ECLI:CZ:US:2004:1.US.517.02
sp. zn. I. ÚS 517/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. V. S., s. r. o., zastoupené JUDr. J. D., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2000, čj. 12 Cmo 138/2000 - 144, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2002, čj. 29 Odo 6/2001 -156, za účasti vedlejšího účastníka Č., a. s., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
A. V. S., s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") se včasnou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že uzavřela přepravní smlouvu se společností Č., a. s., (dále též "vedlejší účastník"). Zaměstnanec vedlejšího účastníka nedodržel pokyn ve smlouvě uvedený, a tím způsobil stěžovatelce škodu, kterou si vůči vedlejšímu účastníkovi jednostranně započetla. Vedlejší účastník tento zápočet neuznal a podal proti stěžovatelce žalobu na zaplacení odpovídajících částek. Následně byla vedena dvě řízení o různě vysoké částky. V prvním z nich Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") žalobu vedlejšího účastníka zamítl. V druhém řízení týž krajský soud žalobu vedlejšího účastníka zamítl, ovšem Vrchní soud v Praze žalobě vyhověl a Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka podala přehled důkazů, na jejichž základě lze, podle jejího názoru, jednoznačně dovodit porušení smluvní povinnosti vedlejším účastníkem a následný vznik škody. Stěžovatelce se až po pravomocném skončení věci sp. zn. 13 Cm 141/95 podařilo získat další důkazy, které si dříve nemohla opatřit. Fotokopie celních dokladů Vyššího celního úřadu Plauen (Spolková republika Německo) nemohla předložit dříve, protože celní orgány s ní nekomunikovaly a smluvní partneři jí také nemohli pomoci. Nemohla totiž nutit orgán cizího státu k vydání dokladů, čímž byly její možnosti omezeny. Rozhodující důkazy si nemohla opatřit bez vlastního zavinění, a tím považuje za splněné podmínky pro obnovu řízení ve smyslu §228 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2000 (dále "OSŘ"). Rozsudkem soudu krajského soudu, jako soudu prvního stupně, byla stěžovatelka utvrzena v tom, že není nutno opatřovat doklady z celních úřadů v SRN. Došlo k tomu, že rozhodnutí, týkající se stejného nároku (jeho jednotlivých částí) jsou protichůdná, přestože v obou řízeních se námitka započtení opírala o stejná skutková tvrzení, byla podložena stejnými důkazy a dovolávala se stejného zákonného ustanovení. Obecné soudy porušily svými rozhodnutími základní práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Stěžovatelka obecně odkázala na judikaturu Ústavního soudu. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích neřídily zákonnými a ústavními příkazy. Zejména se nevypořádaly s jejími námitkami, z nichž vyplývá důvodnost návrhu na povolení obnovy řízení. K zásadě volného hodnocení důkazů odkázala stěžovatelka na nález sp. zn. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České Republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, č. 10, Praha 1995. Zejména zamítnutí důkazních návrhů ve svém důsledku vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a podle judikatury Ústavního soudu pak k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně k nesprávnému právnímu posouzení věci, které je v rozporu s ústavními principy. Obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem (§153, §132, §157 odst. 2 OSŘ), řízení byla vedena tak, že nebyla respektována rovnost účastníků (§18 OSŘ, čl. 37 odst. 3 Listiny), povahou a intenzitou vad byla porušena ústavně zaručená základní práva.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud uvedl, že, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení podle §228 OSŘ. Jeho právní názor je v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlen. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo. Stěžovatelkou dodatečně předkládaná tvrzení a důkazy nebyly takovými, které nemohla bez své viny použít již v předchozím řízení.
Nejvyšší soud ČR sdělil, že podstatou jeho rozhodnutí a ústavní stížnosti je v zásadě posouzení otázky, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) OSŘ. V daném případě se stěžovatelce nepodařilo prokázat existenci pohledávky z titulu náhrady škody vzniklé proclením v jiném celním skladě než uvedeném ve smlouvě č. 039/01/94-I. Soudu předkládala celní doklady, týkající se jiných přeprav, a doklady přiložené k návrhu na obnovu řízení mohla stěžovatelka použít již v původním řízení. Postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Ze spisového materiálu a z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že krajský soud vyhověl žalobě vedlejšího účastníka o zaplacení 6 063,-- Kč rozsudkem ze dne 28. 12. 1998, čj. 13 Cm 140/95 - 32, který stěžovatelka napadla odvoláním, doplněným podáním s připojením fotokopií celních dokladů, ověřených Vyšším celním úřadem Plauen. Vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 9. 2000, čj. 12 Cmo 49/99 - 47, odvoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 22. 6. 2001, čj. 13 Cm 140/95 - 130, žalobu zamítl a věc byla tímto rozhodnutím pravomocně skončena.
Rozsudkem téhož krajského soudu ze dne 26. 10. 1995, čj. 13 Cm 141/95 - 40, byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka o zaplacení 2 x částky 27 000,-- Kč. Vrchní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 1997, čj. 3 Cmo 1023/95 - 27, doručeným stěžovatelce dne 27. 5. 1997, změnil rozsudek krajského soudu a žalobě vyhověl, Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 9. 1998, čj. 1 Odon 93/97 - 65, dovolání stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka se prostřednictvím svého právního zástupce obrátila dopisy ze dne 17. 10. 1997, 12. 1. 1998, 14. 4. 1998, 16. 6. 1998 a 26. 6. 1998 (viz čl. 6 -10 spisu sp. zn. 13 Cm 232/99) na podnikatele v SRN, aby jí zaslali celní kvitance. Dne 26. 3. 1999 podala návrh na obnovu řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod původní sp. zn. 13 Cm 141/95, který byl projednáván pod sp. zn. 13 Cm 232/1999. K návrhu přiložila získané celní doklady. Krajský soud povolil obnovu řízení usnesením ze dne 17. 1. 2000, čj. 13 Cm 232/99 - 131. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2000, čj. 12 Cmo 138/2000 - 144, změnil usnesení krajského soudu tak, že návrh na obnovu řízení zamítl. V odůvodnění usnesení mj. uvedl, že stěžovatelka si listiny přiložené k návrhu na obnovu řízení vyžádala teprve půl roku poté, kdy předchozí řízení bylo pravomocně ukončeno doručením rozsudku odvolacího soudu (vrchního soudu) účastníkům řízení. Stěžovatelka tedy procesně zavinila, že důkazy nepoužila již v původním řízení a pro povolení obnovy řízení tudíž nebyl dán zákonný důvod.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 5. 2002, čj. 29 Odo 6/2001 - 156, dovolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení vrchního soudu zamítl.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, která byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkumu. Po jejím přezkoumání dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].
Především se ukázalo, že je nepravdivé tvrzení stěžovatelky, spočívající v tom, že označená soudní rozhodnutí, týkající se stejného nároku (jeho jednotlivých částí), jsou protichůdná, přestože v obou řízeních se její námitka započtení opírala o stejná skutková tvrzení, byla podložena stejnými důkazy a dovolávala se stejného zákonného ustanovení. Krajský soud rozhodl ve věci sp. zn. 13 Cm 140/95 pravomocně rozsudkem ze dne 22. 6. 2001 až poté, co jeho první rozsudek byl vrchním soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka totiž odvolání proti prvnímu rozsudku krajského soudu (ze dne 28. 12. 1998, čj. 13 Cm 140/95 - 32) doplnila podáním, ke kterému připojila fotokopie celních dokladů.
Stěžovatelka zmiňuje judikaturu Ústavního soudu, týkající se důkazního řízení. Tato judikatura se však nevztahuje ke zcela specifické části civilního procesu, jímž je v konkrétním případě obnova řízení. V daném případě se tedy nejedná o provedení či neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů obecným soudem, ale o naplnění důvodů obnovy řízení, což je v projednávaném případě stěžejní. Stěžovatelka napadá především řízení původní, vedené pod sp. zn. 13 Cm 141/95. Podle čl. 88 Ústavy České republiky jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Ustanovení tohoto zákona, upravující řízení o ústavních stížnostech, nedávají Ústavnímu soudu žádné prostředky, které by mu umožnily zabývat se rovněž zmíněným původním řízením a případným porušením ústavně zaručených základních práv a svobod v tomto řízení. Stěžovatelka mohla toto řízení a rozhodnutí v něm vydaná napadnout ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu], tj. v daném případě dnem 9. 12. 1998. Stěžovatelka však žádný takový úkon neučinila. Ústavní soud mohl, na základě návrhu stěžovatelky, podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posuzovat pouze řízení ve věci návrhu na obnovu řízení vedené pod sp. zn. 13 Cm 232/99. V tomto řízení však Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Vrchní soud i Nejvyšší soud ČR řádně odůvodnily, proč byl zamítnut návrh na obnovu řízení podle §228 OSŘ, jejich interpretace nevybočuje z rámce ústavně konformního výkladu obecného práva. Z výše uvedeného je také zřejmé, že odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České Republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 51, je v souzené věci irelevantní.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala stěžovatelka, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu