ECLI:CZ:US:2004:1.US.638.03
sp. zn. I. ÚS 638/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Brně, pracoviště Jihlava, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal, aby Ústavní soud "uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, pracoviště Jihlava, nepokračovat v porušování Listiny základních práv a svobod, zejména čl. 2 odst. 2, tedy v průtazích ve věci vedené pod č.j. KVV 796/20- 98 a neprodleně konat dle pokynů Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, vyjádřených ve sdělení ze dne 23. 2. 2001, č.j. VZt 359/98".
Stěžovatel v ústavní stížnosti včetně jejího doplnění ze dne 16. 2. 2004 obsáhle popisuje vývoj, týkající se vyšetřování jeho trestní věci. V tomto směru zejména uvedl, že v průběhu přípravného řízení ve shora uvedené věci, ve které mu bylo sděleno obvinění, údajně docházelo ze strany orgánů činných v trestním řízení k řadě zásadních pochybení, což prý konstatovalo rovněž Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém sdělení ze dne 23. 2. 2001, č.j. VZt 359/98. Celá řada těchto pochybení v přípravném řízení má podle stěžovatele svůj původ v období, kdy vyšetřování vedl mjr. Ing. P., leč ani výměnou tohoto vyšetřovatele nedošlo k jejich odstranění. Další zásadní vadou přípravného řízení - uvádí stěžovatel - bylo údajně protiprávní "získání a zpracování podkladů k vypracování znaleckého posudku, který je jedním z hlavních důkazů proti němu", resp. opatření datových soubory od znalkyně PhDr. J. P. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci na základě podnětů stěžovatele nakonec v jeho trestní věci vykonalo dohled a v citovaném sdělení ze dne 23. 2. 2001 shledalo, že tyto podněty jsou z části důvodné. Dohledové Vrchní státní zastupitelství v Olomouci prý dozorové státní zástupkyni Mgr. F. z Krajského státního zastupitelství v Brně, pracoviště Jihlava, přesně vymezilo otázky, na něž je třeba se v dalším řízení zaměřit. Tento pokyn však státní zástupkyně v podstatě nesplnila. Jediné, co učinila, bylo opatření směřující k přikázání věci jinému vyšetřovateli - policejnímu radovi kpt. Ing. M. J. - což však stěžovatelovu situaci nijak nezměnilo.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Podle ust. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci buď zrušit, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu, než je rozhodnutí, zakázat příslušnému státnímu orgánu v takovém porušování pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Ve svém návrhu stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, pracoviště Jihlava nepokračovat v porušování Listiny základních práv a svobod, zejména čl. 2 odst. 2, tedy v průtazích ve věci vedené pod č.j. KVV 796/20- 98 a neprodleně konat dle pokynů Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, vyjádřených ve sdělení ze dne 23. 2. 2001. Ústavní soud, jak již shora naznačeno, se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, především Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (zejména srov. čl. 87 Ústavy České republiky a část druhou citovaného zákona). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti tedy platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí své kompetence překračovat. Z předmětného návrhu na zahájení řízení je zjevné, že stěžovatel uplatňuje tvrzené nároky, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný. Stěžovatel by mohl maximálně žádat, aby Ústavní soud zakázal příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Stěžovatel však žádal, aby státnímu zastupitelství byla uložena povinnost aktivně konat určitým způsobem. Takovou pravomocí však, jak výše objasněno, Ústavní soud nedisponuje. Postup státní zástupkyně, proti kterému stěžovatel protestuje, tedy zjevně nelze označit za nečinnost, resp. průtahy, neboť stěžovatel ve skutečnosti kritizuje její činnost, která však není v souladu s jeho představami, jak by mělo být v řízení postupováno.
V daném případě je nutno rovněž odkázat i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 319/03 ze dne 4.11.2003, ve kterém tento soud rozhodl (a zdůvodnil), že je nepříslušný k projednání návrhu, neboť se stěžovatel domáhá vydání nálezu, k jehož vydání není Ústavní soud oprávněn. Je třeba zdůraznit, že se stěžovatel v uvedeném řízení domáhal, aby Ústavní soud uložil Krajskému státnímu zastupitelství, pracoviště Jihlava postupovat ve smyslu (téhož výše uvedeného) závazného sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 23. 2. 2001, č.j. VZt 359/98. Formulace návrhu je tedy z obsahového hlediska v zásadě totožná jako v nyní zkoumaném případě (liší se pouze konkrétnějším vymezením toho, jak by mělo podle názoru stěžovatele státní zastupitelství postupovat) a proto Ústavní soud logicky dospívá i ke stejným závěrům. Poukaz stěžovatele na některá předchozí rozhodnutí Ústavního soudu, která podle jeho názoru vycházejí ze srovnatelné situace jako v jeho případě, tak neobstojí; okolnosti těchto případů byly odlišné a rovněž výrok Ústavního soudu zněl poněkud jinak, než se stěžovatel domáhá v nyní zkoumané věci.
Pro úplnost nutno uvést, že i kdyby se stěžovatel domáhal ingerence Ústavního soudu jiným způsobem, musela by být ústavní stížnost zřejmě posouzena jako nepřípustná. Nelze se totiž obracet přímo na Ústavní soud při každém úkonu nebo postupu policejního orgánu, který je subjektivně pociťován jak procesně vadný. V zásadě totiž není možné, aby Ústavní soud v trestním řízení suploval roli dozorujícího státního zástupce, resp. obecného soudu. Stěžovatel má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - nutno napravit především obvyklým a zákonem předvídaným postupem, zejména samotnými obecnými soudy. Jak již Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nesmí být pouze jeho úkolem, ale povinností veškerých orgánů veřejné moci. Ústavní soud může zasahovat jako "ultima ratio" teprve v případě jejich selhání a nelze jej stavět v zásadě na počátek tohoto řetězce. V tomto přístupu se odráží i zásada minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů, kterou Ústavní soud při své činnosti důsledně dodržuje.
Z uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ust §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Vojen Güttler, v.r.
soudce zpravodaj