ECLI:CZ:US:2004:1.US.65.04
sp. zn. I. ÚS 65/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: W. G. X., zastoupeného advokátkou Mgr. L. V., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2004, čj. 2 As 75/2003 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel uvedl, že se u Městského soudu v Praze domáhal přezkumu rozhodnutí Policie ČR o prodloužení platnosti víza k pobytu. Podle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") z několika důvodů, správní orgán zejména nezjistil dostatečně stav věci. Ve stejné situaci jako stěžovatel bylo několik stovek žadatelů o udělení dlouhodobého pobytu, na jejichž výpisu z rejstříku trestů, který předkládali, byla stejným způsobem zfalšována superlegalizační doložka. Správní orgán nepostupoval vůči žadatelům z Čínské lidové republiky individuálně, ale hromadně rozhodoval tak, že vízum neprodloužil. Tvrdí, že v rámci soudního řízení mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, v návaznosti na čl. 42 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 1 Listiny a čl. 4 protokolu č. 4 (k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) - zákaz hromadného vyhoštění cizinců. Stěžovatel dále uvedl, že mezi udělením a prodloužením víza je rozdíl, nesouhlasí s tím, že na prodloužení není právní nárok. Odlišná právní úprava udělení víza a prodloužení víza je argumentem pro to, že se jedná o dva odlišné právní instrumenty.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření uvedl, že řešil pouze procesní otázku, zda rozhodnutí o zamítnutí žádosti podléhá soudnímu přezkumu nebo je z tohoto přezkumu vyloučeno. Odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K porušení čl. 4 odst. 4 protokolu uvedl, že tato námitka nebyla v řízení uplatněna, ale posouzení charakteru správního rozhodnutí by neovlivnila. V daném případě nebylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, ale o neprodloužení víza, což jsou rozdílné instituty. K namítanému porušení čl. 14 odst. 1 Listiny uvedl, že svobodu pohybu a pobytu na území České republiky může uplatňovat jen ten, kdo se na území zdržuje v souladu s právem.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel podal u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu proti rozhodnutí Policie ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 10. 3. 2003, čj. SCPP-168/C-213-2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR o jeho žádosti o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Městský soud v Praze žalobu odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 5 Ca 78/2003, jako žalobu nepřípustnou, protože napadené rozhodnutí správního orgánu je zvláštním zákonem vyloučeno ze soudního přezkumu.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, čj. 2 As 75/2003 - 46, odmítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu jako nedůvodnou. Za použití zejména systematického výkladu podrobně rozvedl, proč není dán právní nárok na vyhovění žádosti o prodloužení víza.
Návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Podle ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny má každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné moci, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak. Z takové pravomoci soudu nesmí být ovšem vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
V daném případě je rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 2 věta prvá Listiny). Neexistuje-li subjektivní právo v rovině obecného práva a nelze-li takové právo dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva (čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny).
Ústavní soud v minulosti judikoval, že žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 148/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, nález č. 19, str. 327]). Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem konkrétního hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž takový proces nemůže požívat ústavněprávní ochrany.
V daném případě se stěžovatel sice dovolává základního práva podle čl. 14 odst. 1 Listiny, který zaručuje svobodu pohybu a pobytu. Toto právo je třeba konkretizovat s ohledem na normativní obsah čl. 14 odst. 4 Listiny. Dané právo proto v žádném případě nelze vykládat tak, že by zaručovalo také svobodu pohybu a pobytu přes státní hranice, neboť je plně v působnosti a svobodné jurisdikci státu, zda určitou osobu - cizího státního příslušníka - s ohledem na vlastní zájmy na své území vpustí či nikoliv a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území státu přetrvávají i poté, co uběhla doba, po níž byl vstup této osobě na toto území povolen. Pouze občanům ČR je totiž garantováno právo na svobodný vstup na území České republiky (čl. 14 odst. 4 Listiny)
Jinými slovy, stěžovatel v daném případě není nositelem žádného základního práva, jehož obsahem by bylo právo svobodně setrvávat na území České republiky. Postavení stěžovatele je v daném případě plně v působnosti příslušných orgánů veřejné moci v ČR.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že řízení o prodloužení víza je podtypem řízení o udělení víza, takže se i na něj vztahuje §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., takovouto interpretaci a následný procesní postup jí odpovídající nelze vzhledem k výše uvedené argumentaci považovat za ústavně nekonformní. Pokud tedy stěžovatel není ve výše uvedeném smyslu nositelem základního práva, nelze mu ani přisvědčit v tom, že by Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele, týkající se porušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, totiž že neprodloužení víza v určitém množství individuálních případů by bylo možno považovat za hromadné vyhoštění cizinců. Ústavní soud má za to, že neprodloužení víza, na něž neexistuje právní nárok a ani nepožívá ústavně právní ochrany jako základní právo, především nelze považovat za akt vyhoštění. V daném případě navíc stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neosvědčil vztah mezi svou individuální věcí a ostatními případy rozhodování o žádostech o prodloužení víza v tom směru, že by daná opatření vykazovala atribut hromadnosti či paušálnosti vůči určité skupině cizinců, jejímž členem je také stěžovatel.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu