ECLI:CZ:US:2004:1.US.282.04
sp. zn. I. ÚS 282/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. L. Z., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 1 KZv 31/2004, a proti usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 30. 1. 2004, ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se Mgr. Bc. L. Z. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, SKPV, odboru hospodářské kriminality, pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality, usnesením ze dne 30. 1. 2004, ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, zahájila podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podílnictví podle §252 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítla stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání jako nedůvodnou.
Trestného činu podílnictví se měl stěžovatel dopustit tím, že jako jednatel společnosti I. C. C, s. r. o., uzavřel se společností G., a. s., zastoupenou obviněným M. V., smlouvu o postoupení pohledávky. Na základě této smlouvy postoupila společnost G., a. s., jako postupitel na společnost I. C. C., s. r. o., jako postupníka pohledávku vůči společnosti F. E. L., vzniklou na základě padělaných smluv o půjčce cenných papírů ze dne 28. 1. 1997 a smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 2. 1997 (pohledávka na vrácení 384 971 kusů cenných papírů - akcií společnosti K., a. s.).
V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení. Usnesení policejního orgánu označil za nezákonné, neboť skutek, jak je vymezen ve výroku usnesení, není možno považovat za trestný čin. Ve vztahu k objektivní stránce stíhaného trestného činu považuje popsaný skutek za zmatečný. Z těchto důvodů se s těžkostmi orientuje v trestním stíhání a nemůže se proti nim jako nevinný účelně bránit. Za nezákonné považuje i shora označené usnesení státní zástupkyně, neboť se nevyrovnala s jeho námitkami, týkajícími se subjektivní stránky, popisu skutku a jeho nedostatečného zákonného označení. Uvedl, že státní zástupkyně zhoršila jeho postavení v trestním řízení tím, že dala policejnímu orgánu pokyn ke změně právní kvalifikace skutku (§160 odst. 6 TrŘ) na základě jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V jejím postupu spatřuje porušení ustanovení §150 odst. 1 TrŘ (chybně uvedeno TrZ) - zásady reformationis in peius a z toho vyplývající porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
K výzvě Ústavního soudu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze uvedla, že v postupu policejního orgánu podle §160 odst. 1 TrŘ neshledala zásadní pochybení. Pouze u stěžovatele nebyla zvolena přiléhající právní kvalifikace. Proto dala policejnímu orgánu pokyn k postupu podle §160 odst. 6 TrŘ. Následně byl stěžovatel upozorněn, že jeho jednání bude nadále posuzováno, stejně jako u dalších obviněných, jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 TrZ k §250 odst. 1, 4 TrZ. Z výsledků dosavadního šetření vyplývá, že všechny kroky obviněných (převzetí společností, postoupení pohledávky apod.) směřovaly k získání hodnotných akcií společnosti K., a. s., které jsou dosud zablokovány rozhodnutími civilních a trestních soudů. K námitkám stěžovatele, týkajícím se originálu kupní smlouvy o úplatném převodu cenných papírů mezi K., a. s. H. K. a společností F. E. L. K. upřesnila, že smlouva byla předložena policejnímu orgánu zástupcem poškozené společnosti F. E. L. K. Policejní orgán pořídil její fotokopii, tuto ověřil a na žádost zástupce poškozené společnosti jí smlouvu vrátil pro účely civilního řízení. Předmětná smlouva byla založena do civilního spisu Krajského soudu v Hradci Králové, odkud se ztratila a byla nahrazena kopií. Okolnosti této výměny jsou v současné době předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení. Z tohoto důvodu měla v odůvodnění usnesení uvést, že "smlouva byla předložena a ověřena policejním orgánem", namísto že "ve spise je založen originál smlouvy". Na závěr uvedla, že napadená usnesení jsou zákonná a mají oporu v nashromážděných důkazech.
Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, SKPV, odbor hospodářské kriminality, ve svém vyjádření mimo jiné uvedla, že usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti stanovené ustanovením §160 odst. 1 TrŘ. Výrok usnesení dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popisuje předmětný skutek a obsahuje jeho zákonné označení. V odůvodnění jsou označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že v průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem než jak byl v usnesení právně posouzen, byl na tuto skutečnost stěžovatel upozorněn (§160 odst. 6 TrŘ). Na základě pokynu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze bylo stěžovateli dne 15. 3. 2004 zasláno, ve smyslu §160 odst. 6 TrŘ, upozornění na změnu právní kvalifikace s tím, že jeho jednání, které je popsáno v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 1. 2004, bude nadále posuzováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Toto upozornění převzal stěžovatel dne 5. 4. 2004 a jeho obhájce dne 22. 3. 2004. Policejní orgán dospěl k závěru, že bez ohledu na vinu či nevinu, o které rozhodne nezávislý soud, nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a trestní stíhání bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 TrŘ, připuštěna stížnost (např. sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 364/03).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Tento postup byl sice korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471, ale šlo o zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucí porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Citovaný nález však nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním výkladem. Ústavní soud se ani po tomto nálezu nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 TrŘ) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby. Navíc závěr, že byl daný skutek spáchán obviněným, není konečný.
S poukazem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§160 odst. 1 TrŘ). Ve výroku usnesení je dostatečně a nezaměnitelným způsobem popsán skutek, pro který je stěžovatel stíhán, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Usnesení policejního orgánu obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Z odůvodnění je dostatečně patrno, o jaké skutečnosti policejní orgán opírá své podezření, tzn. skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, což umožňuje stěžovateli, jeho obhájci i státnímu zástupci kontrolovat důvodnost obvinění. Proto nelze než konstatovat, že obsah napadeného usnesení nesvědčí o libovůli policejního orgánu, neboť z něho vyplývá, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, z jakého trestného činu byl obviněn a jaké skutečnosti vedly k těmto závěrům.
Ústavní soud rovněž odmítl tvrzení stěžovatele, že napadené usnesení státní zástupkyně je nepřezkoumatelné, vykazující znaky libovůle. Toto usnesení vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení §134 odst. 2 TrŘ a nelze je považovat za projev libovůle. Státní zástupkyně se dostatečným způsobem vypořádala s podstatnými námitkami stěžovatele ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, je z něho patrno, v jakém rozsahu usnesení policejního orgánu přezkoumávala a jaké skutečnosti měla za podstatné vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání. Státní zástupkyně v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedla, že právní posouzení jednání obviněných bylo v napadeném usnesení policejního orgánu správné, s výjimkou posouzení jednání stěžovatele (obviněného Mgr. Bc. L. Z.). Jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno jako trestný čin podílnictví podle §252 TrZ. Z postoje stěžovatele, z jeho kroků i propojení na osobu obviněného M. H., zcela jednoznačně vyplývá, že se v následných krocích na jednání spoluobviněných podílel, a to jako spolupachatel pokusu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 TrZ. Policejnímu orgánu bude dán pokyn k postupu podle §160 odst. 6 TrŘ (změna právní kvalifikace).
Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Tvrzení stěžovatele zpochybňující trestně právní kvalifikaci skutku a zjištěné skutečnosti budou předmětem dokazování v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva a Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat.
K tvrzení stěžovatele, že státní zástupkyně svým pokynem policejnímu orgánu o změně právní kvalifikace porušila čl. 2 odst. 2 Listiny a zákaz reformationis in peius, je nutno poukázat na ustanovení §174 TrŘ, z něhož vyplývá, že státní zástupce v přípravném řízení vykonává dozor nad zachováním zákonnosti. V rámci dozoru je oprávněn dávat policejnímu orgánu závazné pokyny. Jestliže v daném případě státní zástupkyně využila svého oprávnění a dala policejnímu orgánu pokyn k postupu podle §160 odst. 6 TrŘ (změna právní kvalifikace), protože z nashromážděných důkazů bylo zřejmé, že skutek stěžovatele je jiným trestným činem než jak byl v usnesení právně posouzen, nelze v tomto postupu spatřovat porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a zásady reformationis in peius. Je zřejmé, že tento pokyn by státní zástupkyně dala policejnímu orgánu i kdyby stěžovatel stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal, právě s ohledem na povinnost státního zástupce vykonávat v přípravném řízení dozor nad zachováním zákonnosti.
Rovněž tvrzení stěžovatele, že vzhledem ke zmatečnosti ve formulacích v usnesení o zahájení trestního stíhání se nemůže jako nevinný proti nim účelně bránit a s těžkostmi se v nich orientuje, nemá ústavně právní relevanci. Z obsahu usnesení policejního orgánu a z následného usnesení státní zástupkyně je zřejmé, z jakého jednání je stěžovatel obviněn. Z tohoto hlediska je prostor pro jeho obhajobu dostatečný.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, pokyn k postupu podle §160 odst. 6 TrŘ má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny) a byl vydán příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny). Napadená usnesení nevykazují znaky libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přezkoumatelná (§134 TrŘ) a neporušují čl. 36 Listiny.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu