ECLI:CZ:US:2004:1.US.311.02
sp. zn. I. ÚS 311/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A.T., zastoupené JUDr. A. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 47 Co 457/2000, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2000, čj. 16 C 276/98 - 34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 4. 6. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, podaná na poště dne 3. 6. 2002, proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími bylo dotčeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy aplikovaly ustanovení §80 písm. c) OSŘ, tj. jak posuzovaly otázku naléhavého právního zájmu. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/95, týkající se této problematiky. Uvedla, že vystupuje jako žalovaná ve sporu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí, vedeném u Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 4 C 141/93 a 5 C 138/93. Žalobce J. U. opřel svůj nárok o ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož v případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok, přechází nárok na dědice. Podle stěžovatelky by se v případě určení neplatnosti závěti podstatně změnila její právní pozice, protože by nebylo ohrožováno její vlastnické právo a stalo by se tak jistým. Proto má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závěti. Pokud žalobce namítl, že by určení neplatnosti závěti nemohlo na jeho postavení nic změnit, měl pravdu jen částečně. Vzhledem k promlčení by proti němu nemohli oprávnění dědicové uplatnit své nároky. Jeho postavení by se ale mohlo změnit ve vztahu ke stěžovatelce, protože by pozbyl aktivní legitimace ve sporech vedených před okresním soudem v Uherském Hradišti. Na zodpovězení této otázky má stěžovatelka rovněž naléhavý právní zájem. Žalobce by byl také vyloučen z uzavírání dohod o vydání majetku v rámci pokračujících restitucí a jak by to ovlivnilo postavení stěžovatelky, je podle ní otevřenou otázkou. Stěžovatelka zpochybňuje i závěr, zda může mít naléhavý právní zájem na určení, když její práva mohou být ohrožena i jinou osobou. Existence naléhavého právního zájmu se, podle stěžovatelky, musí posuzovat ve smyslu vymezeném žalobním návrhem, tedy na konkrétní osobu, která činí takové kroky, které ohrožují práva strany žalující. Stěžovatelka uvedla, že nemá jiný prostředek k ochraně svých práv - např. žalobu na plnění a není podle ní podstatné, že neuznává nárok žalobce, který proti ní uplatnil před Okresním soudem v Uherském Hradišti.
Stěžovatelka také zpochybnila jeden ze závěrů Krajského soudu v Brně, jako soudu odvolacího, o neexistenci jejího naléhavého právního zájmu, tj. že stěžovatelka nemůže být zákonnou dědičkou po zůstaviteli. Tato skutečnost není, podle stěžovatelky, pro existenci jejího naléhavého právního zájmu vůbec podstatná.
Za absurdní označila stěžovatelka závěr odvolacího soudu, podle kterého je zcela na Okresním soudu v Uherském Hradišti posouzení otázky, zda je vůbec nutno otázku platnosti či neplatnosti závěti v tomto řízení řešit. Podle stěžovatelky se touto otázkou zmíněný okresní soud nebude zabývat, aktivní legitimace žalobce (dědice) je doložena pravomocným rozhodnutím, kterým bylo ukončeno dědické řízení.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Brně ve vyjádření uvedl, že jako stěžejní byla řešena otázka, zda stěžovatelka má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního vztahu (neplatnosti závěti M. Z.). S námitkami stěžovatelky se vyrovnal již v odůvodnění svého rozhodnutí. Podle krajského soudu je ve věci řešen problém dvou řízení. V jednom má být formou určovací žaloby řešena určitá dílčí otázka, která může i nemusí být řešena v řízení druhém, o žalobě na plnění. V obecné rovině lze tuto situaci řešit třemi způsoby. Stěžovatelka cituje ustanovení §135 odst. 2 OSŘ, a má tedy zřejmě na mysli třetí způsob, kdy se otázka řešená určovací žalobou dotýká řízení o žalobě na plnění. Odkaz stěžovatelky na §135 odst. 2 OSŘ je nepatřičný. Toto ustanovení nezakazuje soudu řešit předběžné otázky, ale pouze stanoví možnost (nikoli povinnost) vycházet z rozhodnutí vydaných státními orgány. Vázanost soudu rozhodnutím je upravena v §159a OSŘ a je jednoznačně vázána na účastníky řízení (§159a odst. 4 OSŘ), vyjma rozhodnutí o osobním stavu (§159a odst. 3). Krajský soud dále uvedl, že mu není známo, že by stěžovatelka byla účastnicí dědického řízení po M. Z.. Nelze tudíž mluvit o závaznosti dědického rozhodnutí ve věci pozůstalosti po M. Z. v jiných řízeních stěžovatelky, včetně řízení vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti. Proto v odůvodnění rozhodnutí vyslovil závěr, že posouzení otázky platnosti závěti po M. Z. je pouze na okresním soudu. V kontextu celé věty je tato myšlenka formulována nešťastně, zvláště v té části, kdy je doplněno, že by se, případným vyslovením neplatnosti závěti, právní postavení stěžovatelky jako žalované v řízení před okresním soudem nemohlo změnit. V tom krajský soud uznal pochybení v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a rozsudku krajského soudu.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti nutné k jejímu meritornímu projednání. Ústavní stížnost byla shledána způsobilou dalšího přezkoumávání. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci, které jsou stížností napadeny, jsou způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ze spisu sp. zn. 16 C 276/98 Městského soudu v Brně bylo zjištěno, že stěžovatelka se domáhala určení, že závěť zůstavitele M. Z. (jejího nevlastního bratra a švagra žalovaného J. U.) je neplatná. Naléhavost právního zájmu spatřovala stěžovatelka v možné majetkové ztrátě přibližně 400 ha lesa, neboť u Okresního soudu v Uherském Hradišti je pod sp. zn. 4 C 141/93 vedeno řízení, kde J. U. vystupuje jako žalobce a stěžovatelka je v pozici žalované osoby. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 5. 2000 žalobu stěžovatelky zamítl, zejména proto, že právní zájem stěžovatelky neshledal naléhavým zájmem ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, ale pouze zájmem jiným.
Krajský soud v Brně rozsudek městského soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že z ustanovení §159 odst. 2 OSŘ sice vyplývá vázanost soudu výrokem rozhodnutí ve vztahu mezi účastníky, takže Okresní soud v Uherském Hradišti by tak byl vázán rozhodnutím krajského soudu o určení neplatnosti závěti. S ohledem na to, že pouze na okresním soudu je posouzení, zda je vůbec nutno řešit otázku platnosti či neplatnosti závěti M. Z., by se postavení stěžovatelky jako žalované ve sporu u okresního soudu nemohlo změnit. Stěžovatelka nemůže být zákonnou dědičkou a jiný důvod pro to, aby byl dán naléhavý právní zájem, tvrzen nebyl.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2002, čj. 30 Cdo 2280/2002 - 80.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka v podstatě označila za odepření spravedlnosti skutečnost, že obecné soudy zamítly její žalobu o určení neplatnosti právního úkonu - závěti M. Z.. Ústavní soud připomíná, že ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281]. Existuje možnost, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod dojde protiústavní interpretací obecného práva. Ústavní soud se pak může zabývat interpretací obecného práva za splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C. H. Beck, Praha 2003, str. 85. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud vytvořil takovou doktrínu, kdy pamatuje na případy, ve kterých dojde k porušení některé z norem obecného práva v důsledku svévole či interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - to pak zakládá dotčení základních práv a svobod (viz např. nález sp. zn. III ÚS 224/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, C.H.Beck Praha 2000, str. 17).
Ústavní soud, s přihlédnutím k výše uvedenému, konstatuje, že pokud obecné soudy posuzovaly naléhavost právního zájmu stěžovatelky podle §80 písm. c) OSŘ a vzaly v úvahu, že stěžovatelka má možnost se bránit v jiném, již dříve zahájeném řízení, ve kterém soud může otázku platnosti závěti posoudit jako otázku prejudiciální, nelze výklad učiněný obecnými soudy v přezkoumávaném řízení pokládat za ústavně nekonformní, a tedy způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu