak po zvážení otázky, zda bude nezbytné napadené rozhodnutí podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušit (formální podmínky ustanovení §272 odst. 1 tr. řádu byly splněny), dospěl k závěru, že v dané trestní věci postačí tzv. akademický výrok. Naproti tomu cit. usnesením byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta, s tím, že není důvodná, neboť nedošlo k porušení zákona charakteru a intenzity předpokládané ustanovením §266 odst. 1 tr. řádu.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2002 je pod č. 13 uveřejněn rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tz 82/2001, kterým bylo rozhodnuto, že povolením obnovy řízení v trestní věci byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §278 odst. 1 a §284 odst. 1 tr. řádu ve prospěch obviněného. Nicméně i po uveřejnění tohoto rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že dle názoru Nejvyššího soudu ČR není nový výklad práva skutečností ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, rozhoduje Nejvyšší soud ČR odlišně. Jako příklad lze uvést usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2003 sp. zn. 4 Tz 99/2003.
Ústavní soud tuto část uzavírá konstatováním, že judikatura obecných soudů, vztahující se k postupu podle §277 a násl. tr. řádu, v trestních věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990 (a to jak v těch, ve kterých proběhlo řízení podle §4 zák. č. 119/1990 Sb., tak i v těch, kterým toto řízení nepředcházelo), je nejednotná. Ke sjednocení praxe obecných soudů nevedlo ani uveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 82/2001, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
III.
Zásadní otázkou pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele tedy je, zda nová interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, je "skutečností" soudu dříve neznámou ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu a odůvodňuje tedy povolení obnovy řízení.
Obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezkoumá správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, nebo uložený trest by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení spatřovat novou skutečnost ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje splnění podmínek povolení obnovy řízení ze skutečnosti, kterou má být nová (dle formulace stěžovatele nikoliv "nová", nýbrž "chybná") interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k právu na odepření vojenské služby z náboženských důvodů, obsažená v nálezech Ústavního soudu. Jak bylo výše uvedeno, žádný z citovaných nálezů nevyslovil, že by návrh na obnovu řízení měl být procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí minulé doby, která z pohledu dnešního nazírání na základní práva a svobody těžko mohou obstát. Ústavní soud se v obecné rovině samozřejmě ztotožňuje s myšlenkami a názory vyjádřenými v citovaných nálezech, je však přesvědčen, že závěry v nich vyslovené neznamenají, že se lze automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficity. Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 456/02 ze dne 8. 7. 2003).
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem hodnocení právem a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy , ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/98.
Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet. Výjimka je upravena v ustanovení §71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního, s výjimkou shora uvedenou, tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad existujícího právního předpisu. V konkrétním případě byla navíc příslušná ustanovení trestního zákona podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud však nálezem ze dne 3. 2. 1999 nevyhověl návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR na zrušení §21 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §269 a 270 tr. zákona, s poukazem na to, že existuje takový výklad těchto ustanovení, který respektuje ústavní principy (sp. zn. Pl. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.. 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Jednalo se tedy o interpretační nález, u kterého by ani postup podle §71 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyl možný.
K argumentaci stěžovatele, že došlo k porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, uvádí Ústavní soud následující:
Účelem citovaného ustanovení je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odstavce 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení v právně-technickém smyslu, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky obnovy řízení (upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu) o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z těchto důvodů se Ústavní soud neztotožňuje ani se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu, a to na podkladě ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem stížnostního soudu tedy nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení dle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). Změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývající z nálezu Ústavního soudu - jak již bylo uvedeno - nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle současně platného a účinného znění §278 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní práva stěžovatele nebyla porušena ani tím, že soud v napadeném rozhodnutí nepřihlédl k zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jak dovozuje stěžovatel. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na stanovisko, sp. zn. Pl. ÚS st. 14/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, str. 342-345), ve kterém dospěl Ústavní soud k jednoznačnému závěru, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, a na tento trestný čin se vztahoval zákon o soudní rehabilitaci [ustanovení §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.]. Byl tedy oprávněn podat návrh na přezkumné řízení. Pokud tak neučinil dokonce ani ve lhůtě stanovené v ustanovení §6 zákona o rehabilitaci, nemůže se následně dovolávat aplikace zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu