ECLI:CZ:US:2004:1.US.307.03
sp. zn. I. ÚS 307/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. M. M., o ústavní stížnosti proti opatřením a jiným zásahům orgánů veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 3. 6. 2003 doručeno podání V. R. (dále jen "stěžovatel") podané na poště dne 2. 6. 2003, ve kterém sice jako navrhovatele označil sebe i svou manželku E. R., bytem na stejné adrese, ale podepsal jej sám. Podání, které stěžovatel sepsal sám, nesplňovalo náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem. Proto výzvou ze dne 30. 5. 2003 byli oba vyzváni k odstranění vad podání tak, aby splňovalo náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně zastoupení advokátem.
Na tuto výzvu reagoval již jen stěžovatel řádnou ústavní stížností, sepsanou advokátem, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2003. Je tedy jediným stěžovatelem ve věci. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 341/98 další průtahy v řízení a zakázal mu další porušování práva stěžovatele na soudní ochranu. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud přikázal městu Plzeň obnovit stav před porušením práva.
Stěžovatel uvedl, že je majitelem domu v Plzni. Jeho sousedům (J. A. a D. P.) bylo rozhodnutím Stavebního úřadu - Úřadu městského obvodu Plzeň 2 (dále jen "stavební úřad") ze dne 4. 3. 1996, pod čj. Výst./168/96-Mat. vydáno stavební povolení na nástavbu rodinného domu. Po odvolání stěžovatele Magistrát města Plzně uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Stavební úřad vydal dne 15. 7. 1997 znovu stavební povolení pod čj. Výst. 1084/97. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Magistrát města Plzně - odbor stavebně správní dne 5. 11. 1997 zamítl.
Žalobou ze dne 17. 11. 1998 se stěžovatel domáhal u okresního soudu vydání rozsudku, kterým by soud uložil sousedům povinnost zdržet se stavby uvedené nástavby a zdržet se svádění dešťových vod do okapu stěžovatelů a zdržet se užívání jejich komínu. Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 10. 1999. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") dne 28. 5. 2001, kdy rozsudkem sp. zn. 18 Co 258/2001 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku ad. I. (kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti zdržet se stavby), ve výrocích ad. II. a ad. III., tj. o zdržení se svádění dešťové vody a užívání komínu, rozsudek zrušil a vrátil okresnímu soudu. Celý spor trvá podle stěžovatele již 7 let, od posledního rozhodnutí soudu uběhly již dva roky, okresní soud nepřihlíží k námitkám stěžovatele a jednání nařízené na květen tohoto roku znovu odročil. Podle stěžovatele bylo postupem orgánů státní správy, stavebního úřadu a Magistrátu města Plzně - odboru stavebně správního, postupem okresního a krajského soudu, porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo vlastníka podle čl. 11 Listiny, protože předmětnou nástavbou dojde k výraznému omezení vlastnických práv stěžovatelů a jejich majetek je neoprávněně užíván jinými osobami. Správní orgány vycházely z neúplné projektové dokumentace, okresní soud neprovedl řádně důkazní řízení a krajský soud toto pochybení nenapravil.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud uvedl, že žaloba byla podána dne 17. 11. 1998, takže věc není vedena 7 let. Poté, co byl jeho první rozsudek zrušen, ustanovil ve věci znalce a na základě znaleckého posudku vydal rozhodnutí, kterým žalobu stěžovatele zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel opět odvolání, o kterém odvolací soud dosud nerozhodl. Soud se domnívá, že ústavní stížnost byla podána předčasně, protože stěžovatel ještě nevyčerpal všechny opravné prostředky.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud přikázal městu Plzeň, aby obnovilo stav před porušením práva. Ústavní soud připomíná, že k základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Podle principu subsidiarity je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel tak svým návrhem staví Ústavní soud do role přezkumné instance rozhodnutí orgánů veřejné správy a pomíjí, že předtím, než se obrátí na tuto vrcholnou soudní instituci, je povinen vyčerpat všechny procesní prostředky ve výše zmíněném smyslu. Uvedené stěžovatel neučinil, řízení ve věci dosud probíhá, proto Ústavní soud shledal v této části jeho návrh nepřípustným, což je důvod pro jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ve zbývající části byla ústavní stížnost shledána způsobilou dalšího přezkoumávání. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci, které jsou stížností napadeny, jsou způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ze spisu sp. zn. 19 C 341/98 Okresního soudu Plzeň - město bylo zjištěno, že krajský soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2001, čj. 18 Co 258/2001 - 213, zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 20. 10. 1999, čj. 19 C 341/98 - 86. Spis byl okresnímu soudu vrácen 8. 6. 2001. Dne 17. 1. 2002 ustanovil okresní soud usnesením znalce, který se měl zabývat otázkami odvodu dešťové vody a užívání komínu a spis znalci předal. Dne 29. 1. 2002 vznesl stěžovatel námitky vůči znalci, které upřesnil podáními ze dne 31. ledna a ze dne 5. února 2002. Dne 12. 3. 2002 byl znalec okresním soudem požádán o vrácení spisu. Spis nebyl do 23. 5. 2003 vrácen (úřední záznam na č. l. 276 spisu). Usnesením ze dne 12. 6. 2002, čj. 19 C 341/98 - 279, okresní soud rozhodl, že ustanovený znalec není ve věci vyloučen. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 20. 6. 2002 odvolání, které vzal dne 1. 7. 2002 zpět. Dne 26. 7. 2002 krajský soud usnesením čj. 18 Co 413/2002 - 291 toto odvolání odmítl jako nepřípustné. Dne 21. 10. 2002 bylo za účasti znalce provedeno místní šetření (č. l. 303) a dne 28. 11. 2002 předal znalec okresnímu soudu znalecký posudek, který byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 14. 1. 2003 s tím, aby se ve lhůtě 15 dnů vyjádřil. Dne 12. 2. 2003 byla právnímu zástupci stěžovatele zaslána další výzva, ten své vyjádření doručil 21. 2. 2003. Dne 27. 2. 2003 stěžovatel telefonicky soudu sdělil, že bude hospitalizován v nemocnici (č. l. 390). Dne 28. 5. 2003 se ve věci konalo před okresním soudem jednání (č. l. 420), na tomto jednání stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu, vyřizující věc. Usnesením ze dne 4. 6. 2003, čj. Nc 281/2003 - 434, rozhodl krajský soud, že předsedkyně senátu není vyloučena. Dne 8. 8. 2003 se ve věci konalo další jednání (č. l. 448), na němž byl vyhlášen rozsudek, který žalobu stěžovatele zamítl. Proti zamítavému rozsudku ze dne 8. 8. 2003, čj. 19 C 341/98 - 456, podal stěžovatel odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Dne 27. 11. 2003 byl spis zaslán Ústavnímu soudu.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].
Stěžovatel uvedl, že celý spor trvá již sedm let, při takovém konstatování však nerozlišuje dvě zcela samostatná řízení, tj. první, vedené před orgány veřejné správy, které již bylo skončeno, a druhé, vedené před obecnými soudy od r. 1998. Podle stávající judikatury Ústavního soudu je přiměřenost délky řízení nutno hodnotit podle několika faktorů: složitosti věci, jednání stěžovatele a jednání příslušných orgánů veřejné moci (viz nález sp. zn. II. ÚS 445/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 117). Po dosazení konkrétních údajů pod výše zmíněné proměnné lze v daném případě dospět k závěru, že postupem okresního soudu nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části, ve které stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud uložil městu Plzeň, aby obnovil stav před porušením práva, odmítl Ústavní soud návrh stěžovatele podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu