ECLI:CZ:US:2004:1.US.281.03
sp. zn. I. ÚS 281/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného advokátem Mgr. R. B., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 26.2. 2003, č.j. 9 C 124/2003-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem ve věci Stavebního bytového družstva v Kolíně - žalobce - o zaplacení částky 1.709,- Kč s příslušenstvím rozhodl Okresní soud v Kolíně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 3.270,- Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 0,25 % z částky 1.709,- Kč za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 1.4.2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a nahradit náklady řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní soud uvádí, že stěžovatel byl v roce 2001 nájemcem družstevního bytu, jehož vlastníkem a pronajimatelem je žalobce - S. b. d. v K. Skutečné náklady za služby spojené s užíváním bytu stěžovatelem představovaly v roce 2001 částku 2.578,- Kč; stěžovatel uhradil pouze částku 869,- Kč a vyúčtovaný rozdíl ve výši 1.709,- Kč neuhradil. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit tuto částku podle §696 odst. 2 občanského zákoníku a zaplatit zákonný poplatek z prodlení. Dále okresní soud konstatuje, že považuje předmětné vyúčtování za řádné, stejně tak za řádné považuje i právní zastoupení navrhovatele. Proto označil námitky stěžovatele za účelové. Plnou moc podepsali členové představenstva, u nichž žalobce prokázal, že byli řádně zvoleni, byť dosud nejsou na základě této volby zapsáni v obchodním rejstříku, třebaže návrh na zápis byl podán.
Stěžovatel (bez další ústavněprávní argumentace) v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že k porušení jeho práv došlo tím, že v řízení před obecným soudem vystupoval účastník - žalobce - jež neměl k řízení způsobilost. Podle jeho přesvědčení je žalobce v napadeném rozhodnutí nesprávně označen a proto toto rozhodnutí nemůže být vykonatelné. Podle jeho názoru měl soud v záhlaví napadeného rozhodnutí žalobce označit jako S. b. d. v K., zastoupené P. K. statutárním orgánem, právně zastoupené JUDr. L. K., advokátem v Kolíně. Tento nedostatek napadeného rozsudku nepovažuje stěžovatel za formální vadu a odkazuje na výpis z obchodního rejstříku. Dále tvrdí, že advokát, který žalobce ve věci zastupoval, k tomu nebyl oprávněn. Plnou pro zastupování mu prý udělilo představenstvo, které však nebylo platně zvoleno a nebylo tak oprávněné jménem žalobce jednat.
Proto navrhl napadený rozsudek Okresního soudu v Kolíně zrušit.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené Okresním soudem v Kolíně ohledně otázky aktivní legitimace žalujícího bytového družstva. V tomto směru Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí - však dovozuje, že výjimečná situace předvídaná citovanou judikaturou v daném případě nenastala, takže v postupu obecného soudu a v jeho právních závěrech tzv. extrémní rozpor v uvedeném smyslu neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu protokolu o jednání dne 26. 2. 2003 na č.l. 25 je zřejmé, že se okresní soud s ohledem na námitky stěžovatele při jednání dne 19. 2. 2003 (č.l. 22 p.v.) zabýval otázkou, zda je žalobce k podání žalobního návrhu oprávněn, tedy, zda má aktivní legitimaci. Podle názoru Ústavního soudu z obsahu spisu vyplývá, že obecný soud důkazní návrhy stěžovatele reflektoval a v odůvodnění napadeného rozsudku i logicky a přesvědčivě - byť stručně - rozvedl, na základě jakých důkazů ke svému závěru dospěl. Z ústavně právního hlediska mu v tomto směru nelze nic vytknout.
S ohledem na to, co bylo právě konstatováno Ústavní soud námitku stěžovatele ohledně neplatného zplnomocnění právního zástupce žalobce neakceptoval a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítá.
K námitce stěžovatele, že je v napadeném rozhodnutí žalobce nesprávně označen, lze konstatovat, že se v tomto případě jedná toliko o výklad běžného zákona, konkrétně ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř., jenž ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatel se dle mínění Ústavního soudu mylně domnívá, že protiústavnost napadeného rozhodnutí lze spatřovat toliko v jeho odlišném názoru na posouzení náležitostí rozsudku, konkrétně označení účastníků. Platí, že cit.: "Označení osob, které ve smyslu §21, 21a a 21b jednaly před soudem za právnickou osobu, stát, obec nebo kraj, se neuvádí." (Srovnej Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C.H.Beck, 2001, str. 570). Jinými slovy řečeno, v podstatě jde o aplikaci a interpretaci jednoduchého práva a Ústavní soud namítanou protiústavnost nezjistil.
Proto Ústavní soud i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Lze jen dodat, že ke stejnému závěru - s ohledem na shodné námitky stěžovatele - dospěl Ústavní soud i v dalších ústavních stížnostech stěžovatele sp. zn. I. ÚS 728/02 a sp. zn. II. ÚS 782/02.
Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces ani jiná ústavně zaručená práva stěžovatele v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21.dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda senátu