ECLI:CZ:US:2004:1.US.41.04
sp. zn. I. ÚS 41/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., právně zastoupeného advokátkou Mgr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 13 Co 1076/2003, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 30. 4. 2003, čj. 2 P 46/2001 - 185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se T. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud"), pro porušení čl. 3, čl. 12, čl. 13, čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). Rovněž mělo dojít k porušení čl. 1 a čl. 6 Úmluvy o výkonu práv dětí. Současně navrhl, aby Ústavní soud "provedl svá vlastní skutková zjištění" a podle §79 odst. 2 (chybně uveden §79 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozsudků.
Stěžovatel uvedl, že se při soudním jednání dne 17. 4. 2002 dohodl s matkou nezletilé R. a nezletilého O., J. V., na střídavé výchově, která trvala do ledna 2003. Za celou dobu měla nezletilá R. ve škole výborný prospěch. Podle sdělení učitelky mateřské školy, kam docházel nezletilý O., měl na něj otec kladný vliv. I přes tato zjištění svěřil okresní soud nezletilé děti do výchovy matky a jemu stanovil výživné. Okresnímu soudu vytkl nesprávné hodnocení důkazů, "neprovedení řádného dokazování ve vztahu k J. P., který sdílí s matkou nezletilých dětí společnou domácnost a podílí se tak na výchově nezletilých dětí, i když oba tvrdí opak. V tomto směru okresní soud neprovedl výslech svědků, které stěžovatel navrhl. Dále stěžovatel napadl znalecký posudek ze dne 27. 1. 2002, vypracovaný MUDr. J. N. a PhDr. A. Š., tvrdil, že je neobjektivní, neboť znalci provedli zvlášť výslech stěžovatele, jako otce nezletilých dětí, a jeho přítelkyně a zvlášť výslech matky a dětí.
Podle tvrzení stěžovatele byl schopen se s matkou nezletilých dětí dohodnout, nebyl žádný problém v předávání dětí ani v péči o ně. Jako otec má stejná práva ke svým dětem jako matka a rozhodnutím soudů byl na svých právech zkrácen jak on, tak i jeho děti. Svou argumentaci opřel o ustanovení §26 odst. 2 a §34 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), s tím, že soud měl sledovat zájem dětí, což se nestalo.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a spis Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, sp. zn. 2 P 46/2001.
Okresní soud, stejně jako soud krajský, odkázal na odůvodnění napadených rozsudků se závěrem, že nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele a nezletilých dětí. V soudním řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byly další návrhy stěžovatele na provedení dokazování považovány za nadbytečné a nehospodárné. Vzhledem k faktu, že chyběla společná vůle obou rodičů, nemohly být děti svěřeny do jejich střídavé výchovy.
Z obsahu uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že v období od 17. 4. 2002 do 23. 1. 2003 byla, tzv. na zkoušku, realizována střídavá výchova nezletilých dětí ve 14-ti denním cyklu. Ze zpráv opatrovníka a vyjádření nezletilých dětí je patrno, že se střídavá výchova neosvědčila. Okresní soud svěřil rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, čj. 2 P 46/2001 - 185, k návrhu matky, J. V., nezletilé děti R. a O. V. pro dobu před i po rozvodu manželství J. V. a T. V. (stěžovatele) do výchovy matky (J. V.). Stěžovateli bylo stanoveno výživné.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 13 Co 1076/2003, tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné poukázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by byly právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
V daném případě Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatel pouze polemizuje se závěry obecných soudů, pokud jde o splnění či nesplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do péče matky, a nikoli do střídavé výchovy. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě však nebyl takový zásah shledán. Tvrzený zásah do práv dětí a do rodičovských práv stěžovatele údajným porušením citovaných ustanovení Úmluvy nebyl prokázán.
V dané věci vycházely obecné soudy z obsáhle vedeného dokazování a zabývaly se otázkou, jaká úprava práv a povinností rodičů k dětem je z pohledu zájmu nezletilých dětí nejvýhodnější a posuzovaly i vhodnost střídavé výchovy. Provedly řadu důkazů, zejména výslechem účastníků, znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie a dětské psychiatrie, písemnými zprávami opatrovníka a dalšími. Posoudily vztah nezletilých dětí k otci (stěžovateli) a matce, porovnaly výchovné předpoklady a prostředí u obou rodičů, jejich bytové a osobní poměry a schopnosti vzájemné komunikace. Dospěly k závěru, že stěžovatel má výchovné předpoklady, je schopen se o děti postarat (za pomoci své matky), obě děti ho mají rády. Vzhledem k váznoucí komunikaci (což připustil i stěžovatel ve zprávě opatrovníka ze dne 17. 11. 2002, č. l. 115 spisu) a absenci společné vůle rodičů po střídavé výchově (matka navrhovala svěření do její výchovy a stěžovatel nejprve navrhl svěření do střídavé výchovy - č. l. 25 spisu, poté svěření nezletilého O. do jeho výchovy - č. l. 44 spisu a nakonec opět svěření do střídavé výchovy - č. l. 152 spisu), nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy. Je namístě, aby taková úprava vycházela ze společné vůle rodičů, aby rodiče byli spolu ochotni spolupracovat a jejich rozpory již byly urovnány (srov. Holub M., Nová H.: Zákon o rodině a předpisy související, 5. vydání, Linde, Praha 2002, str. 50).
K námitkám stěžovatele proti znaleckému posudku Ústavní soud konstatuje, že rozhodovací proces jako celek byl spravedlivý, neporušil základní práva a svobody stěžovatele. Jedná se o jeden z důkazů ve věci provedených (viz rovněž sérii zpráv opatrovníka, školních zařízení a přání nezletilých dětí) a z jeho závěrů vyplývá, že oba rodiče jsou hodnoceni jako osoby schopné podílet se na výchově obou dětí s tím rozdílem, že děti mají v citových potřebách blíže k matce. Znalci pouze nedoporučili rozdělení dětí, neboť jsou k sobě velmi silně citově vázány. V této souvislosti nelze také přehlédnout, že stěžovatel nezpochybnil profesionální způsobilost těchto znalců jakožto psychiatra a psychologa.
Ke stěžovatelem kritizovanému hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů [§132 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ")]. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy vše, co v průběhu řízení vyšlo najevo a hodnocení důkazů provedly v souladu s §132 OSŘ, při respektování záruky dané citovaným ustanovením OSŘ, není Ústavní soud oprávněn jejich hodnocení důkazů znovu přehodnocovat.
Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, podle níž soudy neprovedly všechny důkazy jím navrhované. V posuzovaném případě obecné soudy zákonem stanoveným způsobem zjistily skutkový stav, vyvodily z něj přiléhavé právní závěry, rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Jasně uvedly, z jakých důvodů považovaly provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů za nadbytečné. Odůvodnění jejich rozhodnutí je logické, srozumitelné a ústavně konformní (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera z r. 1988, A- 146; nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 127/96).
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů při interpretaci i aplikaci uvedených právních předpisů, včetně stěžovatelem citovaných ustanovení zákona o rodině, nevybočil z mezí ústavnosti. Soudy obou stupňů věnovaly maximální pozornost ochraně zájmů nezletilých dětí a vedeny jejich zájmem zkoumaly, zda jsou ve věci naplněny podmínky pro střídavou výchovu oběma rodiči. Tyto podmínky splněny nebyly, zejména pro absenci společné vůle rodičů, váznoucí komunikaci mezi nimi a vzhledem k přání nezletilých.
Napadenými rozhodnutími nebyla dotčena stěžovatelem tvrzená ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Stěžovateli bylo plně umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, čehož také využil, přičemž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nelze spatřovat v tom, že stěžovatel u obecných soudů se svými návrhy neuspěl.
Nedošlo ani k porušení základních práv, zakotvených v jednotlivých článcích Úmluvy o právech dítěte, na které odkázal stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Soudy v průběhu řízení braly v úvahu zájmy nezletilých dětí a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jakým způsobem tyto zájmy respektovaly. Stejně tak nebylo ve věci zjištěno porušení čl. 1 a čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
K návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud dodává, že návrh má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních nebo zjevné neopodstatněnosti, je odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. František Duchoň , v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu