ECLI:CZ:US:2004:1.US.386.04
sp. zn. I. ÚS 386/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. K. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2004, sp.zn. 1 To 58/03, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, Krajského soudu v Hradci Králové jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel brojil proti shora označenému rozsudku, přičemž namítal, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterýchžto ustanovení je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena a má právo, aby se mohl hájit.
Stěžovatel tvrdil, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno tím, že nebyli vyslechnuti svědci, jejichž slyšení navrhoval. Jedná se o svědka P. B., který dle názoru stěžovatele nedůvodně odmítl výpověď v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně vyslechnut nebyl a dále nebyl soudem vyslechnut svědek R. N. Tito svědci nebyli vyslechnuti ani v řízení před odvolacím soudem, ač se slyšení těchto svědků i v odvolání domáhal. Porušení zásady presumpce neviny dovozuje stěžovatel ze způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Pokud se jedná o porušení konkrétních procesních předpisů, namítá stěžovatel, že nebyla respektována ustanovení §2 odst. 2, 5, §215, §226 písm. a) a §263 odst. 6 trestního řádu.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl Ústavním soudem zrušen.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení Vrchní soud v Praze. V tomto vyjádření konstatuje, že odůvodnění ústavní stížnosti se v podstatě shoduje s námitkami uplatněnými v odůvodnění odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, se kterými se jako odvolací soud v odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností vypořádal a shledal je nedůvodnými. Na toto odůvodnění proto odkazuje, ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí, popř. zamítnutí. Krajský soud v Hradci Králové jako vedlejší účastník sdělil, že nemá nic, co by k ústavní stížnosti uvedl, v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku, ze kterého je zřejmé, podle jakých úvah a na základě jakých důkazů rozhodl.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Z trestního spisu sp.zn. 6 T 6/2003, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.října 2003, sp.zn. 6 T 6/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona ve znění účinném do 30.4.2001, soulože mezi příbuznými podle §245 trestního zákona a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2004, sp.zn. 1 To 58/03, podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatel je vinen spácháním trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a trestného činu soulože mezi příbuznými podle §245 trestního zákona, kterých se dopustil tím, že v přesně nezjištěné dny v letních měsících roku 1999 v obci Kunvald, ve svém bytě, po předchozím požívání alkoholických nápojů, ve dvou případech, kdy jej po rozvodu navštívila nezletilá dcera I, N,, nar. 20.4.1987, po příchodu z restaurace v pozdních večerních hodinách ji v posteli vyhrnul noční košili a proti její vůli na ní vykonal soulož, při které jí držel ruce nad hlavou a zalehl ji svým tělem, když poškozená se snažila jeho jednání bránit tím, že ho odstrkávala a kopala nohama a slovně protestovala, a takto si počínal, přestože věděl, že dcera dosud nedosáhla 15 let. Pokud jde o výrok o trestu, rozhodl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů vyjádřenými ve výše citovaných rozsudcích ve vztahu k rozsahu dokazování, k hodnocení provedených důkazů a k tomu, že obhajoba stěžovatele byla vyvrácena a jeho vina žalovaným skutkem prokázána. Stěžovatel rozvádí jednotlivé důkazy, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků, včetně poškozené a napadá způsob hodnocení důkazů obecnými soudy, přičemž podává vlastní interpretaci provedených důkazů. Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel dále v tom, že v jeho trestní věci soud prvního stupně i soud odvolací nevyhověly jeho důkazním návrhům.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku. Provedení důkazů, jejichž absenci namítá v ústavní stížnosti, navrhoval v řízení před soudy obou stupňů. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy České republiky), hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že zpravidla není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řádu, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je - mimo jiné - vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Citované ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňuje pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně vyhodnotil všechny ve věci provedené důkazy, velmi podrobně se zabýval výpovědí poškozené - svědkyně I. N. a její věrohodností, vyčerpávajícím způsobem se vypořádal s obhajobou namítanými rozpory ve výpovědích těch svědků, kterým se poškozená postupně v delším časovém období s jednáním stěžovatele svěřila, na kteréžto rozpory poukazuje stěžovatel znovu v ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, se ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu a s jejich odůvodněním. Vyčerpávajícím způsobem se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání, přičemž pozornost věnoval především vyhodnocení výpovědi poškozené a vysvětlení rozporů mezi její výpovědí a výpověďmi některých svědků. V rozsudku soudu prvního stupně zjistil toliko pochybení v právním posouzení jednání stěžovatele, kdy jeho jednání bylo nalézacím soudem kvalifikováno též jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Toto pochybení odvolací soud sám napravil, když po zrušení rozsudku nalézacího soudu ve věci sám rozhodl a stěžovatele uznal vinným pouze trestnými činy podle §241 odst. 1, 2 písm. b) a §245 trestního zákona. Pokud se jedná o výrok o trestu, rozhodl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, přičemž se řádně vypořádal i s tím, že stěžovatel se v odvolání domáhal postupu podle ustanovení §40 odst. 1 trestního zákona.
Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (např. IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Dle ustálené judikatury (např. sp. zn. I. ÚS 362/96, IV. ÚS 570/03) však není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci nepochybně dostály. Stěžovatel navrhoval v řízení před soudem prvního stupně výslech svědka P. B. Nalézací soud hodlal tomuto návrhu vyhovět, od jeho výslechu však musel upustit, neboť na soudu známých adresách se svědek nezdržoval, nepodařilo se jej předvolat k hlavnímu líčení ani prostřednictvím orgánů Policie ČR a rovněž žádosti o vypátrání jeho pobytu byly neúspěšné, pobyt svědka se nepodařilo zjistit (č.l. 317, 319, 326, 333). Proto za splnění podmínek ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu výpověď svědka P. B., který byl slyšen v přípravném řízení, byla při hlavním líčení přečtena (č.l. 339), a to bez připomínek stěžovatele či jeho obhájce. Návrh na doplnění dokazování opakovaným výslechem svědka R. N. před soudem nalézací soud zamítl pro nadbytečnost s řádným odůvodněním, že tento svědek byl slyšen v přípravném řízení i v řízení před soudem a vzhledem k důkazní situaci nebyl dán předpoklad, že by tento svědek vnesl do dokazování nové skutečnosti. Návrhům stěžovatele na výslech svědkyň V. K., L. V., A. P. a D. L., svědka P. W. a na opakovaný výslech poškozené I. N. před soudem bylo vyhověno. Rovněž odvolací soud se zabýval opakovanými návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků P. B. a R. N. a jejich zamítnutí podrobně odůvodnil. Taktéž s novým návrhem stěžovatele uplatněným u veřejného zasedání o odvolání, a to na provedení důkazu výslechem svědkyň Ž. K. a Z. M., se řádně vypořádal, nevyhovění návrhu podrobně odůvodnil.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip respektoval i v souvislosti s posouzením odmítnutých důkazních návrhů stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení. To však Ústavní soud neshledal. V posuzované věci soudy obou stupňů, jak ze shora uvedeného vyplývá, shledaly nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj závěr řádně a logickým způsobem odůvodnily (§125 odst. 1 trestního řádu). Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu a rovnosti stran v řízení v této věci .
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soudy obou stupňů dostály požadavku na důsledné zhodnocení všech provedených důkazů a skutkový stav byl spolehlivě zjištěn. Právní závěry z něj vyplývající jsou v rozsudku odvolacího soudu, jehož rozhodnutí je napadeno ústavní stížností, přiléhavě odůvodněny. S podstatou všech stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných shodně v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Soudy obou stupňů se zabývaly i důkazními návrhy stěžovatele a jejich částečné neprovedení řádně zdůvodnily. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 trestního řádu. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě. Nebylo zjištěno ani porušení žádných dalších ustanovení trestního řádu, na něž poukazuje ústavní stížnost.
Rozsudek odvolacího soudu, který je napaden ústavní stížností, je vyčerpávajícím, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněn, rozhodováno bylo v dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stejný závěr je třeba učinit i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému porušení práva na obhajobu a postupu v rozporu se zásadou presumpce neviny (čl. 40 odst. 2, 3 Listiny).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler v. r.
předseda senátu