ECLI:CZ:US:2004:1.US.540.02
sp. zn. I. ÚS 540/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. F. H., CSc., zastoupeného advokátem JUDr. V. T., proti postupu a sdělení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2002, č.j. 2 KZv 221/98-2030, a proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 3. 2002, č.j. II VZt 234/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným sdělením reagovalo krajské státní zastupitelství na stížnost stěžovatele proti opatření vyšetřovatele Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem o sdělení obvinění a dále na žádost stěžovatele o přezkum postupu vyšetřovatele podle §167 trestního řádu před jeho novelou a nyní dle §157a trestního řádu. Státní zastupitelství konstatuje, že uváděné okolnosti byly opakovaně předmětem přezkoumání dozorové státní zástupkyně i Vrchního státního zastupitelství v Praze a proto v tomto směru nečiní další opatření. Sama otázka zákonnosti či nezákonnosti sdělení obvinění byla opakovaně přezkoumávána a uzavřena tak, že sdělení obvinění je po právu a není důvod k jeho zrušení či dokonce k zastavení trestního stíhání.
Podání stěžovatele označené jako stížnost dle §160 odst. 7 trestního řádu zhodnotilo státní zastupitelství jako žádost ve smyslu §157a trestního řádu. Uvádí, že novela trestního řádu je účinná od 1. 1. 2002 a přechodné ustanovení nelze chápat tak, že nová procesně právní úprava sdělení obvinění (tzn. rozhodování usnesením, proti kterému je přípustná stížnost), se zpětně vztahuje na již zahájené trestní řízení. Čl. II. odst. 2 přechodných ustanovení konstatuje kontinuitu hmotněprávních účinků již zahájeného trestního stíhání před novelou trestního řádu s tím, že procesněprávní změny se od účinnosti novely vztahují i na tato zahájená řízení.
Vrchní státní zastupitelství se v záhlaví napadeném sdělení vyjadřuje zejména k otázce, zda je možné po novele trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. napadat stížností rozhodnutí, proti kterým dřívější zákon stížnost nepřipouštěl, a to v případech, kdy nový zákon stanoví jiný procesní postup provádění úkonu trestního řízení. V tomto případě jde o to, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání opatřením vyšetřovatele za účinnosti trestního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 262/2001 Sb. Podle trestního řádu před jeho novelou nebylo možné napadnout stížností rozhodnutí o zahájení trestního stíhání sdělením obvinění, které mělo formu opatření. Státní zastupitelství konstatuje, že ze závěrečných a přechodných ustanovení čl. II. zákona č. 265/2001 Sb. plyne, že zákon neobsahuje žádnou výjimku, podle které by bylo možné takové rozhodnutí napadnout stížností v případech, kdy se toto rozhodnutí stalo procesně účinné za účinnosti dřívějšího trestního řádu, tj. před 1. 1. 2002.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obě státní zastupitelství porušily svým postupem zejména jeho právo na obhajobu zaručené čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásadu kontradiktornosti trestního řízení plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, princip právní jistoty a právního státu podle čl. 1 Ústavy a čl. 40 odst. 6 Listiny. Podle názoru stěžovatele měla státní zastupitelství reagovat na jeho stížnosti proti sdělením obvinění ve smyslu novely trestního řádu provedené zákonem 265/2001 Sb. Stěžovatel se domáhá přezkoumání vadně koncipovaných sdělení obvinění, protože na jím uplatňované námitky státní zastupitelství věcně nereagovalo a stěžovateli pouze sdělovalo, že ve vyšetřování neshledalo žádné závady. Stěžovatel v dalším podání doplňuje ústavní stížnost o důkazy, které se vztahují k jeho trestnímu řízení a tvrdí, že orgány činné v trestním řízení neobstaraly dostatečné důkazy ani konkrétní skutečnosti, které by odůvodnily závěr, že spáchal trestný čin. Je přesvědčen, že jeho trestní stíhání není důvodné, leč státní zastupitelství přezkoumání zákonnosti postupu vyšetřovatele v rámci dozoru i dohledu odmítlo. Před novelou trestního řádu - protože proti opatření vyšetřovatele nebyl přípustný opravný prostředek - nenutilo státní zastupitelství nic k důsledné nápravě nezákonnosti v opatření vyšetřovatele, oproti stávající situaci po novele trestního řádu. Stěžovatel vykládá přechodná a závěrečná ustanovení čl. II. zákona č. 265/2001 Sb. tak, že je možné po účinnosti této novely uplatnit přezkoumání opatření o sdělení obvinění cestou stížnosti dle §160 odst. 7 trestního řádu.
Stěžovatel proto navrhl, aby v záhlaví napadená sdělení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Vrchního státního zastupitelství v Praze byla jako protiústavní zrušena a aby Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem bylo povinno o stížnosti stěžovatele ze dne 3. 1. 2002 proti sdělenému obvinění ze dne 1. 3. 2000 jednat a ve smyslu §147 odst. 1 tr. řádu rozhodnout.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod. Ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění, způsobilým k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod - v zásadě - toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
Znamená to tedy, že pouze za situace, kdy by bylo sdělení obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, jež není možné odčinit jinak, např. vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu, přicházela by ústavní stížnost po vyčerpání dostupných procesních prostředků v úvahu. Ústavní soud se totiž ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů státní moci, což se odráží v principu subsidiarity ústavní stížnosti. Pokud tedy došlo k situaci, kdy byl stěžovatel v souvislosti se sdělením obvinění postižen rovněž vazbou, pak by posouzení jeho eventuálních vad - z hledisek kritérií ústavnosti - mohl případně dosáhnout návrhem, směřujícím proti předmětným rozhodnutím o vazbě.
Ústavní soud konstatuje, že předcházející ústavní stížnost stěžovatele směřující jak proti sdělení obvinění, tak proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako nepřípustnou odmítl (usnesení ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 131/02). Proto se touto částí nynější ústavní stížnosti s ohledem na právě uvedené zásady nezabýval a námitky stěžovatele stran důvodnosti sdělení obvinění jako zjevně neopodstatněné odmítá.
Brojí-li pak stěžovatel proti sdělení státních zastupitelství ohledně interpretace a aplikace jednoduchého práva, konkrétně přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. a proti jejich odmítavému stanovisku týkajícímu se nepřípustnosti stížnosti proti sdělení obvinění, Ústavní soud konstatuje, že intenzita namítané (tvrzené) protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V této souvislosti Ústavní soud podtrhuje, že sdělení státního zástupce a jeho stanovisko na věc není rozhodnutím ve věci. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Kasační intervence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit.
Nad rámec toho lze dodat, že ani Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele co do výkladu přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 265/02001 Sb. Interpretace jednoduchého práva oběma státními zastupitelstvími v tomto konkrétním případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Proto této námitce nelze z ústavně právního hlediska přisvědčit.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná jeho základní práva a svobody, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu
-