ECLI:CZ:US:2004:1.US.512.03
sp. zn. I. ÚS 512/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele města Stříbra, se sídlem ve Stříbře, Masarykovo náměstí 1, zastoupeného JUDr. M. W., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 21 Co 234/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 12 C 161/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 35 odst. 3, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2003, sp. zn. 21 Co 234/2003, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 12 C 161/96. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby žalovaný (L. Č. r., s.p.) byl povinen zaplatit stěžovateli částku 3.303.304,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Hradci Králové shora citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předmětná částka představovala bezdůvodné obohacení, které vzniklo tím, že žalovaný nad rámec těžební činnosti (předpokládané lesním těžebním plánem) vytěžil dřevo po kalamitě v lesích stěžovatele, a to poté, co již nebyl ani jako nájemce oprávněn přivlastňovat si těžbu z těchto lesů. Stěžovatel pak mj. musel v souladu s lesním zákonem investovat do vytěžených holin. Mezi účastníky probíhalo jednání o výši bezdůvodného obohacení a o způsobu úhrady; žalovaný prý uváděl, že k úhradě dojde poté, co bude stěžovatel moci prokázat své vlastnictví k lesům výpisem z katastru nemovitostí. Předmětné lesy byly historickým majetkem města Stříbra, které přešly do jeho vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, leč zápis do katastru nemovitostí prý trval několik let. Okresní soud v Hradci Králové ve svém prvním rozhodnutí 17. 4. 2000 žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok je promlčen. Krajský soud v Hradci Králové však tento rozsudek zrušil a vyslovil právní názor, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7, nález č. 6) lze námitku žalovaného, kterou se dovolává promlčení, považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud, který neprovedl všechny stěžovatelem navržené důkazy, opět rozhodl jak shora uvedeno a odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném ústavní stížností, svůj právní názor - podle stěžovatele - "nelogicky a bezdůvodně změnil" a rozsudek prvního potvrdil. Stěžovatel je toho názoru, že soudy měly v daném případě shledat námitku promlčení ze strany žalovaného jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku, přičemž opět odkázal na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95.
Okresní soud v Hradci Králové v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že při posuzování otázky, kdy se žalobce skutečně dozvěděl, kdy došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení (které požadoval za období od 24. 5. 1991 do 31. 12. 1992) a kdo je získal, nutno vycházet z dopisu ze dne 16. 7. 1993, ze kterého, resp. jeho příloh jsou tyto údaje zřejmé. Z tohoto hlediska tedy subjektivní promlčecí doba skončila dnem 16. 7. 1995; jelikož žaloba došla soudu až dne 7. 3. 1996, stalo se tak až po marném uplynutí lhůty, a to jak subjektivní, tak objektivní (srov. ust. §107 odst. 1, 2 občanského zákoníku). K otázce možného rozporu s dobrými mravy okresní soud uvedl, že korespondencí účastníků řízení bylo prokázáno, že žalovaný dobrovolně plnit nehodlal; soud konstatoval, že na daný případ nelze vztáhnout citovaný nález Ústavního soudu a dále mj. poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, podle kterého pokud nebylo prokázáno, že by byl žalovaný utvrzoval žalobce v domnění, že mu poskytne náhradu v celé jím požadované výši nelze - za takové situace - spatřovat v uplatněné námitce promlčení rozpor s dobrými mravy. Bylo tedy na žalobci (stěžovateli), zda má své právo uplatnit u soudu.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém potvrzujícím rozsudku v prvé řadě konstatoval, že se okresní soud řádně zabýval otázkou, zda vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, takže předchozí závěrečný právní názor krajského soudu respektoval. Aplikace ustanovení §3 občanského zákoníku je tedy možná. Za mimořádný případ, kdy by bylo možno zvažovat, zda výkon práva vznést námitku promlčení není v rozporu s dobrými mravy, lze podle názoru krajského soudu např. považovat situaci, kdy by dlužník učinil vážný příslib plnění ve výši požadované věřitelem; tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do které je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou stranou ve sporu vedeném před obecnými soudu, resp. její způsobilost či nezpůsobilost založit v daném případě výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že účelem promlčení je jednak stimulovat subjekty práva k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou - zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby - vždy spjaty s určitou sporností. Lze tedy říci, že povinnému subjektu je zákonem poskytnuto právo namítat promlčení jako účinná možnost ochrany před výše uvedenými negativními dopady dlouhotrvajících sporných občanských subjektivních práv. Je pak na úvaze tohoto povinného subjektu, zda námitku promlčení uplatní či nikoliv. Současně je třeba připomenout, že občanský zákoník zdůrazňuje i vlastní přičinění jednotlivých subjektů k ochraně svých práv a požaduje, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura).
Ústavní soud současně považuje za nezbytné zdůraznit, že institut promlčení patří k zásadním a závažným institutům nejen občanského práva hmotného, ale i právního řádu jako celku, a že do jeho výkladu obvykle nelze zasahovat ať již extenzivně či restriktivně aplikací dalších obecných institutů právního řádu, tj. i aplikací obecných zásad. Pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty nezbylo Ústavnímu soudu než se ztotožnit se závěry obecných soudů, které ve zkoumaném případě z provedených důkazů a nesporných tvrzení mezi účastníky řízení řádně vyvodily její počátek. Soudy rozhodující ve věci své právní názory dostatečným způsobem odůvodnily a ani případné provedení dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů by na jejich závěrech nemohlo nic podstatného změnit. V tomto směru se lze dovolat argumentace krajského soudu, který uvedl toto: "Žalovaný po celou dobu předsoudního jednání se žalobcem podmiňoval plnění ze své strany tím, že mu žalobce doloží vlastnictví k nemovitostem, za jejichž užívání požadoval náhradu. Z tohoto jednání žalovaného žalobce nemohl nabýt dojmu, že by žalovaný bez splnění požadovaných podmínek dobrovolně plnil. Dokonce dopisem z 21.3.1994 žalovaný naznačil žalobci možnost řešení věci soudně za účelem zjištění právního stavu věci. Tento dopis byl přitom žalobci doručen ještě před uplynutím subjektivní promlčecí doby." Tato argumentace je logická a přesvědčivá, takže ani z ústavněprávního hlediska není důvod, aby ji Ústavní soud zpochybňoval.
Co se týče poukazu na výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95, nutno připomenout, že tento případ se týkal zcela specifické situace a vzhledem ke všem okolnostem nyní zkoumané věci nelze pro její řešení závěry přijaté v uvedeném nálezu použít (srov. citovaný svazek 7, str. 50). Pro úplnost však Ústavní soud doplňuje, že samozřejmě nelze zcela kategoricky, bezvýjimečně a pro všechny případy vyloučit zkoumání otázky rozporu s dobrými mravy při uplatnění námitky promlčení (jak o tom svědčí např. právě citovaný nález Ústavního soudu). Právní jistota je totiž jen jednou ze základních zásad demokratického právního státu a soudní rozhodnutí musí být především spravedlivé. Pokud by např. věřitel byl lstivým způsobem vmanipulován do situace, že by svůj nárok neuplatnil v zákonné lhůtě, resp. by bylo hrubým způsobem zneužito jeho nezkušenosti či určité naivity, uplatnění námitky promlčení by se v takovém mimořádném případě dobrým mravům zjevně příčilo a soud by byl povinen poskytnout jeho právům ochranu. K tomu však ve zkoumané věci nepochybně nedošlo; u stěžovatele, kterým je město, je ostatně obtížné si takovou situaci vůbec představit. Ústavní soud proto považuje postup těch obecných soudů, které v konkrétním případě zkoumají, zda námitka promlčení není způsobilá založit výkon práva v rozporu s dobrými mravy za správný, spravedlivý a tedy ústavněkonformní. Tento přezkum tedy nelze a limine vylučovat, přestože k závěru o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy lze v těchto případech - z povahy věci - dospět jen zcela výjimečně.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu