ECLI:CZ:US:2004:1.US.646.03
sp. zn. I. ÚS 646/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky E. N., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č.j. 12 Co 171/2003-561 ze dne 9. 9. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č.j. 12 Co 171/2003-561 ze dne 9. 9. 2003, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci č.j. 19 C 35/2001-428 ze dne 27. 9. 2002 tak, že žalovaná (stěžovatelka) je povinna zaplatit žalobci částku 7.913,- Kč s příslušenstvím. Původním rozsudkem soudu I. stupně byla žaloba proti stěžovatelce zamítnuta. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces odůvodňuje stěžovatelka následovně:
Za správný považuje rozsudek soudu I. stupně, neboť prý nikdy nedostala přidělen byt na adrese Havířov - město, Beskydská. Pokud jí tedy exekuční soud nějaké věci do tohoto bytu nastěhoval, stalo se tak bez jejího souhlasu a věci zde byly uskladněny proti její vůli. Ona sama uvedený byt nikdy neužívala. Dále namítala, že krajský soud nepostupoval ve věci správně; v řízení je mnoho listin, které prokazují, že se na úkor žalobce neobohatila, krajský soud však konstatoval jen listiny některé a nevěnoval podle jejího přesvědčení celé věci náležitou pečlivost. Dále uvedla, že není jasné, zda žalobce podal odvolání včas, protože toto odvolání bylo nejdříve usnesením č.j. 19 C 35/2001-450 ze dne 13. 1. 2003 odmítnuto, ale přesto o něm odvolací soud rozhodoval. Konečně namítla, že krajský soud označil v rozsudku žalobce jako O., a.s., byť správné označení je O., a.s., člen koncernu K. I., a.s.
Stěžovatelka navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc.
II.
Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc ve svém vyjádření uvedl, že trvá na svém právním posouzení věci a má za to, že argumentace stěžovatelky nedosahuje ústavně právní roviny. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 19 C 35/2001 vedený u Okresního soudu v Olomouci. Ze spisu zjistil, že žalobou podanou proti stěžovatelce se žalobce domáhal zaplacení částky 7.913,- Kč s příslušenstvím, neboť stěžovatelka užívala bez právního důvodu či protiprávně byt v Havířově - město, Beskydská, aniž by platila nájemné a poplatky za služby spojené s užíváním bytu v období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999. Stěžovatelka se bránila, že předmětný byt dobrovolně neužívala, že k exekučnímu přestěhování došlo proti její vůli, a že proto není povinna nic hradit.
Ze spisu vyplývá, že byt na adrese Havířov - město, Beskydská, byl stěžovatelce přidělen rozhodnutím tehdejšího Městského národního výboru v Havířově č.j. 5/10/88/Ře ze dne 27. 1. 1988 jako byt náhradní po rozvodu manželství stěžovatelky s J. N. V uvedeném rozhodnutí byl byt písařskou chybou nesprávně označen jako byt na ulici Beskydská místo správného, leč toto pochybení bylo následně v rozhodnutí Městského národního výboru v Havířově opraveno. Stěžovatelka tuto opravu neuznala a do bytu se nenastěhovala, proto k vyklizení původního bytu, který obývala v manželství, a k přestěhování do náhradního bytu došlo na základě výkonu rozhodnutí, který byl nařízen Okresním soudem v Karviné - pobočka Havířov sp. zn. 35 E 947/89 ze dne 31. 3. 1989. Stěžovatelka v tomto předmětném bytě skutečně nebydlela a s majitelem bytu neuzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu, takže jí nevzniklo právo užívání bytu. Na návrh žalobce rozhodl Okresní soud v Karviné rozsudkem č.j. 27 C 290/92-305 ze dne 10. 6. 1997 o vyklizení stěžovatelky z předmětného bytu, do něhož se nikdy fakticky nenastěhovala, leč jsou tam uloženy její věci. O odvolání stěžovatelky rozhodoval Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 13 Co 1183/99 ze dne 11. 11. 1999 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 12. 1999. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 375/2000-495 ze dne 17. 10. 2000 odmítnuto. Žalobce ve věci podal návrh na výkon rozhodnutí, jemuž bylo usnesením Okresního soudu v Karviné č.j. 126 E 27/2000-2 ze dne 13. 1. 2000 vyhověno a provedení výkonu rozhodnutí bylo odloženo do vydání rozhodnutí NS ČR o dovolání.
V řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, byla - jak výše uvedeno - projednávána žaloba o zaplacení částky 7.913,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení stěžovatelky, jejíž věci byly uloženy v předmětném bytě, jež stěžovatelka odmítá vyklidit, takže žalobce nemůže byt pronajmout jiné osobě. Okresní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 19 C 35/2001-428 ze dne 27. 9. 2002 žalobu zamítl s tím, že nelze dovodit újmu žalobce, ať již z titulu odpovědnosti za škodu nebo z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v předmětném bytě nikdy fakticky nebydlela, takže nedluží ani nájemné ani poplatek za teplo. Uskladnění jejích věcí v bytě na základě výkonu rozhodnutí nepovažoval okresní soud za bezdůvodné obohacení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc rozsudkem č.j. 12 Co 171/2003-561 ze dne 9. 9. 2003 rozsudek soudu I. stupně změnil a rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku 7.913,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že nárok nelze posoudit z titulu odpovědnosti za škodu, protože pro to nejsou splněny zákonné předpoklady, a to nejen ohledně vzniku škody na majetku žalobce, ale zejména s ohledem na protiprávní jednání a příčinnou souvislost jako kvalifikační znaky odpovědnosti. Pokud jde o druhý titul nároku na uplatněnou částku, tj. o bezdůvodné obohacení, odvolací soud však dospěl k závěru, že právní posouzení soudu I. stupně není správné a že bezdůvodné obohacení na straně stěžovatelky vzniklo. Předpokladem vzniku odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon ani zavinění stěžovatelky, nýbrž objektivně vzniklý stav; stěžovatelce sice právní důvod bydlení odpadl, ale předmětný byt fakticky nevyklidila a byly tam uloženy její věci. Tím byla zasažena majetková sféra žalobce, a to "snížením jeho aktivit". Skutečnost, že věci byly do předmětného bytu uloženy cestou výkonu rozhodnutí a nikoliv vlastní činností stěžovatelky, není podle názoru odvolacího soudu rozhodná pro posouzení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka především namítala, že jí nikdy nebyl přidělen byt v Havířově - město, Beskydská. Ze spisu je však jednoznačně prokázáno, že výše uvedeným rozhodnutím Městského národního výboru jí byl tento byt přidělen, byť došlo k písařské chybě v číselném označení domu, leč tato chyba byla příslušným orgánem opravena. Ze spisu rovněž plyne, že pravomocným rozhodnutím soudu (Okresní soud v Karviné - pobočka Havířov sp. zn. 35 E 947/89 ze dne 31. 3. 1989) byly stěžovatelce do tohoto bytu přestěhovány věci, které byly vyklizeny z bytu, který původně užívala s manželem. Vzhledem k tomu nelze také akceptovat námitku stěžovatelky, že od ní nelze proto požadovat náhradu, jestliže se do bytu nenastěhovala dobrovolně. Odůvodnění rozsudku krajského soudu, které se touto otázkou zabývá, je logické, přesvědčivé a z ústavněprávního hlediska zcela přijatelné.
Jádrem ústavní stížnosti, byť vyjádřeným velmi stručně, je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci tak, jak je provedl Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc. V tomto směru Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky nemají ve spise oporu; odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, nedoplňoval dokazování, leč dovodil, že právní názor soudu I. stupně, kterým zamítl žalobu, není správný a že stěžovatelka odpovídá za bezdůvodné obohacení, které na její straně vzniklo. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně a řádně zkoumal i jeho právní závěry, nelze jeho rozhodnutí považovat za překvapivé a neumožňující stěžovatelce dostatečnou obranu. Odvolací soud se přitom nezabýval procesem hodnocením důkazů, protože vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, takže mu nelze ani vytýkat, že by některé důkazy opominul nebo nedostatečně zhodnotil. Jestliže však odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru, který je vyvoditelný ze skutkových zjištění tak, jak byla učiněna, nelze to považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Ostatně jde totiž o výklad tzv. běžného práva, který podle přesvědčení Ústavního soudu ústavní roviny nedosahuje.
Stěžovatelka rovněž namítala, že není jasné, zda žalobce podal proti rozsudku soudu I. stupně včasné odvolání. Ze spisu vyplývá, že žalobce podal odvolání k přepravě poštou dne 28. 11. 2002, leč to bylo adresováno Krajskému soudu v Ostravě - pobočka Olomouc prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Krajskému soudu v Ostravě - pobočka Olomouc bylo doručeno dne 29. 11. 2002 (spis č.l. 458). Okresnímu soudu v Olomouci pak bylo doručeno osobně pracovnicí podatelny Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc dne 29. 11. 2002. Okresní soud v Olomouci původně z poznámky na odvolání, že bylo osobně předáno dne 29. 11. 2002, dovodil, že odvolání bylo tohoto dne osobně podáno žalobcem; proto je posoudil jako opožděné a usnesením č.j. 19 C 35/2001-450 ze dne 13. 1. 2003 je odmítl. K odvolání žalobce pak soud I. stupně přezkoumal způsob a čas podání odvolání a zjistil skutečnosti výše uvedené. Soud I. stupně proto posléze dovodil, že odvolání žalobce bylo podáno včas, usnesením č.j. 19 C 35/2001-459 ze dne 29. 1. 2003 citované usnesení o odmítnutí odvolání zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě - pobočka Olomouc k projednání odvolání. Je tedy zřejmé, že odvolání bylo podáno včas. Uvedený postup soudu I. stupně a jeho závěr je v souladu s obsahem spisu a s příslušnou procesní úpravou, a proto v něm rovněž nelze spatřovat porušení základního práva stěžovatelky.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku, že krajský soud v rozsudku označil žalobce nepřesně, neboť je zřejmé, že tato námitka nemá v souzené věci ústavněprávní relevanci.
Jen zcela pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že odložení provedení výkonu rozhodnutí (srov. str. 2 tohoto usnesení) je nerozhodné, neboť touto ústavní stížností stěžovatelka brojí - jak již bylo uvedeno - proti rozsudku krajského soudu (vydanému v nalézacím řízení), jímž byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 7.913,- Kč.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu