ECLI:CZ:US:2004:1.US.439.04
sp. zn. I. ÚS 439/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. A., zastoupeného JUDr. K. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2004, č.j. 25 Cdo 2002/21002-91, a o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli n e p ř i z n á v á .
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, č.j. 17 C 45/2000-40, ve věci žalobce F. A. (dále jen "stěžovatel") proti žalované České republice, zastoupené Ministerstvem životního prostředí ČR (dále jen "žalovaná"), o náhradu škody, zamítl žalobu, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci (stěžovateli) 430.516,52 Kč s příslušenstvím (ve výrokové části I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části II.). Okresní soud poukázal na to, že v souzené věci postupoval v souladu s ustanovením §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle uvedeného (přechodného) ustanovení bylo nutno nárok stěžovatele posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."), neboť odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. se řídí dosavadními předpisy. V souzené věci měla být stěžovateli způsobena škoda nezákonným rozhodnutím Správy Chráněné krajinné oblasti Jeseníky (dále jen "SCHKOJ") ze dne 10. 10. 1995 a nezákonným rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR (dále jen MŽP ČR") ze dne 14. 2. 1996, tj. přede dnem 15. 5. 1998, kdy zákon č. 82/1998 Sb. nabyl účinnosti. Okresní soud poukázal na ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., podle něhož nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem, jehož rozhodnutím je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost je proto základní podmínkou úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody. Rozhodnutím, kterým mohla být stěžovateli způsobena škoda, bylo především rozhodnutí SCHKOJ ze dne 10. 10. 1995, kterým byl stěžovateli zakázán odběr a zadržování vody. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 75/96, bylo následně zrušeno odvolacího orgánu, tj. MŽP ČR ze dne 14. 2. 1996, nikoliv uvedené rozhodnutí SCHKOJ, na což žalovaná v průběhu řízení vícekrát poukázala. Rozhodnutí SCHKOJ bylo zrušeno teprve rozhodnutím MŽP ČR ze dne 24. 6. 1999, a to proto, aby SCHKOJ mohla posoudit změny na toku, k nímž vzhledem k uplynutí téměř 4 let od vydání původního rozhodnutí a vzhledem k povodni v létě roku 1997 mohlo dojít. MŽP ČR se ve svém rozhodnutí vůbec nezabývalo zákonností rozhodnutí SCHKOJ ze dne 10. 10. 1995, které tedy nebylo zrušeno pro nezákonnost. Okresní soud proto poukázal na to, že nebyla splněna základní podmínka uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím - tedy zrušení nezákonného rozhodnutí příslušným orgánem - a uvedl, že soud I. stupně nemůže řešit otázku nezákonnosti jako otázku předběžnou. Okresnímu soudu proto nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout, aniž by se zabýval splněním dalších podmínek uplatnění nároku na náhradu škody (např. otázkou předběžného projednání nároku u příslušného orgánu, výší škody či příčinnou souvislostí mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 10 Co 583/2001, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v prvé řadě poukázal na správnost skutkových zjištění okresního soudu a na to, že nebyl naplněn namítaný odvolací důvod podle ust. §205 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Krajský soud ve vztahu k uplatnitelnosti nároku na náhradu škody podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., jehož základní podmínkou je zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, uvedl, že prokázání nezákonnosti rozhodnutí je hmotněprávním předpokladem odpovědnosti za škodu podle citovaného zákona a soudu, který se zabývá nárokem na náhradu škody podle tohoto zákona, nepřísluší posuzovat otázku nezákonnosti jako otázku předběžnou. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým bylo konkrétní rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost. V souzené věci proto soud nemohl řešit jako předběžnou otázku, zda rozhodnutí SCHKOJ ze dne 10. 10. 1995, č.j. 2282/95, a rozhodnutí MŽP ČR ze dne 14. 2. 1996, č.j. 873/2339/95/7/96-Do, je nezákonné. Krajský soud současně poukázal na to, že v řízení musí být rovněž prokázáno, že nezákonné rozhodnutí zapříčinilo vznik konkrétní škody, tedy, že existuje přímá příčinná souvislost mezi tvrzenou vzniklou škodou a nezákonným rozhodnutím správního orgánu. Následně uvedl, že ke zrušení rozhodnutí MŽP ČR ze dne 14. 2. 1996, č.j. 873/2339/95/7/96-Do, rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, č.j. 5 A 75/96-32, došlo proto, že MŽP ČR (jako odvolací orgán) nepostupovalo v souladu s ustanovením §47 odst. 3 správního řádu a dostatečně neuvedlo, jaké skutečnosti byly podkladem jeho rozhodnutí a jakými úvahami bylo vedeno při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodovalo. Po vydání tohoto rozsudku MŽP ČR zrušilo rozhodnutí SCHKOJ ze dne 10. 10. 1995, č.j. 2282/95, s poukazem na to, že od tohoto rozhodnutí uplynula dlouhá doba, byly povodně a mohlo dojít k podstatným změnám poměrů. SCHKOJ pak řízení zastavila po aktuálním posouzení poměrů se závěrem, že v důsledku zániku odběrného objektu předmět řízení odpadl. Krajský soud dále konstatoval, že ke zrušení citovaného rozhodnutí SCHKOJ nedošlo z důvodu jeho nezákonnosti, ale z důvodů jiných, pro okolnosti, které nastaly v souvislosti s přírodními událostmi po jeho vydání a nelze proto dovodit splnění podmínek vyžadovaných §4 zákona č. 58/1969 Sb. pro případnou náhradu škody stěžovateli. Je prý skutečností, že k zastavení řízení došlo pro zánik odběrného objektu a pro nemožnost jeho obnovy, což stěžovatel nemohl ovlivnit. Přesto však nelze hmotněprávní podmínku nezákonnosti rozhodnutí vyžadovanou ustanovením §4 zákona č. 58/1969 Sb. dovodit. Jiná je pak situace ve vztahu k rozhodnutí MŽP ČR ze dne 14. 2. 1996, č.j. 873/2339/95/7/96-Do, k jehož zrušení došlo pro nesprávný procesní postup při odůvodňování rozhodnutí; správní orgán prý nepostupoval v souladu s uvedeným ustanovením §47 odst. 3 správního řádu, takže se jedná o nesprávné rozhodnutí z hlediska správního řádu. Nelze dovodit, že jde o nezákonné rozhodnutí z hlediska §4 zákona č. 58/1969 Sb. a že procesní vady, kterých se odvolací orgán dopustil při vydání citovaného rozhodnutí, jsou v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, která se, jak vyplývá ze správní žaloby, odvíjí od rozhodnutí SCHKOJ ze dne 10. 10. 1995, č.j. 2282/95; nelze také pominout, že se odvolacímu orgánu vytýká toliko porušení procesních předpisů, nikoliv však nesprávné posouzení věci z hlediska hmotného práva. Krajský soud proto dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud, tedy že nebyly splněny základní podmínky uplatnění nároku na náhradu škody. Odvolací soud se navíc nárokem na náhradu škody zabýval i z hlediska ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. a dospěl k závěru, že z obsahu spisového materiálu a z provedeného dokazování nevyplývá žádný konkrétní nesprávný úřední postup, který by vedl ke stěžovatelem tvrzené škodě. Odvolací soud prý nemohl, s odkazem na skutkové vymezení žaloby, dospět ani k závěru, že jsou v souzené věci dány podmínky přiznání náhrady škody podle ustanovení §415 a násl. občanského zákoníku.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 4. 2004, č.j. 25 Cdo 2002/21002-91, odmítl dovolání stěžovatele a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení. Uvedl, že přípustnost dovolání lze posuzovat jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatel pak spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že odvolací soud, který rozhodoval o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nedovodil odpovědnost žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., že tento závěr učinil předčasně, aniž jej poučil o možnosti kvalifikovat uplatněný nárok odlišně od žaloby, a že mu nedal prostor k tomu, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností.
Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel příčinu vzniku škody spatřuje v okolnosti, že rozhodnutí SCHKOJ ze dne 10. 10. 1995, č.j. 2282/95, jemuž se až do doby jeho zrušení podrobil, jej omezilo ve výrobě elektřiny a přivodilo mu náklady na přizpůsobení elektrárny změněným podmínkám. Stěžovatel však ani v řízení před okresním soudem, ani později před krajským soudem nezměnil skutková tvrzení, jimiž v žalobě odůvodnil svůj nárok na požadované plnění, a netvrdil, že -jak uvádí až v dovolání - by mu škoda vzniklá v důsledku toho, že správní řízení, v němž bylo jím označené rozhodnutí vydáno a následně zrušeno, trpělo neodůvodněnými průtahy a že by právě tyto průtahy byly příčinou škody spočívající v omezení provozu malé vodní elektrárny. Podle názoru dovolacího soudu je tedy zřejmé, že ze souhrnu stěžovatelem vylíčených skutkových okolností nevyplývá právní důvod požadovaného plnění, který by bylo možno kvalifikovat jako odpovědnost MŽP ČR za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §18 zákona č. 58/1969 Sb.
Nejvyšší soud ČR dále prohlásil, že k dovolací námitce, že odvolací soud porušil povinnost poučit žalobce (stěžovatele) o tom, že věc může být hodnocena po právní stránce jinak, a uložit mu, aby vylíčil rozhodné skutečnosti, je třeba uvést, že podle §118a odst. 2 o.s.ř. je soud povinen žalobce (stěžovatele) vyzvat, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučit jej o způsobu doplnění a následcích nesplnění výzvy. To ovšem podle názoru dovolacího soudu neznamená, že je soud povinen poučit žalobce (stěžovatele) též o tom, že může uplatnit obdobný či zcela jiný nárok, než který skutkově vymezil. Takové poučení týkající se hmotného práva by bylo v rozporu s ustanovením §5 o.s.ř., podle nějž soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a se zásadou rovnosti účastníků řízení. Z toho plyne, že v souzené věci nebyl odvolací soud povinen vyzývat stěžovatele k doplnění/změně skutkového tvrzení, tak, aby na jejím základě bylo možno jím uplatněný nárok posoudit podle jiné právní normy. Jednalo by se ostatně o změnu vylíčení rozhodujících skutečností, která by znamenala takovou změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o.s.ř., jež není podle §216 odst. 2 o.s.ř v odvolacím řízení přípustná. Na tom nic nemění ani úvaha odvolacího soudu, že skutkový stav zjištěný na základě provedeného dokazování nezakládá podmínky odpovědnosti podle ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. ani §415 o.s.ř. Obdobně platí i o skutečnosti, že stěžovatel vylíčení skutkových okolností doplnil v dovolání tvrzením o existenci neodůvodněných průtahů v řízení a o jejich vlivu na vznik škody, neboť by se opět jednalo o změnu žaloby podle §95 o.s.ř, která není v dovolacím řízení přípustná (§243c odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Nejde totiž jen o změnu právní kvalifikace nároku, nýbrž o změnu vylíčení rozhodujících skutečností týkajících se příčiny vzniku škody a příčinné souvislosti.
Dovolací soud proto dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje - z pohledu dovoláním vymezené otázky - rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání stěžovatele není prý tedy podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a proto je Nejvyšší soud odmítl.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2004, č.j. 25 Cdo 2002/21002-91, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení v souzené věci, hodnotil jednotlivá rozhodnutí správních a soudních orgánů a uvedl, že "je pravdou, že na liknavost postupu všech orgánů, na které jsem se obrátil, jsem upozornil teprve dovolací soud. Pravdou však je i to, že právě liknavostí a pomalým postupem vznikla situace, která změnila původní podmínky a toho využila Správa CHKOJ právě k tomu, aby svoje protiprávní rozhodnutí zrušila nikoliv pro nezákonnost, ale pro vznik nových podmínek".
Stěžovatel uzavřel s tím, že postupem správních a soudních orgánů a v důsledku jejich rozhodnutí (a především v důsledku zrušení rozhodnutí prvoinstančního orgánu samotným tímto orgánem; poznámka: rozhodnutí SCHKOJ ze dne 10. 10. 1995, č.j. 2282/95, nebylo zrušeno samotným tímto orgánem, ale MŽP ČR) došlo k podstatnému omezení jeho základního práva na spravedlivý proces, práva na pokojné užívání majetku a podnikání (a ztráty příjmů a zisku). Stěžovatel je proto přesvědčen, že "ze strany všech soudů, tj. jak vedlejších účastníků, tak i Nejvyššího soudu v Brně došlo k porušení Ústavy ČR v hlavě I. čl. 2 odst. 3, v hlavě IV. pak článků 90 věta první, 95 odst. 1 a 96 odst. 2 a na ni navazující Listiny základních práv a svobod, zejména pak v hlavě I. článků 2 odst. 2 a 4, v hlavě V. článků 36 odst. 3, 37 odst. 3 a zvláště 38 odst. 2, když mi nebyla poskytnuta možnost zúčastnit se osobně mnohých jednání správních orgánů, odvolacího soudu a Nejvyššího soudu v Brně".
Stěžovatel proto navrhl Ústavnímu soudu, aby vydal nález, že se usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2004, č.j. 25 Cdo 2002/21002-91, se zrušuje. Současně požádal Ústavní soud, aby mu přiznal podle §83 a 84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), náklady zastoupení.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že z ústavně právního hlediska nelze úspěšně napadat důvody, pro které Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje - z pohledu dovoláním vymezené otázky - [tj. "že odvolací soud, který rozhodoval o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nedovodil odpovědnost žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., že tento závěr učinil předčasně, aniž jej (poznámka: stěžovatele) poučil o možnosti kvalifikovat uplatněný nárok odlišně od žaloby, a že mu nedal prostor k tomu, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečnosti"] rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Výklad Nejvyššího soudu ČR týkající se nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je v daných souvislostech jasný, standardní a nepřipouští pochybnosti. Ústavní soud v dané souvislosti připomíná svoji judikaturu (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 1995 - II. díl, str. 345), dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Pro úplnost se Ústavní soud zabýval i dalšími stěžovatelovými námitkami, byť se týkaly i řízení před soudy nižšími.
Ústavní soud předně usuzuje, že nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, neboť stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u nižších soudů i u Nejvyššího soudu domáhal. Právě tak nelze akceptovat námitku, že bylo porušeno stěžovatelovo právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť všechny soudy dostatečně jasně, zřetelně a konzistentně vysvětlily důvody, pro které nebylo možno vyhovět stěžovatelově žalobě na náhradu škody, jež mu byla údajně způsobena jím tvrzeným nezákonným rozhodnutím správního orgánu.
Ústavní soud dále dovozuje, že nelze přisvědčit ani stěžovatelovu nekonkretizovanému tvrzení, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Stejně tak ze spisu neplyne, že by došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, neboť jednání před Okresním soudem v Bruntále a před Krajským soudem v Ostravě byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich zúčastnil a vyjadřoval se k prováděným důkazům a k průběhu řízení vůbec.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval tvrzením stěžovatele, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90 věta první Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a odst. 4 Listiny, práva na pokojné užívání majetku a podnikání, která stěžovatel v ústavní stížnosti ani nekonkretizoval ani neodůvodnil.
Pokud jde o ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, jichž se stěžovatel rovněž dovolával, Ústavní soud připomíná, že uvedené články jsou pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu zakotvenou v hlavě páté Listiny; tato ustanovení však neupravují ústavně garantovaná subjektivní základní práva či svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a proto se jich v ústavní stížnosti nelze úspěšně dovolávat (srov. např. sp. zn. II. ÚS 230/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 32. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2004, str. 536; sp. zn. II. ÚS 444/2000 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 24. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2002, str.195).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poněvadž byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, nemohl Ústavní soud - v souladu s ustanovením §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - přiznat stěžovateli náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu