ECLI:CZ:US:2004:1.US.648.03
sp. zn. I. ÚS 648/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. září 2004 v senátě složeném z předsedy, JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. D., zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, č. j. 33 Odo 527/2003 - 470, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, č. j. 51 Co 299/2002 - 409, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 4. 2002, č. j. 38 C 291/97 - 350, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a RNDr. L. L. a Ing. J. S.a, oba zastoupeni JUDr. L. V., advokátem, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod garantovaných ustanovením čl. 36 odst. 1, odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem, poté, co již první rozsudek ve věci byl odvolacím soudem zrušen, Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl tak, že stěžovatel s manželkou (žalovaní) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům (vedlejší účastníci RNDr. L. L. a Ing. J. S.) částku 2 000 000,- Kč s 10% úrokem od 12. 9. 1997 do zaplacení k rukám jejich právního zástupce a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud výše citovaným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil učinit všechna rozhodující skutková zjištění, z nichž vyvodil i odpovídající skutkové závěry. Dále uvedl, že soud nalézací respektoval právní názor vyjádřený odvolacím soudem ve zrušovacím usnesení ze dne 8. 12. 2000, č. j. 51 Co 296/200 - 173, že na stav, kdy "žalobci za žalované zaplatili jednak část kupní ceny prodávajícímu a jednak část úvěru u Č. s.", lze použít ustanovení o bezdůvodném obohacení dle §451 odst. 1 a §454 obč. zák.
Proti výše citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel s 2. žalovanou dovolání, které odůvodnili nesprávným právním posouzením věci. Nejvyšší soud ČR však dovolání v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, neboť jej shledal nedůvodným. Jak uvedl dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku, dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebyl uplatněn právem. Stejně tak nebyl uplatněn právem dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily nejen povinnosti vyplývajícím jim z občanského soudního řádu, ale v řízení před nimi došlo k nelegálním zásahům do základních práv stěžovatele garantovaných ustanovením čl. 36 odst. 1, odst. 4, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 Úmluvy, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Uvedené pochybení shledává stěžovatel zejména v hodnocení důkazů, neboť dle jeho názoru soudy hodnotily jednotlivé důkazy zásadně ve prospěch vedlejších účastníků, a v případě, že si jednotlivé důkazy vzájemně odporovaly, určily tak skutkový stav, aby tento byl pro vedlejší účastníky nejvhodnější. Soud I. stupně dále neprovedl důkazy navrhované jím a 2. žalovanou, což vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a následně pak i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Takové procesní vady dle mínění stěžovatele znamenají, že rozsudek soudu I. stupně je jednak nepřezkoumatelný ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zároveň tyto vady zakládají i porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel také shledává pochybení soudu I. stupně v tom, že soud k jim vznesené námitce započtení vůbec nepřihlédl nebo, že účastníky v případě, že se domníval, že jimi učiněný úkon není perfektní, nevyzval k odstranění jeho vad. Stejně tak soudu II. stupně stěžovatel vytýká pochybení v nedoplnění dokazování, takže jeho skutková zjištění nebyla úplná, resp. správná, a odvolací soud tak rozhodl v rozporu s ustanovením §117 odst. 1 věta druhá o. s. ř. Odvolací sou také nepřihlédl k jejich námitce započtení. K řízení před Nejvyšším soudem ČR stěžovatel namítá, že postupem dovolacího soudu byl porušen jeden ze základních principů civilního řízení vyjádřeného zásadou audiatur et altera pars, neboť mu nebylo umožněno seznámit se s vyjádřením vedlejších účastníků k dovolání. Nejvyšší soud ČR dále nerespektoval skutečnost, že zde existuje dohoda, jejíž existenci popřel, a že nerespektoval skutkový základ věci zjištěný soudy nižší instance. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud všechny v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil. Dále navrhuje, aby s ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost nemá suspenzívní účinky, Ústavní soud odložil vykonatelnost citovaného rozsudku nalézacího soudu. Stěžovatel tento návrh odůvodnil tím, že na základě napadených rozhodnutí by mohlo dojít k zásahu do jeho vlastnického práva v rozporu s veřejným zájmem a v rozporu s podmínkami, které stanoví zákon a Listina, neboť se v konkrétním případě jedná o rozhodnutí představující aktuální zásah do právní sféry stěžovatele a případný výkon rozhodnutí by nepochybně pro něj znamenal nepoměrně větší majetkovou újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám, např. vedlejším účastníkům.
K ústavní stížnosti se za další účastníky vyjádřily předsedkyně senátů obecných soudů, které ve věci rozhodovaly.
Předsedkyně senátu 38 C Obvodního soudu pro Prahu 4 uvedla, že soud I. stupně postupoval v řízení v souladu s občanským soudním řádem a práva stěžovatele na spravedlivý proces nebyla porušena. K námitce stěžovatele ohledně hodnocení důkazů uvedla, že soud postupoval podle §120 odst. 1 o. s. ř. a dále odkázala na obsah spisu 38 C 291/97 a na odůvodnění rozsudku I. stupně.
Předsedkyně senátu odvolacího soudu, která ve věci rozhodovala, ve svém vyjádření uvedla, že soud II. stupně vydal stěžovatelem napadený rozsudek po řízení, v němž podle jejího přesvědčení bylo postupováno v souladu jak s procesními předpisy tak i předpisy hmotného práva. Dle jejího názoru stěžovatel nebyl postupem odvolacího soudu zkrácen na svých právech.
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR, JUDr. K. H. se ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu ve věci a dále uvedla, že je přesvědčena, že Nejvyšší soud ČR řádně posoudil danou věc z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, jež mu byly předloženy k přezkoumání. Navrhla, aby ústavní stížnost stěžovatele byly zamítnuta.
Vedlejší účastníci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele uvedli, že napadání soudů stěžovatelem je nepřípadné a na první pohled poplatné očividnému úsilí stěžovatele konstruovat v zájmu získání jeho osobního prospěchu výtky soudům všech tří stupňů. Dle jejich názoru soudkyně soudu I. stupně s velkou trpělivostí prováděla důkazní řízení včetně obšírné protokolace všeho, co bylo k důkazu před soudem výslechem účastníků i svědků řečeno. Soudci odvolacího i dovolacího soudu odůvodněním svých rozsudků prokázali, že svou přezkumnou činnosti provedli v souladu se zákonem a rovněž při dodržení všech zásad o soudcovské nezávislosti a ústavně právních zásad uvedených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhují, aby Ústavní soud ČR, pokud podanou stížnost neodmítne, ji zcela zamítl.
Druhá žalovaná (vedlejší účastnice) se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřila. Aniž by byla zastoupena, zaslala pouze Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2004 přípis, v němž se vyslovila, že se neztotožňuje s ústavní stížností stěžovatele, neboť uznává oprávněnost nároku vedlejších účastníků a rozhodnutí soudů shledává spravedlivým.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je třeba uvést, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel namítá v ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 4, Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v těchto ustanoveních by došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí i soudního spisu nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů, a proto nelze přisvědčit jeho názoru o zásahu do práva zakotveného v čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud dále uvádí, že stěžovatel v podstatě ve své ústavní stížnosti brojí proti způsobu hodnocení důkazů v souzené věci a proti aplikaci jednoduchého práva, a to takovým způsobem, jenž není relevantní z ústavně právního hlediska.
K tomu dále Ústavní soud konstatuje, že se nemůže zabývat hodnocením důkazů obecným soudem, nezjistí-li, že soud v dané věci postupoval libovolně, tj. že jsou jeho závěry zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
K námitkám stěžovatele o neprovedení důkazů odvolacím soudem Ústavní soud dodává, že dle stávající judikatury není odvolací soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, pokud se vypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, proč k provedení důkazu nepřikročil (srov. I. ÚS 362/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., Praha, C. H. Beck 1997, str. 111).
Ústavní soud shledal, že z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že neobsahuje žádné nové argumenty, kterými by se již obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Obecné soudy věc správně posoudily, svá rozhodnutí detailně odůvodnily a vypořádaly se se všemi námitkami obhajoby. Stejně tak není relevantní námitka stěžovatele, že se nemohl seznámit s vyjádřením vedlejších účastníků k dovolání, neboť dovolací soud nemá zákonnou povinnost seznamovat dovolatele s vyjádřeními dalších účastníků. Obecné soudy tedy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, do nichž se promítají principy upravené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 36 odst. 1, odst. 4, čl. 37 odst. 3 Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů porušily zásady spravedlivého procesu.
Namítané porušení ustanovení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť obsahem těchto ustanovení nejsou subjektivní základní práva jednotlivce, nýbrž ústavní principy týkající se fungování a realizace soudní moci v právním státě.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv stěžovatele. Je zřejmé, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatele na jejich zrušení.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu