ECLI:CZ:US:2004:1.US.527.04
sp. zn. I. ÚS 527/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. T. P., a 2. Ing. R. V., obou zastoupených JUDr. Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-16, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 29. 8. 2004 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku obecného soudu, kterým byli uznáni vinnými spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) trestního zákona, přičemž byli odsouzeni každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu pěti let a byl jim rovněž uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu jakýchkoli funkcí v zastupitelstvech obcí a krajů, na dobu pěti let.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody, a to konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy, podle kterého nesmí být nikdo odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době spáchání nebylo trestným činem. Rovněž byl podle stěžovatelů porušen čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny.
Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo vydáno poté, co Nejvyšší soud ČR původní rozsudek krajského soudu zrušil na základě dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch stěžovatelů.
Stěžovatelé uvedli, že věc byla po skutkové stránce v řízení před soudy spolehlivě zjištěna a jejich jednání bylo popsáno. Obecné soudy všech stupňů však z uvedeného jednání učinily různé, a z pohledu trestní odpovědnosti nesprávné, právní závěry, které spočívaly v tom, že jednání stěžovatelů označily za deliktní, tedy v rozporu s ustanoveními speciálních předpisů a v důsledku toho i v rozporu s ustanoveními trestního práva.
S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.
Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, podali ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kdy případně podané dovolání může být Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení. Vzhledem k tomu, že tento soud již o dovoláních rozhodoval a odvolací soud byl při svém následném rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, je i nyní jeho právní hodnocení podle stěžovatelů zřejmé.
Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Semilech zjistil, že stěžovatelé doručili tomuto soudu dne 31. 8. 2004 dovolání proti stejnému rozsudku, který napadli rovněž předmětnou ústavní stížností.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita.
Ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje. K rozhodnutí o ústavní stížnosti není proto v daném okamžiku Ústavní soud příslušný.
Stěžovatelé podali návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění jeho poslední novely č. 83/2004 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2004) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.
V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností, a to zřejmě z důvodu procesní opatrnosti a s ohledem na omezenost dovolacích důvodů. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR (o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud ČR podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř). To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem který o něm rozhoduje odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet až doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se domnívali, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení, ač v ústavní stížnosti naznačují opak.
Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, a to zvláště v případě, kdy stěžovatelé brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu ČR, a to včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámce přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud k tomu již judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ČR čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu ČR (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj