ECLI:CZ:US:2004:1.US.583.02
sp. zn. I. ÚS 583/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2002, čj. 36 Co 54/2002 - 82, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 7 C 100/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 23. 9. 2002, se E. V. (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení shora označených usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 pro porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil, jako věcně správné, shora uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. 7 C 100/99. Tímto usnesením obvodní soud odmítl, jako opožděné, odvolání stěžovatelky (v předchozím řízení "žalované") proti rozsudku téhož obvodního soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 7 C 100/99, ve znění usnesení ze dne 22. 5. 2000, čj. 7 C 100/99 - 47, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 4 200,--Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Porušení citovaných článků Listiny a Ústavy ČR spatřuje stěžovatelka v tom, že jí obvodní soud neustanovil opatrovníka již v průběhu řízení, nedoručoval rozsudek do místa jejího podnikání a postupoval ve zjišťování její adresy formálně. Stejně formálně postupoval i při ustanovení opatrovníka a při doručování rozsudku, takže jí byla odňata možnost před soudem obhájit svá práva.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (srov. sp. zn. III. ÚS 117/2000). Subsidiarita ústavní stížnosti souvisí i se zásadou minimalizace zásahů do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci. Vždy je nutno dát přednost zjednání nápravy uvnitř soustavy obecných soudů, nejde-li o situaci upravenou v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost tedy představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených lidských práv a svobod, který je namístě teprve tehdy, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy, v rámci obecného soudnictví, selžou a ochrana jinou cestou není možná.
V projednávaném případě podala stěžovatelka současně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud usnesením ze dne 27. 11. 2002, čj. I. ÚS 583/02 - 7, přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby než Nejvyšší soud ČR rozhodne o dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 3. 2003, čj. 32 Odo 816/2002 - 106, dovolání stěžovatelky odmítl. Řízení bylo přerušeno proto, aby se předešlo souběžnému řízení před Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem o různých procesních prostředcích, podaných proti stejnému rozhodnutí. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR tedy odpadly podmínky pro přerušení řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka podala dne 3. 4. 2003 žalobu pro zmatečnost, jíž napadla stejné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2002, čj. 36 Co 54/2002 - 82, které je rovněž předmětem řízení před Ústavním soudem. Její žalobu Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2003, čj. 65 C 7/2003 - 6, zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 11 Cmo 360/2003, zamítavé usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ze sdělení městského soudu ze dne 19. 10. 2004 vyplývá, že řízení o žalobě pro zmatečnost aktuálně probíhá a nebylo do současné doby skončeno.
Je tedy zřejmé, že oba návrhy (ústavní stížnost a žaloba pro zmatečnost) nemohou být projednávány současně. Případná náprava stěžovatelkou tvrzených pochybení obecných soudů je tedy možná uvnitř soustavy obecných soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost, kde příslušné řízení ještě probíhá. Stěžovatelce tak zůstává k dispozici celá škála všech zákonných procesních prostředků, které může použít proti případnému nepříznivému rozhodnutí, včetně eventuálního podání nové ústavní stížnosti. V této souvislosti lze rovněž poukázat na ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, ve znění po novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., s účinností od 1. 4. 2004.
Za tohoto stavu věci je nutno ústavní stížnost stěžovatelky hodnotit jako návrh nepřípustný, ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se zabýval i tím, zdali nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
S ohledem na tyto závěry jedná se o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl jakkoli zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2004
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu