ECLI:CZ:US:2004:1.US.554.03
sp. zn. I. ÚS 554/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. V. G., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 6 To 87/03, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 6. 2003, č.j. 2 VZv 2/2003-776, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 4 odst. 1, 4, čl. 28 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 6 To 87/03, a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 6. 2003, č.j. 2 VZv 2/2003-776. Stěžovatel je spolu s dalšími obviněnými trestně stíhán pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, vedoucí k poškození peněžního ústavu K., a.s., o částku ve výši 814 mil. Kč. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, výše citovaným usnesením, napadeným ústavní stížností, rozhodl tak, že zamítl návrh stěžovatele (bývalého náměstka ředitele pobočky K., a.s., pobočka Praha, trestně stíhaného pro uvedený trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. řádu) na "vyloučení prostředků tvořících mzdu obviněného z pracovního poměru u P. m. b., a.s., ze zajištění majetku obviněného usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 2. 2003, sp.zn. 2 Vzv 2/2003-235, dle §347 odst. 1 tr.ř., které nabylo právní moci dne 30. 4. 2003 ve spojením s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 6 To 45/03". Zároveň byla napadeným usnesením zamítnuta žádost stěžovatele o omezení zajištění majetku shora citovanými rozhodnutími.
Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 6. 2003, č.j. 2 VZv 2/2003-776, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 6 To 87/03, zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že z žádného ustanovení trestního zákona, resp.trestního řádu (§346 tr. ř.), nelze dovodit, že se výkon trestu propadnutí majetku striktně řídí ustanoveními šesté části občanského soudního řádu (výkon rozhodnutí). Naopak, tato ustanovení se ve výkladu k §52 tr. zák. a k §346 tr. ř. uvádějí jako pomocná hlediska pro určení rozsahu takových věcí a klade se důraz na individuální přístup k osobním a rodinným poměrům odsouzeného, tedy zcela v souladu se zásadou individualizace trestu. Pokud by měla být výkonem trestu propadnutí majetku postižena též odměna za práci odsouzeného, potom by se - podle názoru stěžovatele - výkon trestu mohl vztahovat pouze na odměnu splatnou aktuálně v době výkonu trestu propadnutí majetku, nikoliv na odměny splatné v minulosti či v budoucnosti.
Z toho stěžovatel dovozuje, že zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle §347 a násl. tr.ř. je institutem toliko předběžným - zajišťovacím, jehož smyslem je pouze zamezit úmyslnému vyvedení nebo zašantročení majetku, na který se budoucí výkon trestu vztahuje, z majetkové podstaty obviněného. Není proto vlastním výkonem rozhodnutí ve smyslu tohoto slova a jako takový může obviněného, po dobu trvání zajištění, omezovat jen v přesunech tohoto majetku, ale nikoliv v jiném nakládání s ním, zejména v jeho užívání, zvelebování, údržbě či opravách. Podle názoru stěžovatele je tak ve smyslu cit. ustanovení Listiny a cit. ustanovení zákoníku práce a zákona o mzdě nepřípustné zadržovat navrhovateli podstatnou část odměny za práci a kumulovat ji pro eventuální výkon trestu propadnutí majetku. Kromě toho zadržování mzdy je v rozporu s právem na spravedlivou odměnu za práci tím, že má demotivující účinek a v daném případě i znemožňuje stěžovateli dostát svým závazkům vůči zaměstnavateli, neboť nikoliv nepodstatnou část jeho mzdy prý tvoří položky, které jsou určeny k pořízení např. oblečení odpovídajícímu jeho postavení u zaměstnavatele či k reprezentaci zaměstnavatele navenek.
Zajištění výkonu trestu propadnutí majetku vztažené na odměnu za práci stěžovatele do té míry, že z odměny za práci je mu pro jeho potřebu a pro potřeby jeho rodiny vyplácena částka do výše životního minima, mu prý také znemožňuje dostát smluvnímu závazku s obhájcem, kterého si zvolil. Podle názoru stěžovatele nebyly dále zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, které by v jeho případě mohly odůvodnit obavu ze zmaření či ztížení výkonu trestu propadnutí majetku. Předjímání uložení trestu propadnutí majetku a postup podle §347 a násl. tr.ř. musí být podle jeho názoru osvědčeny provedenými důkazy v tom směru, že pachatel trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. V předmětné věci však prý byla aplikována ustanovení o zajištění trestu propadnutí majetku bez takových průkazných zjištění.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžejní námitkou stěžovatele a podstatou ústavní stížnosti je otázka zajištění výkonu případného trestu propadnutí majetku, zejména ve vztahu k odměně za práci stěžovatele, resp. otázku rozsahu celého zajištění. K této problematice je v odůvodnění napadeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze především uvedeno, že - co se týče argumentace stěžovatele, kterou se domáhá v podstatě uvolnění mzdy, plynoucí z pracovně právního poměru u P. m. b., a.s., v plné výši - se náklady, jež ilustrativně uvádí, nedají subsumovat pod pojem "ukojení" životních potřeb obviněného a jeho rodiny, vyplývající z ustanovení §348 odst. 1 tr. ř.; ty je nutno odvozovat od životního standardu nikoli obviněného a jeho rodiny v době před pravomocným zajištěním jeho majetku (jakož i veškerých přírůstků, které ze zajištěného majetku plynou), nýbrž z životního standardu běžného v ČR v současné době. Obviněný v době před pravomocným zajištěním majetku zcela jednoznačně disponoval značnými příjmy. Mimo jiné i z této okolnosti, jakož i z důkazů dosud shromážděných vyplývá, že s největší mírou pravděpodobnosti nebyl a není odkázán pouze na svou mzdu z pracovního poměru, event. na mzdu své manželky. K osobě stěžovatele a jeho zejména nemovitého majetku bylo zjištěno, že vlastní luxusní vilu, která byla nákladně rekonstruována za cca 6 mil. Kč v letech 1998 - 1999 a dále rodinný dům v ulici H. v Praze, S., který i s příslušenstvím rovněž prodělal nákladnou a luxusní rekonstrukci. Státní zástupce poukázal na to, že stěžovatel měsíčně dostává vyplacenu minimální část mzdy, která obviněnému jako každému jinému náleží. Vrchní soud v Praze k uvedenému doplnil, že podle §52 odst. 1 tr. zák. se propadnutí majetku nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Tyto "prostředky nebo věci" jsou v našem právním řádu upraveny ustanoveními §§321, 322 o.s.ř.; jde tedy o věci a prostředky, které nelze podle občanskoprávních předpisů postihnout výkonem soudního rozhodnutí. Mzda, vyplývající z pracovního poměru, zde není zmíněna a náklady, které obviněný vyčíslil, nejsou náklady, kterých je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb.
Výklad použitý příslušnými orgány veřejné moci obstojí podle názoru Ústavního soudu i z ústavněprávního hlediska. Je nutno si zejména uvědomit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá běžnou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do autonomní interpretace jednoduchého práva orgánů veřejné moci Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou v zásadě samostatnou záležitostí orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní soud zastává i nadále ustálený názor, že skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ve zkoumaném případě postupovaly orgány veřejné moci v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily a stěžovatelova základní práva tedy neporušily. Zásah Ústavního soudu proto - za dané situace - možný není.
V této souvislosti lze dodat, že podle ust. §348 trestního řádu zajištění výkonu trestu propadnutí majetku postihuje veškerý majetek obviněného, včetně přírůstků a výtěžků, které ze zajištěného majetku plynou, jakož i majetek, kterého obviněný nabude po zajištění. Nevztahuje se pouze na prostředky a věci, na které se podle zákona nevztahuje propadnutí majetku, jak je již výše zmíněno v odůvodnění napadených rozhodnutí. Zajištění majetku je tak svojí povahou předběžným opatřením, přičemž smyslem a účelem předmětné právní úpravy je, aby byl umožněn efektivní mechanismus tohoto zajištění a aby nedocházelo ke ztížení či zmaření výkonu případného trestu, resp. k znemožnění dosažení účelu trestního řízení (§1 odst. 1 trestního řádu). Interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení orgány veřejné moci nevybočila v daném případě z mezí ústavnosti. Názoru stěžovatele, že mu - s ohledem na jeho interpretaci příslušných ustanovení trestního řádu - nelze zadržovat podstatnou část odměny za práci, nelze tedy přiznat ústavněprávní relevanci. To se týká i námitky, že mu bylo znemožněno dostát smluvnímu závazku se zvoleným obhájcem; k tomu je třeba doplnit, že, podle názoru Ústavního soudu, nemůže jít výklad práva na obhajobu v trestním řízení tak daleko, aby de facto přiznával obviněnému právo ovlivňovat - s poukazem na údajné smluvní nároky advokáta - rozsah zajištěného majetku či příjmů a v zásadě tak eliminovat smysl a účel dané zákonné úpravy.
Pro úplnost nutno konstatovat, že rovněž v argumentaci stěžovatele analogií s ust. §47 odst. 3 tr. ř. - kterou uvedl v původním návrhu na uvolnění zadržované mzdy v řízení před orgány veřejné moci - neshledal Ústavní soud ústavní rozměr. To ostatně plyne i z toho, že se uvedené ustanovení se týká zajištění nároku poškozeného, zatímco ve zkoumaném případě bylo nutno vycházet z právní úpravy zajištění výkonu trestu zajištění majetku (§347 a násl. trestního řádu). Výkladu jednoduchého práva, přijatému ve věci rozhodujícími orgány, ostatně odpovídá i navazující legislativní trend; srov. např. zákon č. 279/2003 Sb. ze dne 7. 8. 2003, o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, byť tento zákon v době rozhodování příslušných orgánů ještě nebyl platný.
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, již Ústavní soud v obdobné věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 379/03 zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); to znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v §347 odst. 1 věta prvá tr. řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Uvedené předpoklady byly splněny i ve zkoumaném případě. "Posouzení vlastních podmínek pro vydání rozhodnutí o zajištění majetku je totiž především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a obecného soudu), Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou vůbec důvodně předpokládány (čl. 36 odst. 1 Listiny). Pro svou povahu však nemusí být prokázány ´nepochybně´." Jedná se navíc o opatření dočasné, které může být zrušeno, pomine-li důvod, pro který byl majetek zajištěn. V dané fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině obviněného, nýbrž je v kontextu hodnocení důkazů posuzováno to, zda jsou dány předpoklady aplikovaného zajišťovacího institutu. Dle názoru Ústavního soudu nelze ve vztahu k rozhodnutí o zajištění majetku vymezit jednoznačná a neměnná kritéria, která by byla směrnicí pro úvahy předurčující vlastní výrok o něm, a jež by bylo možno vtěsnat vyčerpávajícím způsobem do obecného pravidla. Ta jsou totiž pro samotnou povahu tohoto opatření s ohledem na ty které konkrétní a jedinečné okolnosti daného případu značně flexibilní, z čehož plyne i závěr, že se mohou v rozhodovací praxi lišit.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu