ECLI:CZ:US:2004:1.US.246.04
sp. zn. I. ÚS 246/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného advokátkou JUDr. R. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 To 405/2004, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 0 Nt 819/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 5 To 72/2004, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 53 T 3/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti, a je tedy způsobilá dalšího projednávání, uvádí, že proti němu a dalším dvěma osobám bylo zahájeno trestní stíhaní pro obvinění z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Od 6. 8. 2003 je vazebně stíhán. Podstatou obvinění je, že měl se spoluobviněnými nabízet různým osobám obraz určitého autora za cenu 15 mil. Kč, ačkoli měli vědět, že se jedná o obraz neznámého autora, jehož hodnota byla stanovena na 5 500,-- Kč. Stěžovatel tvrdí, že nebyl účastníkem kupní smlouvy a nebyl přítomen při jejím uzavírání. Podle stěžovatele nemohla kupujícímu škoda vůbec vzniknout, protože byl policejním agentem pověřeným provedením předstíraného převodu. Stěžovatel dále uvádí, že při zatýkání došlo k násilnostem na celé jeho romské rodině. Domnívá se, že celé obvinění je důsledkem msty ze strany policie a krajské státní zástupkyně v Hradci Králové za jejich neúspěch v trestním řízení, v němž byl stěžovatel zproštěn viny. Rozhodnutí o vazbě jsou dle stěžovatele odůvodňována zcela obecně. Trvání vazebního důvodu podle §67 písm. b) tr. ř. bylo zcela formálně odůvodněno existencí dopisu, který stěžovatel dostal do vazební věznice. Z něj orgány rozhodující o vazbě dovodily, že stěžovatel instruuje svědky. Vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř. byl posléze vypuštěn usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 5. 2004. V doplnění ústavní stížnosti ze 13. 7. 2004 stěžovatel uvádí, že poté, co byla jeho dcera (spoluobviněná) propuštěna na kauci, zůstává stěžovatel jediným vazebně stíhaným v této věci. Byla mu sice určena výše peněžité záruky, tu však prý, vzhledem ke svým majetkovým poměrům, není schopen splatit.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k tvrzení stěžovatele, že se uvedené trestné činnosti nedopustil, uvedl, že zjištěné skutečnosti, vyplývající z výsledků šetření policie, nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že trestné činnosti se měl dopustit obviněný. V přípravném řízení nepříslušelo soudům zabývat se otázkou viny obviněného, zabývají se pouze skutečnostmi vyplývajícími z §67 tr. ř., kterými jsou vázány nejen při vzetí obviněného do vazby, ale i při každém dalším rozhodování o ní.
Okresní soud v Olomouci uvedl, že jím vydaná rozhodnutí jsou zákonná a ústavně konformní. Soud se ve svých závěrech neomezil na pouhé formální konstatování zákonných důvodů vazby, jak je naznačováno v ústavní stížnosti, ale jejich existenci v době rozhodování řádně odůvodnil konkrétními skutečnostmi.
Ze spisového materiálu obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2003, sp. zn. 0 Nt 575/2003.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 0 Nt 819/2004, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. V odůvodnění okresní soud uvedl, že za spáchání trestného činu, ze kterého je stěžovatel obviněn, je stanovena trestní sazba od 5 do 12 let, vzhledem k okolnostem případu stěžovateli hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Bylo také zjištěno, že bezprostředně po spáchání činu se stěžovatel chystal s rodinou odcestovat. Dále soud konstatoval, že stěžovateli byl adresován dopis, ze kterého bylo zjištěno, že stěžovatel instruuje své příbuzné, jak mají jako svědci vypovídat. Svědci se pak dostavili k výslechu s již sepsanými svědeckými výpověďmi.
Stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 19. 4. 2004 zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 To 405/2004.
Usnesením ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 53 T 3/2004, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl, že ponechává stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) tr. řádu, důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu krajský soud vypustil. Uvedl, že tento vazební důvod v konkrétním časovém úseku trvání vazby existoval, v této fázi řízení již ale tento důvod dán není.
Usnesením ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 53 T 3/2004, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, nepřijal jeho písemný slib, nepřijal písemnou záruku za další chování stěžovatele a připustil přijetí peněžité záruky, kterou určil na 1 milion Kč. Podle odůvodnění písemný slib obžalovaného nepřijal s ohledem na charakter trestné činnosti, protože slib nemohl považovat za dostatečnou záruku nahrazující vazbu. K písemné záruce příbuzných uvedl, že rodina stěžovatele se podílela na jednáních s kupcem předmětného obrazu, byla seznámena s tím, jakým způsobem probíhalo obchodování s obrazy. Podle soudu lze mít důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti osob, které za stěžovatele záruku nabízejí. Výši peněžité záruky odůvodnil tak, že rodina stěžovatele žije pohromadě a má k dispozici finanční prostředky, které však oficiálně k dispozici nejsou. To dovodil z toho, že spoluobžalovaná dcera stěžovatele prodala nemovitosti, kde rodina žila, soud s přihlédnutím k fotodokumentaci nemovitosti neuvěřil tomu, že nemovitost byla prodána za tak nízkou cenu, že by v rodině prostředky nezůstaly. Navíc při domovní prohlídce byl nalezen doklad o vyzvednutí částky 2,5 mil. z účtu spoluobžalované. Rovněž soud dovodil, že žalovaný měl příjmy přes 12 mil. Kč z předchozí trestné činnosti, která byla projednávána v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 101/2001.
Stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 53T 3/2004, zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 5 To 72/2004. K výši peněžité záruky uvedl, že je odpovídající povaze a závažnosti trestného činu a není nepřiměřená poměrům stěžovatele. Soud také dovodil, že ve prospěch stěžovatele měla být již jedna peněžitá záruka složena, ale nemohla být přijata.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel v ústavní stížnosti především nesouhlasí se svým trestním stíháním a prohlašuje, že žádného z trestných činů, ze kterých je obžalován, se nedopustil. Zcela v souladu s vyjádřeními obecných soudů je nutno připomenout, že předmětem napadených rozhodnutí nebylo rozhodování o vině stěžovatele, ale rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky pro propuštění stěžovatele z vazby nebo jeho další setrvání ve vazbě. Rozhodnutí o vazbě tedy v žádném případě neprejudikovalo rozhodování o vině či nevině stěžovatele, ale případnou vinou stěžovatele se zabývalo jen do té míry, jak ji požaduje ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, tedy konkrétně tím, zda stěžovateli hrozí vysoký trest. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, uvedly, z jakých skutkových okolností vycházely a jak je hodnotily.
Stěžovatel také tvrdí, že rozhodnutí o vazbě jsou odůvodňována zcela obecně. Ústavní soud konstatuje, že obecný soud při posuzování vazby váží zejména dva protichůdné zájmy: zájem na svobodě jednotlivce a zájem na objasnění trestného činu. Konkrétní indicie, které odůvodňují obavu soudu ve smyslu §67 tr. řádu, musí být proto nezbytnou součástí rozhodnutí o vazbě.
Stěžovatel také napadá rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, o výši peněžité záruky, stěžovatel ji považuje za nepřiměřenou. Zároveň zpochybňuje část odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci, v níž je uvedeno, že za stěžovatele byla složena peněžitá záruka. Ani v této části neshledává Ústavní soud postup obecných soudů protiústavní a nenachází ústavně nekonformní interpretaci příslušných procesně nebo hmotně právních předpisů dopadajících na daný případ. Napadená část odůvodnění o údajném složení peněžité záruky i přes svou případnou chybnost nemůže sama o sobě představovat zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, nebyla totiž tou skutečností, na jejímž hodnocení by vrchní soud založil potvrzení rozhodnutí o výši peněžité záruky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu