ECLI:CZ:US:2004:1.US.228.04
sp. zn. I. ÚS 228/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. a ú. S. K., příspěvkové organizace Plzeňského kraje, se zastoupené advokátem JUDr. F. V., proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 2. 2004, čj. 6 C 220/2003 - 51, za účasti M. Š. a R. M., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, podanou na poště dne 16. dubna 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. února 2004, čj. 6 C 220/2003 - 51, pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost odůvodnila tím, že žalobou ze dne 10. 6. 2003 požadovala po žalované M. Š. (tehdy M.), tj. první vedlejší účastnici v tomto řízení před Ústavním soudem, úhradu nákladů ve výši 708,-- Kč s příslušenstvím, vynaložených na odstranění znečištění veřejné komunikace olejem, který unikl z motorového vozidla ve vlastnictví žalované. Po vydání platebního rozkazu podala M. Š. včas odpor, v němž namítla, že znečištění způsobil R. M., v den poškození vozovky její manžel. Současně vznesla námitku promlčení žalované pohledávky. Na základě návrhu stěžovatelky byla následně žaloba rozšířena též proti R. M., jako druhému žalovanému (druhému vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem). Výše uvedeným rozsudkem ze dne 16. ledna 2004 okresní soud v Klatovech žalobu zamítl z důvodu promlčení žalovaného nároku. Okresní soud dovodil, že žalovaný nárok je nárokem z odpovědnosti za škodu; proti M. Š. stěžovatelce uběhla subjektivní dvouletá promlčecí doba, přičemž není sporu o tom, že stěžovatelka všechny údaje potřebné pro žalobu po celou dobu běhu této lhůty znala. Před rozšířením žaloby proti R. M. pak stěžovatelce uběhla objektivní tříletá promlčecí doba. Proti rozsudku Okresního soudu není odvolání přípustné podle §202 odst. 2 OSŘ.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že se domáhala úhrady dlužné částky z nezaplacené faktury, nikoliv náhrady škody. Faktura, kterou stěžovatelka první vedlejší účastnici doručila, byla splatná až později, než tvrdí soud o částce, kterou interpretuje jako vzniklou škodu. Rozhodnutí okresního soudu považuje za projev jeho libovůle. Ústavní stížnost je podávána za situace, kdy stěžovatelka nemohla "ze zákonem daných důvodů využít všechny procesní prostředky."
Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí obecného soudu, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu okresního soudu při vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, sv. 1, str. 123).
Stěžovatelka namítla porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by stěžovatelce byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuelně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, publikovaný ve Sv. I. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.Beck Praha, str. 273). Ústavní soud, po prostudování napadeného rozhodnutí, nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecného soudu. Sama skutečnost, že okresní soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelkou namítané skutečnosti se týkají otázek výkladu podústavního (obecného) práva, konkrétně právního hodnocení žalovaného nároku. Okresní soud dospěl k závěru, že jde o nárok na náhradu škody, a z toho vyvodil též lhůtu splatnosti uvedené pohledávky a dobu promlčení této pohledávce odpovídající. Není úkolem, ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby tento právní spor řešil a právní a skutkové závěry rozhodnutí okresního soudu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Právní závěr okresního soudu je závěrem pohybujícím se v rámci ústavního pořádku ČR a Ústavní soud na něm neshledává nic protiústavního. Čl. 36 Listiny zaručující právo na spravedlivý proces tedy nebyl porušen. Stejně tak nedošlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Článek 90 Ústavy ČR nezakotvuje žádné základní lidské právo, jedná se o ustanovení kompetenční, vyjadřující zásadu dělby moci v ústavním pořádku České republiky.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu