ECLI:CZ:US:2004:1.US.29.04
sp. zn. I. ÚS 29/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. C. družstvo, zastoupeného advokátem JUDr. Z. A., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2002, čj. 31 Cm 252/99 - 75, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2003, čj. 32 Odo 306/2003 - 87, spojené s návrhem zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, za vedlejšího účastenství J., spotřební družstvo. takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Brně (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 15. 12. 2000, čj. 31 Cm 252/99 - 103, vyhověl žalobě stěžovatele na zaplacení částky Kč 9 511,-- a uložil žalovanému družstvu J., spotřební družstvo, (dále jen "vedlejší účastník"), povinnost zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala prodlení se zaplacením kupní ceny zboží dodaného stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky Kč 9 511,-- zamítl. Podle odvolacího soudu Smlouva o všeobecných rámcových obchodních podmínkách, která byla základem pro uzavírání individuálních kupních smluv, neobsahovala ustanovení o termínu splatnosti kupní ceny. Protože nebylo prokázáno, že došlo k jakékoliv dohodě o splatnosti kupní ceny mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, uplatní se ustanovení §450 obchodního zákoníku, podle něhož povinnost zaplatit kupní cenu, není-li dohodnuto jinak, nastane dnem, kdy prodávající v souladu se smlouvou umožní kupujícímu nakládat se zbožím. Protože stěžovatel netvrdil, kdy umožnil vedlejšímu účastníkovi nakládat se zbožím, neprokázal ani, kdy se vedlejší účastník ocitl v prodlení s úhradou kupní ceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel včasné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. V něm snesl zejména argumenty na podporu svého tvrzení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. listopadu 2003 jeho dovolání odmítl jako nepřípustné. Vzal na zřetel, že podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1. lednem 2001). Přípustnost dovolání byla v této věci vyloučena ustanovením §238 odst. 2 písm. a) OSŘ (ve znění do 31. 12. 2000), neboť se jedná o věc obchodní, přičemž dovoláním dotčeným výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím Kč 50 000,--.
Proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel ústavní stížnost, s níž současně spojil návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ v platném znění, pro jeho protiústavnost.
Stěžovatel polemizuje s rozsudkem odvolacího soudu, který podle něj odmítl uznat právní závaznost jiných než písemných právních úkonů účastníků. Současně poukázal na, podle něj odvolacím soudem nesprávnou, interpretaci Smlouvy o všeobecných rámcových obchodních podmínkách. Zaplacením kupní ceny nastaly, podle stěžovatele, účinky uznání závazku vedlejším účastníkem (závazkem míní stěžovatel jeho pohledávky ze smluvní pokuty), přičemž s ohledem na ustanovení §407 odst. 3 a §323 obchodního zákoníku nastávají účinky vyvratitelné právní domněnky o existenci žalované pohledávky. Protože odvolací soud nesprávně rozvrhl důkazní břemeno a požadoval prokázání existence pohledávky na stěžovateli, namísto na vedlejším účastníkovi, porušil jeho právo na smluvní volnost, tedy svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") . Dále porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a konečně i čl. 11 Listiny.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR pak stěžovatel napadá proto, že pokud odmítl zabývat se jeho dovoláním, s poukazem na ustanovení §238 odst. 2 písm. a) OSŘ, vylučujícím z dovolání obchodní věci, tj. za situace, kdy bylo dovoláním dotčeným výrokem ve věci samé rozhodnuto o peněžitém plnění v obchodní věci, nepřevyšujícím Kč 50 000,--, je toto rozhodnutí v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, zaručujícím všem vlastníkům právo na stejný zákonný obsah a ochranu jejich majetku. Tuto tezi stěžovatel dále rozvíjí v návrhu na zrušení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ (v platném znění) a tvrdí, že pokud "zákon výslovně upírá vlastníkům pohledávek s nominální hodnotou nižší než Kč 50 000,-- v obchodních věcech právo uplatnit jeden z mimořádných opravných prostředků, jako je dovolání, je to jak v rozporu s požadavkem článku 11 odst.1 Listiny na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva vlastníka, tak i v rozporu s ústavním principem rovného postavení před zákonem podle čl. 1 Listiny." Dále je, podle stěžovatele, ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ v rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy, když nezaručuje spravedlivé projednání věci před soudem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika o interpretaci právních úkonů učiněných mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, tj. písemné rámcové smlouvy a jednotlivých kupních smluv ústně uzavíraných na základě rámcové smlouvy. Stěžovatel dovozuje, že z jednání vedlejšího účastníka lze dovozovat uznání závazku a jelikož tuto skutečnost odvolací soud nevzal v potaz, dopustil se, podle stěžovatele, protiústavního rozhodnutí. Podstatou ústavní stížnosti je tedy spor o aplikaci obecného (podústavního) práva. Zásadně není na Ústavním soudu, aby přehodnocoval právní úvahy obecného soudu vztahující se k obecnému právu. Stejně tak je zásadně věcí obecných soudů, aby prováděly interpretaci smluv jako autonomního práva utvářeného mezi účastníky soukromoprávních vztahů. Ústavní soud do těchto rozhodovacích procesů může vstupovat jen za kvalifikovaných podmínek, které však v tomto případě dány nejsou. Čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, zaručující právo na spravedlivý proces, nebyly porušeny. Na napadeném rozhodnutí Vrchního soudu nejsou podle Ústavního soudu jakékoliv vady ústavněprávní povahy.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel vytýká, že v něm bylo aplikováno protiústavní ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ. Napadá-li však stěžovatel současně s ústavní stížností ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ, jde o návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), neboť toto ustanovení, jak ostatně vyplývá i z ústavní stížnosti, nebylo v této věci napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR vůbec aplikováno. Bylo totiž, na základě intertemporálních ustanovení novely OSŘ provedené zákonem č. 30/2000 Sb., aplikováno ustanovení §238 odst. 2 písm. a) OSŘ, ve znění účinném do 31. prosince 2000. V tomto smyslu není naplněna podmínka §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ, v platném znění, nebylo ve věci stěžovatele aplikováno.
Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky sporné, tvoří komponenty spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Naopak nutno zdůraznit, že neexistuje základní právo na trojinstančnost řízení (shodně sp. zn. III. ÚS 298/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381). Většina soudobých evropských zemí čelí problému vyvážení požadavku na rychlost řízení na straně jedné, a na straně druhé požadavků směřujících k dosažení procedurálně i substancionálně správného rozhodnutí, tedy verdiktu odpovídajícímu správné aplikaci práva na skutečný stav věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů, souvisejících s požadavkem na spolehlivé zjištění stavu věcí na straně jedné a rychlosti řízení na straně druhé, jsou i stěžovatelem zpochybňovaná ustanovení OSŘ. Je v kompetenci zákonodárce vyjmout některé kauzy z možného dovolacího řízení, jak to učinil také v nyní platném §237 odst. 2 písm. a) OSŘ, když z dovolacího řízení vyloučil rozhodnutí o peněžitém plnění v obchodních věcech, nepřevyšujícím Kč 50 000,--.
Zákonodárcem zvolená úprava má za cíl zmenšit nápad věcí, připadajících Nejvyššímu soudu ČR v dovolacím řízení, a oprostit jej od bagatelních kauz, přičemž kritérium založené na obecném stanovení hodnoty žalovaného peněžitého plnění nelze považovat za protiústavní. V tomto smyslu je tedy také patrno, že stěžovatelem zpochybňovaná zákonná úprava nebyla ani v rozporu s principem proporcionality (viz zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2., str. 57 násl., vyhlášený pod č. 214/1994 Sb.).
Stejně tak nemohla být zpochybňována zákonná úprava pro rozpor s principem rovnosti, jak stěžovatel tvrdí, neboť tento princip nezaručuje nemožnost přijetí jakékoliv výjimky z obecné úpravy, existuje-li pro takovouto výjimku rozumný důvod. Jak ostatně upozorňuje konstantní judikatura Ústavního soudu, "je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty" (poprvé již Ústavní soud ČSFR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92).
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu soudů, jako orgánů veřejné moci, při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123).
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu pak rovněž odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu