ECLI:CZ:US:2004:1.US.459.02
sp. zn. I. ÚS 459/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupené JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, č. j. 28 Ca 365/2000-43 a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Jičíně, Okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 8. 2000, č. j. PÚ-01/4484-1/00/Kr/A 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (28 Ca 365/2000-43) a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Jičíně (PÚ-01/4484 -1/00/Kr/A 5) s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina) a rovněž právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že pozemkový úřad ve věci, v níž se na základě zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. domáhala rozhodnutí, že je vlastnicí nemovitostí specifikovaných v odevzdací listině Okresního soudu v Nové Pace ze dne 28. 10. 1938 (D 70/38), provedl podrobné dokazování, avšak nepodařilo se mu zajistit nejdůležitější listinné důkazy - konfiskační rozhodnutí. Z důkazů provedených pak byly vyvozeny nesprávné právní závěry, protože i městský soud dospěl k závěru, že ke konfiskaci předmětných nemovitostí došlo před rozhodným obdobím (srov. zákona č. 229/1991 Sb.). Stěžovatelka nezpochybňovala, že došlo k faktické konfiskaci majetku její tety A. M. M. Důvodné pochybnosti o tom, zda bylo konfiskováno po právu, potvrzuje např. skutečnost, že údaj o konfiskaci není zapsán v pozemkových knihách, ačkoli národní správa (§15 dekretu č. 5/1945 Sb.), je poznamenána řádně ve všech vložkách pozemkových knih a obdobně je tomu i u zemských desek. Tyto pochybnosti pozemkový úřad nijak nevysvětlil a soud se jimi nezabýval vůbec. Soud vzal za prokázané, že existovalo "konfiskační rozhodnutí - vyhláška ze dne 28. 8. 1945, č. j. 533/45", avšak neuvádí, že vychází z konceptu odpovědi ONV v Nové Pace. Z ní však nevyplývá, zda byla odeslána, zda (případně jak) se vztahuje ke stěžovatelčině věci.
Samotné konfiskační rozhodnutí se však nezachovalo a není postaveno najisto, zda bylo vydáno. Správní orgán na konfiskaci podle dekretů č. 12/1945 Sb., nebo 108/1945 Sb. usuzoval z ostatních listin, které se zachovaly. Tak byly uváděny dotazy Ministerstva zemědělství ze dne 26. 6. 1946 a 11. 3. 1947, zda byly podány námitky proti konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. a za důkaz konfiskace pozemkový úřad považoval "řadu dílčích archivních materiálů obdobného charakteru, pojednávajících o jednotlivých nemovitostech a kompetenčních sporech o konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb., nebo dle dekretu č. 108/1945 Sb." Podle stěžovatelky již samotná existence úvah o možnosti konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., vzbuzuje pochybnosti, zda vůbec bylo konfiskováno a pokud ano, zda podle dekretu č. 12 či 108. Tento rozpor nebyl pozemkovým úřadem blíže objasněn a soud se jeho vyřešení zcela vyhnul. Pokud by totiž byl majetek konfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb., bylo by třeba řešit otázky, zda jeho použití mohlo založit účinky konfiskace a zda nešlo o paakt bez právních účinků. Stěžovatelka upozornila, že pro vyvolání účinků konfiskace musí přistoupit správní rozhodnutí, v němž se stanoví, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, komu a co se konfiskuje (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 270/99). Je možné, že stát převzal nemovitosti bez právního titulu, tedy že si nemovitosti přisvojil, aniž by učinil příslušné správní rozhodnutí a v následné korespondenci se všechny instituce (pouze) domnívaly, že bylo konfiskováno. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že ve věci zachování občanství podle ust. §2 dekretu č. 33/1945 Sb. se A. M. M. s pomocí advokáta kvalifikovaně bránila (toto řízení skončilo až v roce 1951, tendenčním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu), avšak proti tak zásadnímu rozhodnutí, jako je údajné rozhodnutí o konfiskaci opravný prostředek nepodala. I tato má svědčit o tom, že zde příslušné konfiskační rozhodnutí není a závěr soudu se neopírá o relevantní důkazy.
Stěžovatelka dále nesouhlasila s názorem soudu, že řízení o zachování státního občanství nesouvisí s aktem politické perzekuce, kterým byl majetek odňat, jímž je pouze rozhodnutí o konfiskaci. I dobové metodické materiály ministerstva vnitra (dokument B-2620/1-16/7-R-II/1 ze dne 16. 7. 1947) uvádí, že osobám které si požádaly o zachování či vrácení občanství se nemá konfiskovat. Z postupu orgánů státu je zřejmý zájem zmocnit se majetku A. M. M., která však nebyla členem žádné německé organizace, nepodporovala fašistický režim a podle svých možností se snažila pomáhat českým lidem a ruským partyzánům, což mj. zjistil i pozemkový úřad, který vyslechl tři svědky. Prvním věrohodným dokladem, v němž se hovoří o konfiskaci, je přídělová listina ministerstva zemědělství z roku 1951 a usnesení soudu, na základě něhož má být konfiskace vyznačena. Ani zde se neuvádí datum nebo číslo jednací konfiskačního rozhodnutí a proto nelze vyloučit, že i soud konfiskaci pouze předpokládal.
Z rozhodnutí Okresního úřadu v Jičíně - Okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 8. 2000 (PÚ-01/4489-1/00/Kr/A5) Ústavní soud zjistil, že pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelka se nestává vlastnicí nemovitostí, které dle odevzdací listiny měla vlastnit A. M. M. (výrok A) s tím, že ostatní nemovitosti, které měl dle odevzdací listiny vlastnit B. M. (výrok B) budou "řešeny" následně samostatným rozhodnutím (zde bylo následně rozhodnuto kladně). Pozemkový úřad konstatoval, že "A. M. M. pozbyla vlastnictví k nemovitostem administrativním postupem za použití dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb." Samotné vyhlášky, dle kterých byly konfiskace prováděny, se nedochovaly, ale aplikace dekretů je nepochybná z listin, které k dispozici jsou. Pozemkový úřad konstatoval důkazní nouzi "v oprávněnosti nároku žadatelky ve vztahu k restitučnímu titulu a tedy i nesplnění zákonem daných podmínek" a dospěl k závěru, že správnost použití dekretů je nepochybná i ze zjištění dokládajících říšskoněmecké občanství původní vlastnice. Z dalšího textu odůvodnění vyplývá, že tím měl na mysli zejména rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Bratislavě ze dne 4. 4. 1951, jímž byla zamítnuta stížnost A. M. M. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž nebylo vyhověno její žádosti o zjištění zachování čsl. občanství.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002 (28 Ca 365/2000-43) vyplývá, že soud se na základě opravného prostředku podaného stěžovatelkou zabýval rozhodnutím pozemkového úřadu, které potvrdil jako správné. Soud považoval za nesporné, že původní vlastnicí předmětných nemovitostí byla A. M. M. (zemřela 19. 10. 1964) a že stěžovatelka, jako oprávněná osoba dle zákona č. 229/1991 Sb., uplatnila nárok ve lhůtě stanovené citovaným zákonem. Soud konstatoval, že A. M. M. jako původní vlastnice byla německé národnosti, což byl důvod konfiskace. Soud poznamenal, že do spisu je založen výměr ONV v Nové Pace ze dne 1. 2. 1946 č. j. 1792/46, kterým byl podle dekretu č. 108/1945 Sb. prohlášen veškerý movitý i nemovitý majetek A. M. M. a B. M.a za zkonfiskovaný podle §1 odst. 2 dekretu, pokud již nejde o majetek zkonfiskovaný již podle dekretu 12/1945 Sb. Z toho dovodil, že již před 1. 2. 1946 došlo ke konfiskaci zemědělského majetku. Soud dále uvedl, že majetek A. M. M. spadající pod působnost zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb., byl konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. "přičemž se tak stalo vyhláškou ze dne 28. 8. 1945, č. j. 533/45, která nabyla právní moci ještě přede dnem 13. 3. 1947 (viz dopis ONV v Nové Pace ze dne 13. 3. 1947, který již poukazuje na právní moc konfiskačního rozhodnutí)."
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. E. P., která uvedla, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně poukázal na dokumenty prokazující provedení konfiskace a svůj závěr řádně odůvodnil. Předsedkyně senátu dále upozornila, že stěžovatelka nenamítala, že ke konfiskaci nedošlo a stát převzal majetek bez právního důvodu, proto není důvodná její námitka, že soud se touto skutečností nezabýval. Za nerozhodný označila fakt, že konfiskace není zapsána v pozemkových knihách, neboť konfiskace nepodléhala intabulaci a vlastnické právo přecházelo bez ohledu na zaknihování. Předsedkyně senátu dodala, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemůže být aktem politické perzekuce ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., protože takovým aktem může být jen rozhodnutí, jímž byl majetek odňat.
K výzvě se vyjádřil i Okresní úřad v Jičíně, Okresní pozemkový úřad (dne 7. 10. 2002), prostřednictvím vedoucího Ing. O. M., který především vyjádřil názor, že pozemkový úřad shromáždil dostatek důkazů o tom, že konfiskace majetku A. M. M. byla provedena podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a byla celá dokončena před datem 25. 2. 1948. Ing. M. upozornil, že se podařilo došetřit, že na výměr ONV v Nové Pace ze dne 1. 2. 1946 navazuje vyhláška ministra zdravotnictví o určení lázeňského majetku v Lázních Bělohradu. Dále jsou také k dispozici koncepty obdobných dílčích výměrů ONV v Nové Pace z roku 1946 (vše podle dekretu č. 108/1945 Sb.). Nejsou tedy důvodné obavy stěžovatelky, zda konfiskační řízení proběhlo, popřípadě, zda dekrety nebyly použity chybně. Pochybnosti o konfiskaci dovozované z chybějících zápisů v pozemkových knihách, jsou vysvětlitelné nedokončeným dědickým řízením po H. M., které se vleklo od její smrti v roce 1938 a bylo uzavřeno až v roce 1947 konstatováním, že se jedná o konfiskát. Pozemkový úřad upozornil, že nebylo neobvyklé, že konfiskační řízení probíhala dříve, než mohla být dokončena řízení o zachování či znovunabytí čsl. státního občanství, což vyplývá i z metodických pokynů Ministerstva vnitra, na něž poukazuje stěžovatelka.
K výzvě se jako vedlejší účastník vyjádřil i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. L. U. sdělil, že ke konfiskaci majetku A. M. M. došlo po právu a v souladu s dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., na základě nichž byl konfiskován majetek osob německé národnosti. Výjimku tvořily osoby, kterým bylo umožněno prokazovat aktivní účast v boji za zachování celistvosti republiky a v boji za osvobození. Takto vymezená činnost ve prospěch republiky zde nebyla prokázána a tedy ke konfiskaci majetku došlo. Nabylo-li konfiskační rozhodnutí právní moci před 25. 2. 1948, nemůže se stěžovatelka domáhat aplikace ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1992 Sb., a to ani tehdy byl-li dekret č. 12/1945 Sb. aplikován nesprávně. Stěžovatelka není osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Navíc nebyla naplněna podmínka zachování státního občanství na straně původní vlastnice nemovitosti.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřila i vedlejší účastnice B., s. r. o., která se prostřednictvím svého právního zástupce ztotožnila s tím, že konfiskace vůči říšskoněmecké občance proběhla přede dnem 13. 3. 1947 a souhlasila s tím, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že A. M. M. nabyla zpět občanství. A vyjádřil se i vedlejší účastník, město Lázně Bělohrad, které prostřednictvím právního zástupce upozornilo, že "stěžovatelka" nikdy neprokázala podmínku českého občanství, která je jednou ze základních podmínek pro uplatnění nároku. Další důvody pak nemohou obstát pro absenci této základní podmínky. Ostatní vedlejší účastníci se vzdali práva vedlejší účasti v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce původně přidělena soudci zpravodaji JUDr. Vladimíru Klokočkovi, jehož výkon funkce skončil dříve, než byla věc vyřízena. Proto musela být stížnost přidělena jinému soudci zpravodaji, jímž se stala JUDr. Eliška Wagnerová, která byla v té době, z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu, pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv či svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena stěžovatelčina základní práva či svobody, chráněné ústavním pořádkem ČR. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že orgány veřejné moci nevyhověly stěžovatelčině restitučnímu nároku, ačkoli splnila zákonné podmínky pro restituci zemědělského majetku, čímž mělo být porušeno její právo garantované v čl. 36 Listiny.
Stěžovatelka uplatnila v zákonem předepsané lhůtě restituční nárok jako dcera a neteř původních vlastníků. Část majetku, která stěžovatelce připadla po jejím otci, byla vydána, protože otci bylo navráceno české občanství (v roce 2001 postupem podle dekretu č. 33/1945 Sb.). Zde bylo totiž následně aplikováno ust. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, kterým zákonodárce mj. umožnil navrácení majetku osobám, kterým bylo po odnětí majetku navráceno české, resp. československé státní občanství (dále jen "občanství"), a to postupem podle předpisů vyjmenovaných v tomto ustanovení.
A. M. M., tetě stěžovatelky, občanství vráceno nebylo, a navrácení majetku podle zákona č. 243/1992 Sb. nepřicházelo v úvahu. Je skutečností, že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, vydaného v rozhodném období, kterým bylo skončeno řízení o zachování, resp. navrácení občanství, vyplývá rozpor s judikaturou této instituce z doby od konce druhé světové války do 25. 2. 1948, avšak zákon č. 243/1992 Sb. na takovou situaci nedopadá. Ve skutečnosti, že restituční zákony zmírňují jen některé křivdy však nelze bez dalšího spatřovat protiústavnost tohoto zákona, což plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se ústavní souladnosti restitučních zákonů (za všechny srov. například nález ze dne 25. 3. 1998, sp. zn . Pl. ÚS 45/97; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - dále jen "Sb.n.u." - svazek 10, str. 277, nebo nález ze dne 10. 12. 1996, Pl. ÚS 46/95, Sb. n. u., sv. 6, str. 485; všechny nálezy jsou trvale dostupné pod svými sp.zn. na www.judikatura.cz).
Majetek po A. M. M. tedy nemohl být vrácen postupem podle zákona č. 243/1992 Sb. a městský soud a pozemkový úřad se zabývaly tím, zda jsou splněny podmínky zákona č. 229/1991 Sb. Dospěly k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou, protože k odnětí majetku došlo mimo rozhodné období. Ústavní soud, na základě obsahu správního a soudního spisu nenabyl jednoznačného přesvědčení, že v této otázce existuje úplný soulad mezi důkazy a z nich vyvozenými závěry. Ústavní soud není rovněž přesvědčen, že napadená rozhodnutí náležitě hodnotí důležitost konfiskačního výměru pro autoritativní stvrzení konfiskace majetku ke dni vydání dekretů, na základě nichž byla konfiskace provedena (srov. nález ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99 - Sb. n. u., sv. 16, str. 129, nebo nález ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 524/98, Sb. n. u., sv. 22, str. 193). Za situace, kdy se na konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. pouze usuzovalo, nebylo možno přehlédnout, že nebyly např. zcela vyjasněny okolnosti skončení formálně probíhajícího dědického řízení ve věci zůstavitelky H. M. a nebylo např. postaveno najisto, v jakém okamžiku nabyli vlastnictví k předmětnému majetku A. M. M. a B. M.. Z obsahu spisů rovněž nevyplývá, že by stěžovatelka potvrdila existenci konfiskačních výměrů a Ústavní soud podotýká, že v řízení bylo nesprávně konstatováno, že A. M. M. požádala o říšské občanství. Také nosné důvody ústavní stížnosti byly v předchozím řízení obsahově tvrzeny a to včas, a stěžovatelce nevznikla překážka v jejich uplatnění v řízení o ústavní stížnosti, jak se patrně domnívá městský soud. Ani tyto skutečnosti by však nemohly vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
I kdyby Ústavní soud nakonec dospěl k závěru, že v předchozím řízením došlo k pochybením, která vedla k zásahu do základních práv stěžovatelky, musel by zkoumat jejich reálný vliv na stěžovatelkou sledovaný účel řízení. Zde však nemohl přehlednout skutečnost, že ačkoli sama stěžovatelka splňuje podmínku občanství, její právní předchůdkyně A. M. M. nikoli. U oprávněných osob je nutno odlišovat osobu, jíž svědčí primární restituční nárok, a osobu, která svůj nárok odvozuje od právního předchůdce. Jestliže nedošlo k obnovení státního občanství původní vlastnice, nemůže skutečnost, že jeho právní nástupkyně splňuje speciální subjektivní podmínky, stanovené pro osoby odvozující restituční nárok od původního vlastníka, vést k závěru o důvodnosti restitučního nároku. Podstatné je, že stěžovatelka nesplňuje subjektivní podmínky ve svém komplexu, protože původní vlastnice, od níž v restitučním řízení stěžovatelka odvozovala svůj nárok, nesplnila subjektivní podmínky určené pro její osobu.
Ústavní soud tento právní názor již vyslovil např. v usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 675/01 Sb. n. u., sv. 29, str. 443). K tomuto právnímu názoru tehdy Ústavní soud dodal, že: "odhlédnutí od podmínek stanovených pro původního vlastníka by vedlo až k nerovnosti oprávněných osob, protože by mohlo zvýhodnit právní nástupce původních vlastníků nesplňujících stanovené podmínky, a to v případě, že již zemřeli nebo byli prohlášeni za mrtvé." Zákony, na základě nichž byl nárok uplatněn (č. 229/1991 Sb. a z. č. 243/1991 Sb.), neumožňují restituci odvozovanou od sledu právního nástupnictví, v rámci něhož byla přetržena kontinuita podmínky občanství. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka své právní nástupnictví pochopitelně neodvozovala od H. M., ale od jejích dětí. Navíc stěžovatelka již nabyla vlastnictví po svém otci, na kterého přešel majetek stejným postupem, jako u A. M. M. Proto i kdyby bylo dokázáno, že majetek byl konfiskován H. M. (srov. např. situaci popsanou v nálezu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/01- Sb.n.u., sv. 28, str. 3), nemohlo by to změnit závěr o nemožnosti kvalifikovat stěžovatelku jako osobu oprávněnou ve vztahu k předmětné části majetku. Z povahy restitučního řízení vyplývá, že v jeho rámci nemůže dojít k dotčení vlastnického práva oprávněných osob. Nebylo proto třeba věc přezkoumávat z tohoto hlediska.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jiných jejích základních práv či svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu