ECLI:CZ:US:2004:1.US.184.03
sp. zn. I. ÚS 184/03
Usnesení
POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 28. DUBNA 2009 SP. ZN. Pl. ÚS 1/09
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. M., a M. B., obou zastoupených Mgr. D. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 5 To 427/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl odvolání L. M. a M. B. (dále jen "stěžovatelé") proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 3. 6. 2002, čj. 1 T 169/2001 - 218. Tímto rozsudkem byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Obecné soudy vyšly ze skutkových zjištění, podle kterých stěžovatelé dne 28. 1. 1999 kolem 21.50 hod. v Praze 1, Spálené ulici, na zastávce tramvaje před OD T. S., fyzicky napadli hlídku Policie ČR ve složení nstržm. J. B., nstržm. J. L. a stržm. P. P., která je požádala o předložení dokladů totožnosti. Stěžovatel L. M. učinil výpad směrem na nstržm. J. L. loktem a ramenem levé ruky, vahou svého těla mu vrazil do hrudi, načež policista ztratil rovnováhu a upadl na zem. Když se nstržm. J. B. pokusil pomoci nstržm. J. L. a vběhl mezi stěžovatele L. M. a ležícího policistu L., stěžovatel L. M. vrazil do nstržm. J. B. a vedl proti němu úder pravou pěstí směrem na obličej. Mezitím stěžovatel M. B. udeřil pěstí do obličeje dalšího člena policejní hlídky stržm. P. P.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2003, se stěžovatelé domáhali zrušení shora citovaného usnesení odvolacího soudu pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení zásady presumpce neviny s tím, že závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi.
V odůvodnění ústavní stížnosti, s poukazem na výpověď učiněnou stěžovatelem L. M. a svědkem J. B. a jejich následnou interpretaci obecnými soudy, stěžovatelé dovodili, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Obecné soudy vycházely z předběžného přesvědčení o jejich vině a popis zjištěných skutkových okolností přizpůsobily zamýšlenému výroku o vině. Z tohoto důvodu nejsou stěžovatelé přesvědčeni o nestrannosti soudu a dodržení zásady presumpce neviny. Porušení zásad spravedlivého procesu spatřovali stěžovatelé rovněž ve výpovědi svědka J. L. učiněné v přípravném řízení. Tato výpověď byla vzata za procesně použitelnou, ačkoli se měl dotyčný svědek před svým výslechem seznámit s úředním záznamem pořízeným jím a jeho kolegy o celé události. Dalším porušením zásady spravedlivého procesu byl výslech svědka MUDr. I. D. za podmínek ustanovení §209 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), předprocesní pochybení policistů a údajně účelový postup při hodnocení důkazů, kdy soudy vytrhly jen ty části výpovědí, které svědčily v neprospěch stěžovatelů, a pochybnosti vykládaly v neprospěch stěžovatelů. Obecné soudy nevzaly v úvahu stanovisko Ústavního soudu a nadále vycházely z toho, že výpovědi policistů a výpověď svědka MUDr. I. D. se v zásadních otázkách shodují a vytvářejí dostatečný podklad k odsouzení stěžovatelů. Stěžovatelé dopěli k závěru, že v tomto směru jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, a spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 169/2001.
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze uvedl, že dokazování před soudy obou stupňů i hodnocení důkazů nebylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000. Napadené usnesení odvolacího soudu považoval za zákonné a dostatečně odůvodněné a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Městský soud v Praze konstatoval, že stěžovatelé opakovaně vznášejí shodné námitky jako v podaném odvolání a v předchozí ústavní stížnosti. Namítají především vadná skutková zjištění v důsledku vadného hodnocení důkazů a vadné reprodukce provedených důkazů. Odvolací soud na většinu námitek reagoval v napadeném usnesení. Pro stručnost odkázal na obsah napadeného usnesení.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 169/2001, vyplynulo, že v projednávané trestní věci byl prvotní rozsudek soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000. Ústavní soud uložil soudu prvního stupně odstranit vytýkané procesní vady (opomenuté důkazy, zdůvodnit nevěrohodnost svědkyň J. J., P. V., Z. Š.), vyhodnotit i důkazy dosud opomenuté, případně přihlédnout k dalším důkazům, pokud budou navrženy, tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci podle §2 odst. 5 TrŘ a rozhodnutí obecných soudů odůvodněna v souladu s §125 al. 2 TrŘ, aniž by jakkoli předjímal výsledek věci.
Soud prvního stupně doplnil dokazování v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu a rozsudkem ze dne 3. 6. 2001 uznal stěžovatele vinnými trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) TrZ. Tento rozsudek následně potvrdil odvolací soud usnesením, které je napadeno ústavní stížností.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé obecným soudům v podstatě vytýkají nesprávné zjištění skutkového stavu, nesprávný postup při provádění a hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy ČR vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud se zabývá zákonností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy byly porušeny procesní principy, mezi něž patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo každého, proti němuž je vedeno trestního řízení, aby byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (čl. 40 odst. 2 Listiny) a právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatelů na spravedlivý proces jako celek a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy, podle přesvědčení Ústavního soudu, postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem, respektovaly nejen zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu provádění dokazování, ale také citovaný nález Ústavního soudu. Z provedených důkazů vyplývá zcela konkrétní účast stěžovatelů na páchané trestné činnosti. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatelů. V tomto směru dostatečným způsobem uvedly a rozvedly své úvahy. Dostatečně zdůvodnily nevěrohodnost dotčených svědků J. J., P. V., Z. Š. (č. l. 227 - 228 a č. l. 248 spisu). Rovněž v postupu soudu prvního stupně při výslechu svědka MUDr. I. D. (využití ustanovení §209 TrŘ) nelze spatřovat stěžovateli namítané porušení práva na obhajobu (č. l. 204 a č. l. 248 - 249 spisu). Ústavní soud se zcela ztotožnil se závěry rozhodnutí soudů obou stupňů. V procesním postupu obecných soudů v projednávané trestní věci stěžovatelů, jakož i v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích, nezjistil stěžovateli namítané porušení čl. 6 Úmluvy, čl. 36 Listiny, zásady presumpce neviny a extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními. Podle názoru Ústavního soudu byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ), při dodržení všech ustanovení trestního řádu, především při zachování práva stěžovatelů na obhajobu a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 TrŘ, a to i přes pochybení policistů v předprocesní fázi trestního řízení. Postup obecných soudů a jejich rozhodnutí se tudíž nedostal do rozporu s právem na spravedlivý proces, vyjádřeným v čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávali. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny zaručují právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručují úspěch v soudním sporu. V projednávaném případě byli stěžovatelé odsouzeni na základě zákonného rozhodnutí soudem.
Pro úplnost je nutno konstatovat, že námitky, které stěžovatelé vznesli v ústavní stížnosti, jsou v zásadě shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, s nimiž se odvolací soud ústavně konformním způsobem vypořádal. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a obsah napadeného usnesení odvolacího soudu.
V daném případě se stěžovatelům nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu