ECLI:CZ:US:2004:1.US.253.02
sp. zn. I. ÚS 253/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Stanislava Balíka, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti D. K., právně zastoupeného Mgr. P. W., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2002, sp.zn. 61 To 424/2001 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2001, sp.zn. 2 T 169/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). Porušena byla i rovnost účastníků řízení dle ust. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a obhajovací práva, zakotvená v čl. 40 odst. 3 Listiny, v důsledku čeho bylo porušeno i právo garantující omezení osobní svobody jen ze zákonných důvodů, dle ust. čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 2 zjistil, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2003, sp.zn. 3 Tdo 406/2003 odmítnuto, jako dovolání podané z jiného, než deklarovaného důvodu, protože stěžovatel se domáhal jiného hodnocení důkazů, což však v rámci řízení o dovolání nelze, protože v rámci uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. g) tr.ř.) je Nejvyšší soud dle svého přesvědčení povinen vycházet ze skutkových zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento stav hodnotit správnost hmotněprávního posouzení. Toto rozhodnutí stěžovatel nenapadal a muselo být posouzeno, zda před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva. Ústavnímu soudu je z jeho rozhodovací praxe známa dosavadní restriktivní praxe Nejvyššího soudu, při rozhodování o dovoláních, kdy je a priori odmítáno zabývat se námitkami nesprávného právního posouzení skutku, ke kterým mělo dojít v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. To bez ohledu na to, že nesprávné právní posouzení by mohlo spočívat např. v použití procesního postupu odporujícímu Úmluvě, která má aplikační přednost před trestním řádem (čl. 10 Ústavy), Proto nemohla být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, z důvodu nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva (k tomu srov. nález sp.zn. I. ÚS 180/03 zveřejněný na www.judikatura.cz). Lze proto uzavřít, že ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon") a Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu bylo v přípravném řízení odepřena možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu a odvolací soud, přestože porušení tohoto práva konstatoval, neučinil nic k jeho nápravě. Odvolací a předtím nalézací soud nesprávně hodnotily výpověď svědka T., ze které je patrno, že tento svědek nebyl schopen identifikovat předmětné vozidlo. Stěžovatel dále namítl, že oba soudy rozhodovaly na základě listin, které nemohly mít povahu důkazů řádně opatřených ve smyslu trestního řádu. Doklad o průjezdu předmětného vozidla byl dodán servisní organizací poškozené pojišťovny a odvolací soud zcela bezdůvodně klade důraz na listinu, kterou označuje jako zprávu Interpolu. Oba dokumenty nebyly opatřeny úřední cestou, jsou doloženy pouze v kopiích, s razítkem "kopie souhlasí s originálem". Ze všech těchto důvodů nemohou sloužit jako důkaz viny stěžovatele. Žádný z orgánů činných v trestním řízení neučinil nic, aby ověřil údaje obsažené v uvedených listinách. Vzhledem k rozporuplné výpovědi svědka T. a k pochybnosti o výše uvedených listinách, nemohly být, při dodržení zásad spravedlivého procesu, především zásady in dubio pro reo, vyneseny výroky o vině a trestu stěžovatele.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 2 T 169/2000. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 6. 2001 vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podvodu, spočívajícím v tom, že "dne 5. 8. 1997... v pojišťovně... nahlásil, že mu bylo v době od 30. 7. 1999 do 31. 7. 1999 odcizeno vozidlo Škoda Felicia..., ačkoli toto vozidlo již 4. 5. 1997 bylo převezeno... do Běloruska, přičemž pojišťovnou bylo vyplaceno plnění ve výši 124 431,- Kč a majiteli předmětného vozidla, leasingové společnosti...vznikla škoda ve výši 220 900,- Kč." Toto jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu dle ust. §250 odst. 3 tr.zák., ve znění zákona č. 557/1991 Sb., a stěžovateli byl uložen dvouletý trest odnětí svobody, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců. Obvodní soud vycházel z údajů, které stěžovatel uvedl při likvidaci pojistné události, z výpovědi svědka T., ze zprávy Interpolu a ze zprávy z hraničního přechodu.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2002 [61 To 424/2001], který se věcí zabýval na základě odvolání stěžovatele, vyplývá, že stěžovatel byl shledán vinným tím. že "dne 5. 8. 1997 v pojišťovně uplatnil pojistné plnění za krádež vozidla Škoda Felicia..., ke které mělo údajně dojít v době od 30. 7. 1997 do 31. 7. 1997 v Praze, ačkoli toto vozidlo bylo již 4. 5. 1997 převezeno... do Běloruska, kde bylo zaregistrováno, přičemž pojišťovnou bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 124. 431,- Kč a způsobil tak pojišťovně... škodu... ve výši 124 431,- Kč. Toto jednání kvalifikoval Městský soud v Praze jako trestný čin podvodu dle ust. §250 odst. 1 a 2 tr.zák. ve znění před novelu č. 265/2001 Sb. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel v době sdělené policii a poškozené, jako okamžik odcizení, již téměř tři měsíce prokazatelně nedisponoval předmětným vozidlem. Městský soud opravil nesprávný popis skutkového děje a chybu spočívající v použití nesprávné právní kvalifikace.
K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil Městský soud v Praze, který prostřednictvím předsedkyně senátu sdělil, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitky, které již byly vypořádány v odůvodnění rozsudků obou soudů. Městský soud nesouhlasil s interpretací, že konstatoval porušení práv na obhajobu odepřením nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. Takový názor nezaujal, pouze připustil omezení práv obhajoby, avšak odůvodněné důkazní situací a připuštěné trestním řádem (§65 odst. 2 tr.ř.). Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumal, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu práv stěžovatele na spravedlivý proces omezením obhajovacích práv, nerovným přístupem k účastníkům řízení, použitím důkazů, které nebyly získány zákonným způsobem a porušením zásady in dubio pro reo, v důsledku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.
Stěžovatel brojil proti způsobilosti důkazů - zprávy Interpolu (č.l. 14) a zprávy o průjezdu vozidla (č.l. 15) - prokázat stíhané jednání. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že tento soud svědeckou výpovědí vyšetřovatelky zjistil, že zpráva Interpolu (z níž je patrné, že vozidlo bylo registrováno dne 4. 5. 1997 v Bělorusku) byla získána od kriminální policie ve faxové podobě. Xerokopie byla pořízena, protože text se z faxového papíru časem ztrácí. Zpráva o průjezdu vozidla (z níž lze zjistit průjezd vozidla přes hranici 4. 5. 1997) byla patrně získána od poškozené. Na č.l. 61 spisu je sdělení Policejního prezídia, z něhož vyplývá, že Policie ČR skutečně od Interpolu obdržela předmětnou písemnou informaci o zaevidování vozidla v Bělorusku dne 4. 5. 1997. Městský soud k povaze údajů na obou listinách uvedl, že jsou ve vzájemném souladu, obsahují shodné identifikační značky a jsou potvrzeny i výpovědí svědka T. Postup policie, jímž byly tyto důkazy opatřeny, považoval městský soud za běžný postup objasňování této trestné činnosti, který nevzbuzuje pochybnosti. Proti tomuto postupu hodnocení a ověřování věrohodnosti důkazů, z hlediska jejich vzájemné souvislosti, nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady.
Městský soud ve svém rozsudku uvedl, že výpověď svědka T., který uvedl, že vozidlo vyvezl na žádost neztotožněných osob do Běloruska, kde ho zanechal, považuje za věrohodnou, i když tento svědek již v přípravném řízení uvedl, že není schopen přesně uvést typ a SPZ předmětného vozidla. Svědek totiž vypovídal logicky, včetně podrobností a jeho výpověď přesně koresponduje se zjištěným listinným důkazem o průjezdu předmětného vozidla přes hraniční přechod, kde je jako řidič uveden právě tento svědek. Proti tomuto logickému a transparentnímu postupu při hodnocení výpovědi, nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady. Navíc se Ústavní soud ze spisu přesvědčil, že tento svědek před soudem vypověděl, že převážené vozidlo mělo naftový motor a že jeho SPZ začínala písmenem "A", což jsou znaky odpovídající předmětnému vozidlu. Nutno poznamenat, že soud rozhodoval v situaci, kdy měl v zásadě k dispozici tři dílčí důkazy, které však ve vzájemné souvislosti prokazovaly, že stěžovatel musel vědět, že uplatňuje nárok na pojistné plnění na základě nepravdivých údajů. Stěžovatel využil svého výsostného práva nevypovídat. V důsledku této procesní taktiky se však zároveň připravil o možnost důvěryhodným způsobem soudu vysvětlit důvody svého počínání. Vynesení výroku o vině za této procesní situace nelze hodnotit jako porušení pravidel spravedlivého procesu.
K námitce zásahu do obhajovacích práv a porušení zásady rovnosti, odepřením nahlédnutí do spisu se poznamenává, že když se stěžovatel a jeho právní zástupce, před podáním obžaloby, se spisem seznámili, byl spis kompletní a právní zástupce ani stěžovatel neměli návrhů na doplnění dokazování (č.l. 37 a 38). Obvodní soud se námitkou zásahu do obhajovacích práv zabýval na základě návrhu stěžovatele na předběžné projednání obžaloby a právní zástupce stěžovatele, který v průběhu hlavního líčení znovu nahlížel do těch částí spisu, které obsahovaly rozporované důkazy, uplatnil v hlavním líčení námitky proti povaze těchto důkazů (č.l. 67). I na základě těchto námitek byla vyslechnuta vyšetřovatelka, která důkazy opatřila. Je zřejmé, že ani k zásahu do ústavně garantovaných obhajovacích práv stěžovatele nedošlo. Pro úplnost se poznamenává, že k předchozímu zamezení přístupu stěžovatele k celému spisu došlo v souladu se zákonem (§65 odst. 2 tr.ř.)
Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s komplexem práv stěžovatele na spravedlivý proces a respektují jeho základní práva. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 9. června 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu