ECLI:CZ:US:2004:1.US.457.04
sp. zn. I. ÚS 457/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného advokátem Mgr. F. K., proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2004, č.j. 3 Zn 873/2003-21, a proti usnesení Inspekce ministerstva vnitra ze dne 9. 6. 2004, č.j. IN-152/19-TČ-03, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením odložil policejní orgán Inspekce ministerstva vnitra věc podezření z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví dle §224 odst. 1 trestního zákona, spáchaného formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, protože nejde o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak. Uvedených trestných činů se měli dopustit policisté G., B. a S. tím, že v prostoru stanice tramvaje Národní třída neoprávněně požadovali, aby stěžovatel prokázal svou totožnost, a že jej poté slovně a následně fyzicky napadli, což prý pokračovalo i v prostorách policejní místnosti po předvedení stěžovatele, kterému tito policisté měli způsobit četné hematomy v obličeji, na zádech a v oblasti hrudníku a zad.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 v záhlaví napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Inspekce ministerstva vnitra zamítlo. V odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména uvedlo, že policejní orgán Inspekce ministerstva vnitra věnoval prošetření posuzovaného jednání podezřelých policistů náležitou pozornost, provedl ve věci komplexní šetření a opatřil dostatečný důkazní materiál. Z provedeného dokazování pak plyne, že ze strany policistů nedošlo ke spáchání trestného činu a že jejich postup byl plně v souladu se zákonem. Obvodní státní zastupitelství dále uvedlo, že naopak jednání stěžovatele je policejním orgánem PČR SKPV Praha 1 posouzeno jako trestný čin útoku na veřejného činitele dle §155 odst. 1 písm. a) trestního zákona. V této věci je na něj podána obžaloba a stěžovatel byl Obvodním soudem pro Prahu 1 dosud nepravomocně odsouzen. Proto státní zastupitelství shledalo rozhodnutí policejního orgánu Inspekce ministerstva vnitra správným a důvodným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, především právo nebýt vystaven mučení nebo krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na urychlené a nestranné vyšetření takového podezření ve smyslu čl. 12 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, dále čl. 1 Úmluvy a právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel dále vede polemiku s hodnocením důkazů ve věci provedených, přičemž nesouhlasí s názorem, že by kladl odpor oprávněnému policejnímu zákroku. Odvolává se na hrubý nesoulad mezi povahou a počtem jemu způsobených zranění a hypotézou, že si je způsobil sám. Podle jeho tvrzení policisté, které údajně napadl, neutrpěli žádná zranění (mimo jedné drobné oděrky u jednoho z nich). Nesouhlasí proto se závěrem, že to byl on, kdo policisty napadl a podle jeho mínění tento závěr nemá oporu ani v provedeném dokazování. Orgány činné v trestním řízení nepřihlédly k rozhodujícímu důkazu, a to k znaleckému posudku týkajícímu se zranění stěžovatele, ani k výpovědi svědkyně Peroutkové. Je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení provedené důkazy zcela ignorovaly a věc v hrubém rozporu s důkazní situací odložily.
Proto stěžovatel navrhuje v záhlaví označené usnesení policejního orgánu Inspekce ministerstva vnitra a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví ( čl. 2 odst. 2 Listiny ). Z ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V souzené věci Ústavní soud dále konstatuje - s poukazem na dřívější judikaturu - že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).
Ústavní soud odkazuje i na svoji další judikaturu, podle níž " Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." ( usnesení sp. zn. I.ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291 ).
S ohledem na uvedené zásady vyslovené v judikatuře Ústavního soudu Ústavním soudu nezbývá než konstatovat, že se v souzené věci o základní právo ani svobodu stěžovatele nejedná a není zde dán důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud dále opakovaně připomíná, že ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je subjektem oprávněným podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. V zásadě to znamená, že ústavní stížnost slouží k ochraně subjektivního veřejného práva navrhovatele, jenž musí být napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám postižen. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda k porušení stěžovatelova základního práva či svobody skutečně došlo, takže přirozeně nestačí, aby se stěžovatel pouze subjektivně domníval, že jeho základní práva a svobody byly porušeny. [srovnej Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2001, např.str.293].
Za těchto okolností Ústavní soud zjistiv, že v dané věci nejde o základní právo ani svobodu stěžovatele, považoval za nadbytečné zabývat se jeho dalšími námitkami, které brojí proti nesprávnému zhodnocení provedených důkazů.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu