ECLI:CZ:US:2004:1.US.50.04
sp. zn. I. ÚS 50/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. R., s. r. o., zastoupeného advokátem JUDr. M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, čj. 25 Co 328/2003 - 111, za účasti V. P., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, čj. 25 Co 328/2003 - 111.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 14 C 132/99, zamítl žalobu stěžovatele proti V. P. (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem), bývalé moderátorce C. r. provozované stěžovatelem, o zaplacení částky 120 000,-- Kč z titulu porušení konkurenční doložky zakotvené v dohodě o pracovní činnosti, uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Obvodní soud shledal zmíněnou konkurenční doložku absolutně neplatnou. Obvodní soud žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení přesto, že žalovaná (vedlejší účastnice) byla ve sporu úspěšná, s odůvodněním, že konkurenční doložka, byť absolutně neplatná, byla nade vší pochybnost ze strany vedlejší účastnice sjednána dobrovolně. Vedlejší účastnice neměla sjednávat něco, co nechtěla dodržovat. Konkurenční doložku přitom přinejmenším jednou porušila.
Proti uvedenému rozsudku, do výroku o nákladech řízení, podala vedlejší účastnice odvolání, v němž argumentovala tím, že nejsou dány důvody pro nepřiznání nákladů řízení podle §150 OSŘ, neboť se jednání řádně zúčastňovala, ve věci měla plný úspěch a jiné důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení, nebyly na její straně dány. Navíc je studentkou, stará se o svou nevidomou matku a nemá vlastní prostředky na úhradu právního zastoupení.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 45 600,-- Kč k rukám jejího advokáta. Rozhodl tak podle §150 OSŘ, podle něhož nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Podle odvolacího soudu jde o ustanovení výjimečné, přičemž zřetel nutno brát nejen na okolnosti, které vedly k uplatnění nároku, ale též na poměry účastníků řízení. O stěžovateli v tomto smyslu poznamenal, že povinnost uhradit náklady řízení nebude mít "nijak závažný dopad" do jeho majetkové sféry, neboť provozuje "úspěšnou celoplošnou rádiovou stanici a má jistě nemalé příjmy z reklamního vysílání." Naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení by bylo podstatným zásahem do osobní i majetkové sféry vedlejší účastnice, neboť ta je studentkou a pečuje o nevidomou matku.
Stěžovatel ve své stručné ústavní stížnosti argumentuje tím, že odvolací soud rozhodl v rozporu s obsahem spisu, když neprovedl důkazy o tom, že vedlejší účastnice skutečně pečuje o nevidomou matku, a o tom, že stěžovatel má skutečně "nemalé příjmy z reklamního vysílání." Stěžovateli není zřejmé, jak odvolací soud k těmto závěrům dospěl. Zatímco stěžovatel jako žalobce "musel v průběhu řízení všechna svá tvrzení uvedená v žalobě náležitě prokázat a vyvrátit nepravdivá tvrzení žalované," na vedlejší účastnici takové nároky odvolací soud neměl. Jde, podle něj, o typický spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kdy soud stranil zaměstnanci, porušil základní zásady dokazování a vytvořil nerovné procesní postavení mezi účastníky řízení. Tím Městský soud v Praze porušil "ústavně zaručené právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zejména právo rovného postavení mezi účastníky."
Ústavní soud si, v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření Městského soudu V Praze.
Městský soud má za to, že jeho rozhodnutí je ústavně konformní. Odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a podotkl, že nepovažoval za potřebné pro hodnocení dopadu úhrady nákladů řízení "prokazovat notoricky známou skutečnost, kterou jsou příjmy z reklam." Pokud se týče poměrů vedlejší účastnice, neměl proč nevěřit jejím tvrzením a odkázal na spis, z něhož vyplývá jak její postavení studentky, tak též omluva z jednání z důvodu doprovodu nevidomé matky na lázeňskou léčbu. Proto Městský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti "nevyhověl."
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud vzal v úvahu, že v řízení před odvolacím soudem, v němž byla řešena pouze otázka náhrady nákladů řízení mezi účastníky sporu, aplikoval odvolací soud ustanovení §150 OSŘ, podle kterého jsou-li tu důvody zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je proto zásadně na obecných soudech, aby toto ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Odvolací soud svůj výrok řádně a přiléhavě odůvodnil, jeho rozhodnutí nenese znaky svévole. Rozhodování o nákladech řízení v občanskoprávních sporech je výsostným územím obecných soudů, které tak rozhodují na základě poznatků získaných v průběhu sporu a na základě znalosti místních poměrů.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 9 násl.). Lze mít za to, že pokud nebyly v průběhu odvolacího řízení detailně zkoumány majetkové poměry stěžovatele, uvedené pochybení nebylo klíčové pro spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení při aplikaci výjimečného ustanovení §150 OSŘ. Podmínky pro derogační rozhodnutí Ústavního soudu proto v daném případě nejsou dány. K porušení základních práv stěžovatele, vytýkaných v ústavní stížnosti, v řízení před obecnými soudy nedošlo.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem. Proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu