ECLI:CZ:US:2004:1.US.237.03
sp. zn. I. ÚS 237/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. O. G., zastoupeného JUDr. M. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1033/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 139/2002, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 3 T 288/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se JUDr. O. G. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadená rozhodnutí jsou výrazem libovůle v rozhodování a jsou zatížena nesouladem jednotlivých skutkových zjištění na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a z toho vyvozené právní závěry jsou v přímém rozporu se skutečnostmi, které byly zjištěny. V tomto směru poukázal na údajné rozpory ve výpovědích svědků, na zranění poškozené M. K. a lékařské zprávy vztahující se k jejímu vyšetření s tím, že tyto rozpory nebyly odstraněny a provedená dokazování neposkytují žádnou oporu pro právní závěr o naplnění skutkových podstat stíhaných trestných činů. Dále stěžovatel namítl, že jeho návrhy na provedení dalších důkazů (rekonstrukce a vysvětlení pojmů v lékařských zprávách) nebyly akceptovány. Proto jsou, podle jeho názoru, napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Nejvyššímu soudu ČR vytkl, že nesprávným formálním odmítnutím zkrátil jeho právo na přezkoumání zákonnosti předcházejících rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a spis Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 288/2001.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že argumentace stěžovatele vztahující se k jeho procesnímu postupu a rozhodnutí nemůže obstát. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, proč nebyl materiálně naplněn stěžovatelem uplatněný dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. V podrobnostech pak odkázal na napadené usnesení.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 288/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a TrZ a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem a zkušební dobou osmnácti měsíců. Současně byl zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 TrZ. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl podle §256 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b TrŘ.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel dne 19. 1. 2001 v době kolem 17.30 hod. v Brně na Bosonožském náměstí 45, v okně přízemí rodinného domu, chytil za vlasy svoji dceru M. K. (dále jen "poškozená"), vyklonil ji z okna do ulice a několikrát ji udeřil hlavou o parapet a zeď domu. Přitom ji vulgárně napadal, mimo jiné slovy: "Ty krávo, já tě zabiju!", tak, že se poškozená obávala, že tuto výhrůžku uskuteční. Fyzickým napadením způsobil stěžovatel poškozené zranění v obličeji. Uvedenou událost sledovalo více osob.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především napadl způsob hodnocení důkazů obecnými soudy, rozvedl jednotlivé důkazy, upozornil na rozpory ve výpovědích svědků a domáhá se, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů vztahující se ke skutkovým zjištěním. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. V této souvislosti je Ústavní soud nucen znovu opakovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Výše zmíněná porušení však z napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, krajského a městského soudu, stejně jako z řízení, které jim předcházelo, nevyplývají.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1, 2 a násl. Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, po celou dobu trestního řízení byl stěžovatel zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Krajský soud přezkoumal rozsudek městského soudu i řízení, které mu předcházelo, vypořádal se s námitkami stěžovatele v odvolání, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil.
Rovněž z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Napadená rozhodnutí o vině a trestu soudů obou stupňů jsou vyčerpávajícím, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že by postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil městský soud, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování - jak je vyloženo výše - Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.
Stejně tak neobstojí námitka stěžovatele směřující k neprovedení jím navrhovaného důkazu, tj. provedení rekonstrukce. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, který se s tímto návrhem stěžovatele řádným způsobem vypořádal (č. l. 111 spisu).
K námitkám stěžovatele týkajícím se rozhodnutí o dovolání považuje Ústavní soud za nutné uvést, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 651/02).
Z napadeného usnesení vyplývá, že Nejvyšší soud ČR vycházel, při posuzování mimořádného opravného prostředku, z pohledu stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Následně dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b TrŘ. V této souvislosti konstatoval, že stěžovatel založil dovolání na jím tvrzeném nesprávném hodnocení provedených důkazů a skutkových námitkách, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a až následně dovodil nesprávné právní posouzení předmětného skutku s tím, aby byl zproštěn obžaloby. Jednalo se výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Tvrzení stěžovatele nebylo proto možno podřadit pod již citovaný dovolací důvod, neboť v dovolání nelze namítat vady týkající se skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud ČR by se tak dostal do pozice třetí soudní instance přezkoumávající skutkový stav věci.
Uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR jsou zcela v souladu s podstatou a funkcí dovolání, neboť v dovolacím řízení nelze znovu otevírat otázku správnosti a úplnosti skutkového stavu. Právě takový cíl však stěžovatel ve svém dovolání sledoval, zejména namítal nesprávné provádění a hodnocení důkazů a z toho vyplývající nesprávnost samotného zjištění skutkového stavu. Po přezkoumání napadeného usnesení bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil důvodnost dovolání podle ustanovením §265b TrŘ. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil své závěry, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b TrŘ. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout, neboť jeho usnesení nevykazuje znaky libovůle a nevybočuje z mezí ústavnosti.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR nepovažuje Ústavní soud tuto výtku za důvodnou, neboť zmíněný článek nepředstavuje subjektivní základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Jedná se pouze, mj. již z důvodu jeho systematického začlenění, o organizační princip činnosti soudů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 23, nález č. 127 str. 232).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu