ECLI:CZ:US:2004:1.US.417.04
sp. zn. I. ÚS 417/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele W. C. W., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2004, čj. 2 As 28/2003 - 37, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2003, čj. 28 Ca 204/2002 - 28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, neboť se jimi cítí být dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel nejprve zrekapituloval okolnosti, týkající se zamítnutí jeho žádosti o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů rozhodnutím Policie ČR, oddělením cizinecké Policie Praha - východ, ve spojení s rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, vydaným podle §60 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění zákona č. 140/2001 Sb. Stěžovatel má pravděpodobně za to, že na prodloužení víza měl právní nárok, stručně argumentuje porušením čl. 36 odst. 2 Listiny a navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podal Nejvyšší správní soud detailní vyjádření. Uvedl, že projednával dvě kasační stížnosti stěžovatele.
První kasační stížností, vedenou pod sp. zn. 2 As 28/2003, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, čj. 6 Ca 37/2003 - 17, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policie ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 27. 12. 2002, čj. SCPP-5579//208-2002. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR - Odd. cizinecké policie Praha ze dne 9. 10. 2002, čj. SCPP-14-255/PH-XIII-c-2002, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů.
Druhá kasační stížnost stěžovatele, vedená pod sp. zn. 2 As 82/2003, směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2003, čj. 28 Ca 204/2002 - 28, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 25. 2. 2002, čj. SCPP-753/C-217-2002. Stěžovatel v ústavní stížnosti obě řízení smíchal dohromady, protože v petitu navrhl mj. zrušení rozsudku ze dne 1. 4. 2004, čj. As 28/2003 - 37, zatímco v úvodu ústavní stížnosti popisuje skutkový stav řízení o kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 2 As 82/2003. Se stěžovatelovými námitkami, uplatněnými v jeho ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na který odkázal. Doplnil, že právo pobývat na území cizího státu nelze považovat za základní právo nebo svobodu garantované ústavním pořádkem ČR. Řízení o udělování víza i řízení o prodlužování doby jeho platnosti jsou řízení podobná, probíhají v obdobném právním režimu. Ustanovení §51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. stanoví, že na udělení víza není právní nárok, což se týká i rozhodování o prodloužení jeho platnosti. Rozhodnutí o prodloužení platnosti víza je určitý podtyp rozhodnutí o jeho udělení, takže i na něj se vztahuje ustanovení §171 písm. a) o jeho vyloučení ze soudního přezkumu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04, a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření detailně vysvětlil podstatu vlastního rozhodnutí a upozornil, že v době rozhodování nebyl ještě k dispozici jednotící právní názor Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž není ani další odvolací instancí. Proto není zásadně oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy vybočily, na úkor stěžovatele, z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i ústavní stížnost stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen, ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 35/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 45; či sp. zn. III. ÚS 142/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 131 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence skončila faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí těchto soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž, ex constitutione, k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad obecného práva, je naproti tomu právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. K tomu slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §§17 a násl. s. ř. s.). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení obecného (podústavního) práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, č. 12/1999, str. 1081 násl.). Vyjádřeno jinými slovy, není nijak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v této věci plně dostál.
Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace obecného (podústavního) práva učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, takže by jí bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a další).
Rozhodnutí Nejvyššího správní soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. V tomto ohledu postačí odkázat jak na uvedené rozhodnutí, tak i na usnesení Městského soudu v Praze, a není třeba závěry tam blíže rozvedené znovu opakovat.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že řízení o prodloužení víza je podtypem řízení o udělení víza, takže se i na něj vztahuje §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Právě z tohoto důvodu bylo nutno žalobu proti rozhodnutí, jehož obsahem je zamítnutí žádosti o prodloužení víza, podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., odmítnout. Proto kasační stížnost ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Konečně i v rovině práva ústavního poukázal Nejvyšší správní soud na to, že na stěžovatele se sice vztahuje dikce čl. 42 odst. 2 Listiny, nicméně toto ustanovení garantuje "doplňkové" právo, jež de facto není právem samým o sobě, ale má normativní význam pouze ve vztahu s jinými ústavně zaručenými právy. V této souvislosti správně připomněl, že žádné z práv v Listině uvedených nezakládá nárok stěžovatele na pobyt na území České republiky, protože takové právo je dáno pouze občanům České republiky (čl. 14 odst. 4 Listiny). Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje a je věcí suverénního státu, zda a za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Na udělení víza není, podle výslovného znění zákona, právní nárok (§51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.).
Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které účastníku řízení právní řád garantuje. Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud se správní žalobou, v souladu s kautelou zakotvenou v čl. 36 odst. 2 Listiny, řádně zabývaly a samotným jejím odmítnutím právo na spravedlivý proces, jež pochopitelně nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, stěžovateli upřeno nebylo.
Z uvedeného vyplývá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu