ECLI:CZ:US:2004:1.US.233.04
sp. zn. I. ÚS 233/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. V. a J. V., zastoupených advokátkou JUDr. A. N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2004, č. j. 33 Odo 6/2004 - 118, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2003, č. j. 17 Co 555/2000 - 99, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 7. 2000, č. j. 4 C 78/99 - 55, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2004 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že postupem výše citovaných soudů došlo k porušení jejich základních práv garantovaných ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud ve Znojmě rozhodl výše citovaným rozsudkem ve věci stěžovatelů (žalobci) proti vedlejším účastníkům (žalovaní Ing. M. J. a JUDr. P. P.) o zaplacení částky 382. 645,- Kč s příslušenstvím tak, že Ing. M. J. je povinen zaplatit stěžovatelům částku 200. 000,- Kč spolu s 15% úrokem z prodlení od 26. 1. 1999 do zaplacení, vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Návrh, aby Ing. M. J. byl zavázán zaplatit stěžovatelům dalších 180. 645,- Kč spolu s 26% úrokem od 1. 6. 1998 do zaplacení, byl zamítnut. Ve vztahu k JUDr. P. P. byl návrh stěžovatelů zamítnut.
O odvolání stěžovatelů proti výše citovanému rozsudku nalézacího soudu rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně v přísudečném výroku ve věci samé o povinnosti prvního žalovaného Ing. M. J. zaplatit stěžovatelům částku 200. 000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích, jimiž byly zamítnuty návrh na zaplacení další částky 180.645,- Kč ve vztahu k prvnímu žalovanému Ing. M. J. a návrh ve vztahu k druhému žalovanému JUDr. P. P., potvrdil. V částech přísudečného i zamítavého výroku ve věci samé týkajících se příslušenství ve vztahu k prvnímu žalovanému Ing. M. J., jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně v části zamítající žalobu na zaplacení 180.645,- Kč s příslušenstvím, podali stěžovatelé dovolání, které bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, neboť dovolací soud shledal, že za dané procesní situace nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1, ani §239 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř."), a že nebyly naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že napadená soudní rozhodnutí jsou nespravedlivá a soudy jim neposkytly soudní ochranu proti jednání vedlejších účastníků (žalovaných Ing. M. J. a JUDr. P. P.). Dále tvrdí, že obecné soudy výše citovanými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená práva upravená v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhují, aby Ústavní soud přijal nález, jímž tato rozhodnutí zruší.
Ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatelé napadají usnesení Nejvyššího soudu ČR, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadají rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, nepřípustná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, Praha, C. H. Beck 2000, str. 235).
S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení Nejvyšším soudem ČR nedošlo k porušení kogentní normy jednoduchého práva, resp. porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní ochranu.
Ústavní soud z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu zjistil, že Nejvyšší soud ČR dovolání podané stěžovateli posuzoval dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť samotné řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 15. 1. 1999 a rozhodnutí nalézacího soudu bylo vydáno dne 17. 7. 2000 po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Nejvyšší soud ČR se pak při posuzování přípustnosti řídil ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., v němž se uvádí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Z výše uvedeného rovněž plyne, že přípustnost dovolání byla posuzována dle dosavadních právních předpisů.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. bylo možné dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož stěžovateli nebyly namítány (a ani z obsahu spisu nevyplývají) vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., zkoumal dovolací soud přípustnost dovolání z hlediska §238 odst. 1 a §239 o. s. ř. Dle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl a) změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, nebo b) potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. bylo pak dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno, jestliže dovolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání mohl odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Dle odst. 2 téhož paragrafu nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, bylo dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ve věci stěžovatelů však o žádný výše uvedený případ přípustnosti dovolání nešlo, neboť dovolání bylo podáno do části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok v pořadí prvního rozhodnutí soudu nalézacího. Přípustnost dovolání nebyla ve výroku rozsudku soudu odvolacího vyslovena a ani stěžovatelé před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu neučinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že pokud Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelů, postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv a svobod stěžovatelů garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny.
K návrhu stěžovatelů ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozsudků odvolacího a nalézacího soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
V daném případě, kdy dovolání nebylo přípustné ze zákona, nelze je považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod stěžovatelů poskytuje. Ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, není na daný případ aplikovatelné, neboť míří na případy dovolání podávaných dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v platném znění. V takovém případě lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Usnesení Nejvyššího soudu ČR má pak povahu deklaratorního rozhodnutí, které pouze autoritativně prohlašuje neexistenci práva na mimořádný opravný prostředek, dovolání. Dotazem učiněným na Okresní soud ve Znojmě bylo zjištěno, že právní zástupkyně stěžovatelů obdržela rozhodnutí odvolacího soudu dne 22. 8. 2003. Je tedy zřejmé, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti již marně uplynula. Z toho důvodu je ústavní stížnost v části, v níž stěžovatelé brojí proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu, nepřípustná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu