ECLI:CZ:US:2004:1.US.571.03
sp. zn. I. ÚS 571/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. G., zastoupeného JUDr. M. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, čj. 14 To 624/2003 - 73, a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 9. 2003, čj. Nt 778/2003 - 60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl stížnost Ing. S. G. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Okresního soudu v Nymburce (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 3. 9. 2003, čj. Nt 778/2003 - 60. Tímto usnesením soud prvního stupně zamítl žádost stěžovatele na propuštění z vazby s tím, že nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Soud prvního stupně rovněž nepřijal písemný slib stěžovatele [§73 odst. 1 písm. b) TrŘ] a nepřijal záruku za další chování stěžovatele nabídnutou osobami uvedenými ve výroku napadeného usnesení soudu prvního stupně [§73 odst. 1 písm. a) TrŘ].
Při zkoumání důvodů vazby vyšly soudy obou stupňů z toho, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) TrZ a existují zřejmé důvody, že uvedené trestné činy spáchal právě stěžovatel. Soudy obou stupňů konstatovaly, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního osudu v Nymburce ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. Nt 761/2003, lhůta trvání vazby se započítává od okamžiku zadržení stěžovatele, tj. od 7.05 hod. dne 24. 4. 2003, a důvody, které byly podkladem pro vzetí stěžovatele do vazby, trvají i nadále. S přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem, týkajícím se jak osoby stěžovatele, tak i povahy věci (jedná se o skutkově složitou věc), pro kterou je proti němu vedeno trestní stíhání, byla patrna důvodná obava, že by stěžovatel uprchl nebo se mohl skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání, a to s ohledem na právní kvalifikaci skutku, ze kterého je obviněn. Jedná se o rozsáhlou, organizovanou a plánovanou trestnou činnost podvodné povahy, s četností skutků. Jednání stěžovatele je provázáno s jednáním dalších osob, které jsou v této trestní věci stíhány. Prostřednictvím zjištěných řetězců docházelo k vývozu nadhodnoceného zboží do zemí bývalého Sovětského svazu a jejich jednáním (nadměrné odpočty DPH) měla být způsobena škoda ve výši cca 25 000 000,-- Kč. Stěžovatel je občanem Arménie, má zde obchodní kontakty, stejně jako v jiných státech bývalého Sovětského svazu, kam také obchodně zajíždí. Na území České republiky má povolen dlouhodobý pobyt. Podle operativních poznatků se v místě hlášeného trvalého bydliště nezdržuje, vyzvedává si zde pouze poštu a má možnost bez problémů opustit území České republiky, neboť v současnosti rozbíhá firmu, která má zajišťovat letecké spojení mezi Prahou a Jerevanem.
K písemnému slibu stěžovatele a nabídnutým zárukám za osobu stěžovatele soudy obou stupňů uvedly, že vzhledem k osobě stěžovatele a k povaze projednávané trestní věci nebyly zmíněné instituty shledány jako dostatečná náhrada za stávající vazbu stěžovatele.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených usnesení soudů obou stupňů pro porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění ústavní stížnosti poukázal na argumentaci Ústavního soudu ČR použitou v nálezu sp. zn. I. ÚS 432/01 s tím, že napadená usnesení nedostatečně odůvodňují důvody vazby, neboť samotná hrozba vysokým trestem není konkrétní skutečností zakládající obavy z jednání podle §67 písm. a) TrŘ. Obsáhle popsal průběh trestního řízení od prvotního zadržení až po okamžik, kdy již nespatřoval žádné důvody vazby a podal žádost o propuštění z vazby. K existenci tzv. útěkové vazby stěžovatel především poukázal na to, že nebyl nikdy trestně stíhán, žije v České republice řádným životem s pevnými rodinnými vazbami. Nebyly zjištěny žádné poznatky, že by se chtěl trestnímu stíhání jakkoliv vyhýbat nebo že by chtěl opustit republiku. Názor soudů obou stupňů, že důvodem vazby je skutečnost, že je vlastníkem společnosti, zajišťující lety do Jerevanu, označil za hypotetickou úvahu vzhledem ke skutečnosti, že společnost A. C., s. r. o., nemůže ovlivnit pohyb dopravovaných osob, neboť pohyb cestujících je výlučně pod dohledem Č., a. s. Stěžovatel současně konstatoval, že v jeho případě nedošlo k prokázání skutkové podstaty trestných činů, pro které je stíhán, zejména nebyla prokázána objektivní a subjektivní stránka předmětných trestných činů, proto jej nelze v souladu s čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy stíhat. Z tohoto důvodu soud prvního stupně pochybil, když do úvah o ustanovení §67 písm. a) TrŘ zahrnul posuzování otázky, zda byl trestný čin spáchán a zda jeho jednáním byla způsobena škoda. Ve zdůvodnění vazebního rozhodnutí se neměl o této skutečnosti jakkoli zmiňovat. Na závěr stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení soudů obou stupňů.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jako účastníků řízení, a vyžádal si spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. Nt 761/2003.
Krajský soud v Praze v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadených usnesení a pro úplnost dále dodal, že ústavní stížnost je opakováním argumentů, se kterými se již soudy obou stupňů vypořádaly v rámci svých rozhodnutí. Postupem soudů obou stupňů ani jejich rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti. Z těchto důvodu navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Okresní soud v Nymburce ve svém vyjádření setrval na závěru, že u stěžovatele trvaly důvody vazby podle §67 písm. a) TrŘ s tím, že osobní záruka uvedených osob ani slib stěžovatele nebyl dostatečnou náhradou za stávající vazbu. Závěr o důvodnosti trvání vazby opřel o skutečnosti zjištěné z obsahu vyšetřovacího spisu, kdy dosud shromážděné důkazy nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění, byl spáchán, měl znaky trestného činu uvedeného ve sdělení obvinění a byly zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal stěžovatel. Délku trestního řízení ovlivnila složitost věci. Důvody vazby [§67 písm. a) TrŘ] jsou dány právě povahou a závažností jednání, pro které je proti stěžovateli vedeno vazebně trestní řízení. Na závěr navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tj. zjištěním, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na podstatu ústavní stížnosti (polemika s rozhodnutími obecných soudů) považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud upozorňuje na to, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Přestože posuzování existence vazebních důvodů je věcí obtížnou, v daném případě nelze soudům obou stupňů vytknout, že dospěly k závěru o trvající existenci označeného vazebního důvodu, vztahující se v dané fázi řízení k osobě stěžovatele. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situaci té které věci musí svědomitě potvrdit (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. aplikaci citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování, jeho náročnosti apod.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby představuje citelný zásah do práva na osobní svobodu a že tento zásah je nutno interpretovat značně restriktivně. Zároveň však platí, že možnosti Ústavního soudu přezkoumávat důvodnost tzv. vazebních rozhodnutí jsou značně limitovány, neboť je posuzuje toliko z hlediska ústavnosti. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že vazba nepředstavuje sankční, nýbrž zajišťovací institut, spadající do trestního práva procesního, a nikoliv hmotného. Proto také Ústavní soud neakceptoval námitky stěžovatele, že ve vztahu k jeho osobě nebyla dosavadním dokazováním prokázána objektivní a subjektivní stránka předmětných trestných činů, neboť těmito námitkami se teprve budou zabývat orgány činné v trestním řízení (zejména obecné soudy) v průběhu celého trestního řízení.
Obdobně postupoval Ústavní soud i ve vztahu k druhé námitce stěžovatele, že soudy obou stupňů postupovaly chybně, když do úvah o naplnění důvodu uvedeného v §67 písm. a) TrŘ zahrnuly otázku, zda byl trestný čin spáchán a jaká byla způsobena škoda, neboť z napadených usnesení soudů obou stupňů je patrno, že otázku viny a trestu neřešily (např. str. 1 usnesení odvolacího soudu). Obecné soudy, v souladu s trestním řádem, pouze konstatovaly, že stěžovatel je důvodně podezřelý, že spáchal předmětné trestné činy. Jedná se o jednu z podmínek, vyplývajících z trestního řádu, s níž se musí soudy ve svých rozhodnutích o vazbě vypořádat.
K vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. a) TrŘ Ústavní soud konstatuje, že z převážně preventivní funkce vazebních důvodů nelze požadovat (jak se stěžovatel nesprávně domnívá), aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný §67 písm. a) TrŘ. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude např. působit na svědky, protože by se v praxi takovému jednání již zpravidla nepodařilo zabránit. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. V tomto směru nelze přehlédnout zpřesnění ustanovení §67 TrŘ provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, podle něhož "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
Po posouzení předložených argumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele, nepřijetí slibu stěžovatele a nabídnutých záruk za další chování stěžovatele, jsou v souladu s §134 odst. 2 TrŘ ve spojení s §67 písm. a), §73 odst. 1 písm. a), b) TrŘ, v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány. Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. a) TrŘ.
Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovateli hrozí citelný trest, protože se jedná o rozsáhlou, organizovanou a plánovanou trestnou činnost podvodné povahy s mnohostí skutků, jednání stěžovatele je provázáno s jednáním dalších osob, že prostřednictvím zjištěných řetězců docházelo k vývozu nadhodnoceného zboží do zemí bývalého Sovětského svazu, že stěžovatel je občanem Arménie, kde má obchodní kontakty, stejně jako v dalších zemích bývalého Sovětského svazu, kam také obchodně zajíždí, že na území České republiky má povolen dlouhodobý pobyt, že se v místě hlášeného pobytu nezdržuje a že rozbíhá firmu, která má zajišťovat letecké spojení mezi Prahou a Jerevanem, nelze za dané situace, s poukazem na shora uvedené, odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a) TrŘ jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny). Ústavní soud považuje odůvodnění v této konkrétní věci, s přihlédnutím k jejím okolnostem, za přesvědčivé a ústavněprávně dostačující a lze na ně v dalším odkázat.
Neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny). Při rozhodování o propuštění z vazby, slibu stěžovatele a nabídnutých zárukách za další chování stěžovatele, bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona. Stěžovatel byl zastoupen obhájcem, byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana, usnesení byla řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Odvolací soud z podnětu stížnosti přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dostatečně se vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelem. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup soudů obou stupňů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. I. ÚS 432/01, pak nelze než konstatovat, že argumentace obsažená ve zmíněném nálezu na projednávaný případ nedopadá. Z napadených usnesení je patrno, z jakých důvodů byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, v čem jsou spatřovány důvody vazby podle §67 písm. a) TrŘ, proč nebyl přijat písemný slib stěžovatele a nabídnuté záruky za další chování stěžovatele. Proto napadená usnesení nemohla vyvolat stav popsaný v uvedeném nálezu Ústavního soudu.
Ve vztahu k návrhu stěžovatele o odklad vykonatelnosti Ústavní soud konstatuje, že návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních nebo zjevné neopodstatněnosti, je odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V dané věci, ačkoli stěžovatel tuto námitku neuplatnil, nebylo zjištěno ani překročení zákonem stanovené maximální délky doby trvání vazby v přípravném řízení, která je u trestných činů s trestní sazbou pět až dvanáct let stanovena na jeden rok. V projednávané věci byl stěžovatel vzat do vazby dne 25. 4. 2003 a lhůta trvání vazby se započítává od okamžiku zadržení stěžovatele, tj. od 7.05 hod. dne 24. 4. 2003. Z uvedeného je patrno, že k překročení zákonem stanovené maximální délky doby trvání nedošlo.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu