ECLI:CZ:US:2004:1.US.611.03
sp. zn. I. ÚS 611/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. J., zastoupeného Mgr. A. V., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 646/2003 ze dne 14. 8. 2003, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 362/2002 ze dne 25. 9. 2002 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 135/2001 ze dne 29. 4. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 646/2003 ze dne 14. 8. 2003, jímž bylo odmítnuto dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 362/2002 ze dne 25. 9. 2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 135/2001 ze dne 29. 4. 2002. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona a byl mu podle §248 odst. 2 trestního zákona uložen trest odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu, veřejné projednání a řízení bez průtahů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Mezi datem údajné zpronevěry a sdělením obvinění uplynula velmi dlouhá doba, během níž se stěžovatel musel vyrovnat s dramatickými zážitky včetně útoků proti jeho osobě a majetku, což v jeho paměti potlačilo okolnosti obchodního případu, kvůli kterému byl stíhán. Obvinění nevěnoval přiměřenou pozornost, a proto omylem vypovídal o jiném podobném obchodním případu. Vyšetřovateli později vysvětlil příčiny omylu, ale státní zástupkyně postavila obžalobu na jeho výpovědích v první části vyšetřování, které zřejmě pochopila jako pokus zmást vyšetřovatele. Dále státní zástupkyně nevzala v úvahu jeho postavení velkého věřitele společnosti I. E., a.s. Před soudem se stěžovatel hájil shodně s druhou částí řízení před vyšetřovatelem, ale tato výpověď byla soudem odmítnuta jako účelová změna výpovědi, což mu soud přičetl k tíži. V průběhu řízení nebyl jednoznačně prokázán jeho úmysl zpronevěřit tržbu společnosti I. E., a.s. Soud nevzal na vědomí možnost, že stěžovatel mohl tržbu za akcie přijmout jako velký věřitel společnosti I. E.,, a.s., k úhradě svých firemních pohledávek, nikoli jako soukromá osoba pro svou vlastní potřebu. Stěžovatel byl dále poškozen tím, že soud připustil jako zástupce poškozené firmy bývalého správce konkurzní podstaty, který - v době, kdy mělo dojít ke zpronevěře - firmu vůbec neznal a o jejím chodu nic nevěděl; správce konkurzní podstaty pak vypovídal o napjatých vztazích v době konkurzního řízení, které byly vyvolány tím, že se stěžovatel údajně snažil prohlášení konkurzu zabránit. Jeho výpověď byla sice věcně nevýznamná, ale zanechala v soudní síni tísnivý dojem ve stěžovatelův neprospěch. Naproti tomu soud nevyužil možnosti vyzvat k zastupování poškozené společnosti regulérně zvoleného místopředsedu představenstva, který byl slyšen jako svědek. K ovlivnění řízení ve stěžovatelův neprospěch došlo i v odvolacím řízení působením státní zástupkyně městského státního zastupitelství. Tato státní zástupkyně v minulosti čelila většímu počtu stěžovatelových stížností a je v okruhu podezřelých, proti kterým stěžovatel podal dvě trestní oznámení pro zneužití pravomoci veřejného činitele. Stěžovatel nežádal o její vyloučení pro podjatost, protože ji nepoznal. Vystoupení státní zástupkyně bylo velmi emocionálně podbarvené a plné věcných omylů, takže vyžadovalo korekci obhajobou. Předsedkyně senátu však stěžovateli po jejím vystoupení nedala možnost posledního slova a řízení ukončila. Dále stěžovatel uvádí, že se poškozená společnost nepřipojila k řízení s nárokem na náhradu škody, což znamená, že stát jej stíhá za způsobení škody, kterou I. E.,, a.s., jako škodu nevnímá. Podmínkou uplatnění zásady spravedlivého procesu je porozumění reáliím případu soudem, což v daném případě nebylo naplněno, protože se v řízení ukázalo, že soud reálie věci nepochopil. Stěžovatel konečně namítl, že porušením práva na spravedlivý proces bylo to, že mu bylo odepřeno právo posledního slova při odvolacím řízení, resp. replika na vystoupení státního zástupce.
Porušení práva na soudní ochranu, veřejné projednání a na řízení bez průtahů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Uvedené právo bylo podle názoru stěžovatele porušeno především tím, že nebylo připuštěno veřejné projednání dovolání. Stěžovatel se neztotožňuje s částí důvodů nepřípustnosti dovolání a soudí, že při ústním jednání by některé námitky dokázal vyvrátit. Stěžovatel především namítá, že byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, neboť mu sice byla umožněna přítomnost při jednání, ale ve vztahu k vystoupení státní zástupkyně měla stejný význam, jakoby v soudní síni přítomen nebyl; státní zástupkyně se prý totiž odchýlila od skutkových zjištění a v hodnocení jeho chování šla nad rámec úvah soudu při hodnocení důkazů. Zejména však je dán - podle názoru stěžovatele - dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť smyslem jeho výhrad v dovolání byl názor, že jeho skutek nebyl trestným činem, tedy že skutková podstata byla nesprávně právně klasifikována. Skutková zjištění byla správná a stěžovatel je nezpochybňoval, nesprávné byly spekulace policie a soudu, že tento skutek stěžovatel způsobil úmyslně, aby se obohatil na úkor společnosti, pro kterou pracoval zdarma, dával jí k dispozici svůj personál a zařízení a vložil do ní značné prostředky.
K úvaze Nejvyššího soudu o nepřípustnosti námitky proti přítomnosti státní zástupkyně Dr. B. - se kterou měl písemné konflikty - stěžovatel uvádí, že jeho argumentaci přijímá s poznámkou, že až do konce jednání nevěděl, o koho se jedná. Stěžovatel konečně vidí porušení svých práv v postupu Obvodního soudu pro Prahu 1, který svým zásahem zmařil projednání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, podaného ministru spravedlnosti bez stěžovatelova vědomí občanským sdružením Šalamoun. Obvodní soud totiž odmítl vydat stěžovatelův spis k přezkumu Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR s tím, že jej musí odeslat Nejvyššímu soudu ČR k řízení o dovolání, byť ve skutečnosti spis ještě několik týdnů zadržoval. Obvodní soud tak ministru spravedlnosti znemožnil ve lhůtě 60 dnů věc projednat.
Na základě uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší soud ČR vyjádření, v němž v prvé řadě odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, ve kterém vyslovil právní názor, na jehož základě bylo dovolání odmítnuto. K námitkám v rovině ústavněprávní pak uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, leč nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně. Ve vztahu ke stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu konstatoval, že v rámci dovolacího řízení - z hlediska důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu - nelze přezkoumávat skutková zjištění. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Tím je naplněno základní právo stěžovatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ačkoliv stěžovatel v dovolání vyslovil názor, že jeho skutek nebyl trestným činem a v tomto smyslu uplatnil hmotně právní argumentaci, ve skutečnosti měly jeho námitky v prvé řadě skutkovou povahu, směřovaly proti skutkovým zjištěním soudu I. stupně (akceptovaným soudem II. stupně) a teprve v návaznosti na to proti právním závěrům těchto soudů. Jinými slovy, stěžovatel dovolacími argumenty zpochybňoval skutková zjištění obou soudů, které podle něj nevzaly v úvahu některé významné skutkové okolnosti, jež měly vyplývat z provedeného dokazování a měly jednoznačně svědčit v jeho prospěch. Stěžovatel uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, který je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání; tím by byl zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Za takové pochybení však nelze považovat situaci, kdy je obviněnému právo účasti u soudního jednání včetně práva vyjádřit se k věci zachováno a není mu pouze umožněna replika vůči vyjádření státního zástupce k odvolání či poslední slovo (leč ve vztahu k vyjádření státního zástupce). Podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo ani v řízení před ním k porušení trestního řádu či k porušení Listiny nebo Úmluvy. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti je totožný s obhajobou stěžovatele, uplatněnou v řízení před soudem I. stupně, s níž se tento orgán vypořádal. Soud proto odkázal na odůvodnění svého usnesení a na protokol o veřejném zasedání, které se konalo dne 25. 9. 2002 a vyslovil přesvědčení, že nemohlo dojít ke zkrácení práv stěžovatele na obhajobu.
Vyjádření k Ústavní stížnosti podal i Obvodní soud pro Prahu 1, který odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Výslovně se vyjádřil k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel uvedl, že porušení práva na soudní ochranu spatřuje v postupu tohoto soudu, který svým zásahem zmařil projednání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Obvodní soud uvedl, že žádost Vrchního státního zastupitelství v Praze o zapůjčení spisu k provedení přezkumného řízení došla tomuto soudu dne 29. 1. 2000 (poznámka: správně 29. 1. 2003), dne 31. 1. 2003 pak bylo soudu doručeno dovolání stěžovatele. Dne 21. 2. 2003 dal soud pokyn kanceláři, aby byl opis dovolání doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se může k dovolání vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Bylo tedy postupováno podle §265h odst. 2 trestního řádu. Současně bylo sděleno Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, že spis nelze zapůjčit, neboť bude s dovoláním předložen Nejvyššímu soudu ČR a že opis dovolání byl zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Referát ze dne 21. 2. 2003 byl kanceláří vypraven dne 15. 4. 2003, neboť kancelář byla nadměrně zatížena porozsudkovou agendou. Dne 23. 4. 2003 došlo zdejšímu soudu sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze, že vzhledem k podanému dovolání již netrvají na zapůjčení spisu k provedení přezkumného řízení. Dne 19. 5. 2003 bylo soudu doručeno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatele a dne 20. 5. 2003 byl dán pokyn kanceláři, aby byl spis předložen Nejvyššímu soudu ČR s dovoláním.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 T 135/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 135/2001 ze dne 29. 4. 2002 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, který - podle rozsudku - spáchal tím, že "jako předseda představenstva investičního fondu E., a.s. uzavřel dne 15. 4. 1996 smlouvu o převodu cenných papírů se společností I. I. P. a P. a.s., kdy této společnosti prodal akcie z portfolia investičního fondu za částku 171.620,- Kč, která byla zaslána na jeho účet č. 2455826/5100 vedený u I. a.s. na jméno Z. J. - H., neboť tento účet uvedl ve smlouvě o převodu cenných papírů jako účet I. E., a.s., peníze použil pro svou potřebu, I. E., a.s. tak způsobil škodu ve výši 171.620,- Kč." Za tento trestný čin byl odsouzen podle §248 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
O odvolání stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze, který je usnesením sp. zn. 5 To 362/2002 ze dne 25. 9. 2002 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu I. stupně tak nabyl právní moci dne 25. 9. 2002.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), d) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením sp. zn. 3 Tdo 646/2003 ze dne 14. 8. 2003 dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se dovolací soud podrobně zabýval posouzením dovolacích důvodů. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že uplatněné dovolací námitky směřují v prvé řadě do oblasti skutkových zjištění. Stěžovatel ve skutečnosti poukazuje na to, že nebyly náležitě vyhodnoceny provedené důkazy, sám přitom s důrazem na vlastní tvrzení činí odlišný skutkový závěr než soud I. a II. stupně s tím, že soudní řízení neprokázalo jeho úmysl přisvojit si finanční prostředky prodejem akcií získané. Současně prosazoval, aby byly zohledněny další skutkové okolnosti, zejména existence jeho pohledávek za poškozeným investičním fondem E., a teprve v návaznosti na to vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního zákona Nejvyšší soud uvedl, že na průběh veřejného zasedání u odvolacího soudu se vztahují ustanovení §263 a §235trestního řádu. V posuzovaném případě nebyly prováděny při veřejném zasedání důkazy, nepřicházely tak v úvahu konečné návrhy (při veřejném zasedání se nejedná o závěrečné řeči podle §216 trestního řádu) a tím ani případné právo repliky. Podle §263 odst. 5 trestního řádu (obdobně jako u §235 odst. 1 trestního řádu) bylo povinností odvolacího soudu umožnit stěžovateli přednést odvolání a odůvodnit jej a v návaznosti na to dát možnost státnímu zástupci se k odvolání vyjádřit. Stranám mělo být umožněno učinit též návrhy na doplnění dokazování. Z obsahu spisu, jak konstatoval Nejvyšší soud ČR, vyplývá, že stěžovatel měl možnost se veřejného zasedání zúčastnit, měl možnost přednést a odůvodnit odvolání a vyjádřit tak svůj názor na projednávaný případ (a tím i na provedené důkazy), čehož také využil. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není naplněn, protože nedošlo k zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana nebyla zbavena přístupu ke druhé instanci, naopak Městský soud v Praze jako soud odvolací konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) rozhodl po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Další námitku stěžovatele, že mu byl uložen nepřiměřený trest, nelze podřadit pod žádný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud se konečně zabýval i námitkou protiprávnosti účasti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze Dr. B. u odvolacího řízení z důvodu její možné podjatosti. Nejvyšší soud uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu II. stupně namítnuta. Dále v posuzovaném případě naplnění uvedené podmínky (že rozhodoval vyloučený orgán) nelze dovodit z toho, že státní zástupkyně byla přítomna u veřejného zasedání odvolacího soudu, neboť zde totiž pouze vykonávala oprávnění procesní strany bez rozhodovací pravomoci. Citované zákonné ustanovení totiž dopadá na případy, v nichž dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 trestního řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 trestního řádu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti je nutno především uvést, že námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, byly rovněž předmětem dovolání a dovolací soud se s nimi velmi podrobně a pečlivě vypořádal.
Ústavní soud dále odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, v níž je vyjádřen jeho názor na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 687/02 ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 651/02 ze dne 7. 1. 2004). Ústavní soud považuje za nepochybné, že dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení - právo na odvolání - (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. "Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná." Není-li dán zákonem předvídaný dovolací důvod, nelze dovolání podat (§265b odst. 1 trestního řádu).
Ústavní soud se proto následně zaměřil na otázku, zda interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona Nejvyšším soudem ČR v napadeném rozhodnutí splňovala požadavky ústavnosti a dále se zabýval i posouzením postupu ostatních obecných soudů při hodnocení důkazů.
Námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se zásadně shodují s námitkami, které byly již uplatněny v odvolacím řízení i v řízení dovolacím. Odvolací soud se zabýval i námitkami, týkajícími se skutkového posouzení věci a řádně se s nimi vypořádal. Ústavní soud v této souvislosti přezkoumal postup soudu I. stupně i soudu odvolacího a usoudil, že odvolací soud v procesu hodnocení důkazů postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je zakotvena v příslušných ustanoveních trestního řádu. V tomto procesu Ústavní soud neshledal pochybení; nedospěl ani k závěru, že by bylo v postupu obecných soudů došlo ke zřejmému extrémnímu rozporu - ve smyslu ustálené judikatury - mezi zjištěným skutkovým stavem a skutkovými a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily.
V souvislosti s tím pak Ústavní soud považuje za ústavně souladný názor dovolacího soudu na otázku, zda je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (nesprávné hmotněprávní posouzení). Ústavní soud přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že daný dovolací důvod není naplněn, protože - přes tvrzení stěžovatele, že nezpochybňuje skutková zjištění a napadá pouze nesprávnou právní kvalifikaci - je jádrem jeho dovolání nesouhlas s hodnocením skutkových zjištění, jež provedly soudy 1. a 2. stupně.
Pokud jde o námitku stěžovatele [údajný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. d) tr. řádu], že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v tom, že neměl v odvolacím řízení možnost se vyjádřit ke všem přednesům (replika na vyjádření státní zástupkyně), poukazuje Ústavní soud na to, že se jednalo o část řízení před soudem 2. stupně, nikoli o tzv. hlavní líčení se závěrečnými řečmi. Šlo o veřejné zasedání, které má zákonem stanovený postup; obžalovaný má možnost přednést odvolání a odůvodnit je, státní zástupce má možnost vyjádřit se k němu, obě strany potom mohou navrhnout další důkazy. V předmětné věci stěžovateli uvedený postup nebyl odepřen; stěžovatel také možnosti přednést odvolání a je odůvodnit využil; další důkazy navrhovány nebyly. Proto tvrzené porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nelze v tomto směru dovozovat. I zde je odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasné a přesvědčivé.
Stěžovatel rovněž namítal porušení práva na veřejné projednání věci, pokud jde o dovolací řízení. Ústavní soud znovu poukazuje na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, na který nelze beze zbytku aplikovat zásady ovlivňující dvoustupňový trestní proces tak, jak je zakotven v Úmluvě či v citovaném Protokolu č. 7 k ní. Poněvadž před dovolacím soudem neprobíhá zjišťování skutkového stavu a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných před soudy I. a II. stupně, umožňuje zákonodárce Nejvyššímu soudu, aby v určitých případech rozhodl, zda bude jednat veřejně či nikoli. Zde lze odkázat na ust. §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, podle něhož může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Podle přesvědčení Ústavního soudu nepochybně nebylo na újmu práva stěžovatele na spravedlivý proces - v této souzené věci - jestliže bylo řízení ve 3. stupni konáno v neveřejném zasedání. I v souvislosti s touto námitkou lze dodat, že stěžovatel v podtextu zpochybňuje skutková zjištění a jejich hodnocení, což je však nedílnou součástí celého procesu dokazování a hodnocení důkazů v rámci jednání před soudem I. a II. stupně. Ústavní soud proto ani zde neshledal protiústavnost postupu Nejvyššího soudu ČR a porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Poslední námitka stěžovatele se týkala toho, že projednání jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona bylo jednáním obecného soudu zmařeno. Ani tato námitka však neobstojí, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (srov. §266a odst. 1, §266 odst. 1), jež byla napadena samostatným návrhem na jejich zrušení, takže tato zásadní otázka bude řešena v jiném řízení (srov. sp. zn. I. ÚS 476/03). Oproti tomu v tomto řízení se Ústavní soud zabývá jinou problematikou, která vyplývá z rozhodnutí obecných soudů jež jsou touto ústavní stížností napadena.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu