ECLI:CZ:US:2004:1.US.74.01
sp. zn. I. ÚS 74/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. M. a J. M., zastoupených JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 1996, čj. 24 C 31/92 - 110, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 1997, čj. 23 Co 22/97 - 146, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000, čj. 2 Cdon 2017/97 - 168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, čj. 16 Co 286/2000 - 190, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 28 Cdo 294/2001, za účasti vedlejších účastníků E. Š. a Ing. J. B., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 1. 2. 2001, a další ústavní stížností odeslanou z pošty v Praze 4 dne 22. 3. 2004, navrhli stěžovatelé zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Současně s první ústavní stížností podali stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 10. 2000, čj. 16 Co 286/2000 - 190, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten usnesením ze dne 10. 12. 2003, čj. 28 Cdo 294/2001 - 212, dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelé ve stížnosti uvedli, že nemovitosti (dům č. p. 38 v P., stavební parcela č.205, a zahrada č. parc. 206 v P.,) o kterých obecné soudy rozhodly k žalobě vedlejších účastníků E. Š. a Ing. J. B., o určení vlastnictví, že jejich vlastníkem byl ke dni své smrti Ing. J. B. (otec vedlejších účastníků - žalobců - v řízení před obecnými soudy), nabyli právní předchůdci stěžovatelů v dobré víře. Stěžovatelé dům zásadně přestavěli, změnili jeho charakter, takže se jedná o nemovitost novou. Obecné soudy se tímto odmítly zabývat, což stěžovatelé považují za porušení svého práva na spravedlivý proces. Obecné soudy se rovněž nezabývaly dluhy, které měl mít otec vedlejších účastníků, a s tím související exekucí, vedenou proti němu. Stěžovatelé také zpochybnili svou pasivní legitimaci ve sporu. Samotné podání určovací žaloby nepřerušuje, podle stěžovatelů, běh žádných lhůt, proto podle nich i po podání žaloby běžely lhůty pro vydržení a stěžovatelům úspěšně doběhly. Skutečnost, že Nejvyšší soud ČR považoval určovací žalobu vedlejších účastníků za důvodnou, označili za evidentně nesprávnou aplikaci práva, kterou by měl jako otázku zásadní řešit Ústavní soud. Podle stěžovatelů bylo ohroženo jejich vlastnické právo, zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byl porušen čl. 11 odst. 4 Listiny. Tím, že se soudy nezabývaly jejich argumenty, došlo i k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Uvedené argumenty stěžovatelé v podstatě zopakovali v další ústavní stížnosti předané k poštovní přepravě dne 22. 3. 2004, ve které svou ústavní stížnost rozšířili i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2003, čj. 28 Cdo 294/2001 - 212, kterým bylo odmítnuto dovolání Z. M., J. M. (tedy stěžovatelů) a JUDr. Z. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 16 Co 286/2000.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze sdělil, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, je přesvědčen, že se nedopustil stěžovateli tvrzených zásahů do jejich základních práv. S ohledem na formulaci žalobního petitu na určení vlastnictví a jemu odpovídající znění ústavní stížností napadeného I. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 1996, potvrzeného soudem odvolacím, bylo zcela bez významu zabývat se tím, zda stěžovatelé předmětné nemovitosti vydrželi, neboť na požadované určení, že jejich vlastníkem byl v den své smrti otec vedlejších účastníků, nemůže mít posouzení této otázky žádný vliv. Stěžovatelé se ve skutečnosti domáhají přezkoumání skutkových a právních závěrů soudů prvního a druhého stupně, což je podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nepřípustné. Poukaz na čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny je nepřípadný, protože uvedené rozsudky do tvrzeného vlastnického práva stěžovatelů nijak nezasáhly. Tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je dílem nedůvodné, neboť soudy obou stupňů se s návrhy a argumenty stěžovatelů vypořádaly, dílem nezdůvodněné, protože stěžovatelé nespecifikovali, jakým způsobem mělo být do jejich práva zasaženo. Podle městského soudu je ústavní stížnost, v části, ve které směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000, podána opožděně.
Nejvyšší soud ČR usoudil, z porovnání ústavní stížnosti a opravných prostředků, které stěžovatelé uplatnili v řízení před obecnými soudy, že jim jde pouze o přezkum věci v další instanci. To relativizuje přípustnost samotné ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR odkázal na svůj rozsudek ze dne 30. 3. 2000, čj. 2 Cdon 2017/97 - 168. Pokud stěžovatelé neustále poukazují na okolnosti, za jakých nabyl nemovitosti původní vlastník (otec vedlejších účastníků), konstatoval Nejvyšší soud ČR, že taková otázka zcela vybočuje z předmětu řízení.
Vedlejší účastníci uvedli, že v odvolacím řízení, po částečném zrušení rozsudku městského soudu Nejvyšším soudem ČR, posuzoval městský soud již jen platnost darovací smlouvy ze dne 16. 1. 1963, kterou jejich otec daroval nemovitosti čs. státu, jako předběžnou otázku pro posouzení jejich nároku na určení, že jejich otec byl v den své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Při rozhodování v řízení, v němž byl vydán rozsudek ze dne 31. 10. 2000, čj. 16 Co 286/2000 - 190, se městský soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR, podle kterého existuje naléhavý právní zájem pro prokázání skutečnosti, že otec vedlejších účastníků byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí. Jako prejudicielní otázku pak posuzoval platnost darovací smlouvy, kterou měl jejich otec převést nemovitosti na stát a dospěl k závěru, že nemovitosti otce vedlejších účastníků na stát nikdy nepřešly. Podle vedlejších účastníků je tak zřejmé, že námitky stěžovatelů nejsou opodstatněné, protože řízení se soustředilo na jedinou otázku, tj. zda otec vedlejších účastníků byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Vedlejší účastníci tak měli, podle svého názoru, věcnou aktivní legitimaci pouze k žalobě na určení, že jejich otec byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. K porušení základních práv stěžovatelů, podle vedlejších účastníků, nedošlo. Vedlejší účastnici označili argumenty, které v ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, za nepravdivé.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání. Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem [ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu].
Jak vyplývá z ústavní stížnosti podané dne 1. 2. 2001, stěžovatelé navrhli zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 1996, čj. 24 C 31/92 - 110, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 18. 6. 1997, čj. 23 Co 22/97 - 146, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 30. 3. 2000, čj. 2 Cdon 2017/97 - 168.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tímto rozhodnutím byl shora označený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 2. 5. 2000. Stěžovatelé nespecifikovali, které z výroků tohoto rozhodnutí napadají. Nicméně z formulace jejich ústavní stížnosti lze dovodit, že směřuje proti celému rozsudku.
Výrokem ad. I. uvedeného rozsudku dovolacího soudu bylo dovolání vedlejších účastníků zamítnuto. Tímto rozsudkem zůstal tedy nedotčen rozsudek městského soudu ze dne 18. června 1997 v části, ve které změnil výroky rozsudku obvodního soudu ad. II., III., IV., V. a VI. Jednalo se tedy o rozhodnutí pro stěžovatele (kteří ve sporu vystupovali jako žalovaní) příznivé. Přesto požadovali zrušení i této části rozsudku městského soudu, které zůstalo takto nedotčeno. Zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR je rozhodnutím, proti kterému nejsou již přípustné žádné další opravné prostředky. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti [ust. §72 odst. zákona o Ústavním soudu] proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR tak počala běžet dnem doručení tohoto rozhodnutí právnímu zástupci stěžovatelů tj. dnem 2. 5. 2000. Stěžovatelé v zákonem stanovené lhůtě ústavní stížnost proti uvedenému prvnímu výroku rozsudku dovolacího soudu nepodali. Je zde tedy naplněn důvod pro odmítnutí této části ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Výrok ad. II. rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým byl zrušen rozsudek městského soudu ze dne 18. 6. 1997, čj. 23 Co 22/97 - 146, nebyl konečným rozhodnutím ve věci a na jeho základě probíhalo ještě další řízení před městským soudem pod sp. zn. 16 Co 286/2000. Rozsudek městského soudu ze dne 31. 10. 2000, čj. 16 Co 286/2000 - 190, byl zástupci stěžovatelů doručen dne 7. 12. 2000, lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku tak byla dodržena.
Ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, čj. 16 Co 286/2000 - 190, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2003, čj. 28 Cdo 294/2001 - 212, je tedy podána včas a oprávněnými osobami [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vzhledem k výše uvedenému se nejedná ani o návrh nepřípustný [ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. I v ostatním splňuje formální náležitosti [ust. §30 odst. 1, §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.
Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu sp. zn. 24 C 31/92 Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo zjištěno, že rozsudkem tohoto obvodního soudu ze dne 21. 2. 1995, čj. 24 C 31/92 - 49, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 3. 1995, čj. 24 C 31/92 - 62, byla zamítnuta žaloba vedlejších účastníků (v řízení před obecnými soudy žalobců) na určení neplatnosti smluv a na vydání nemovitostí. K odvolání vedlejších účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 1996, čj. 17 Co 358/95 - 79 a 17 Co 359/95 - 79, zrušil uvedené rozsudky obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 8. 1996, čj. 24 C 31/92 - 110, určil, že Ing. J. B., otec vedlejších účastníků, byl v době smrti vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (I.). Dalším výrokem (II.) vyslovil neplatnost darovací smlouvy ze dne 16. 1. 1963, uzavřené mezi otcem vedlejších účastníků a státem a rozhodl, že je neplatná i kupní smlouva uzavřená dne 25. 4. 1969 mezi obvodním podnikem bytového hospodářství a právními předchůdci stěžovatelů ohledně domu a dohoda ohledně osobního užívání pozemků (III.). Vyslovil také neplatnost kupní smlouvy ze dne 28. 12. 1984, uzavřené mezi právními předchůdci stěžovatelů a stěžovateli ohledně domu (IV.), jakož i neplatnost dohody o osobním užívání pozemků, uzavřené mezi obvodním podnikem bytového hospodářství a stěžovateli (V.). Konečně výrokem ad. VI. uložil stěžovatelům povinnost označení nemovitosti vyklidit a předat žalobcům (vedlejším účastníkům).
O odvolání stěžovatelů (a dalších účastníků řízení před obecnými soudy, vystupujících na straně žalované) podaném proti uvedenému rozsudku obvodního soudu rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 18. 6. 1997, čj. 23 Co 22/97 - 146. Změnil rozsudek obvodního soudu v odvoláním napadených výrocích I. až VI. (výrok VII. o zastavení řízení napaden nebyl) tak, že žalobu vedlejších účastníků zamítl.
O dovolání vedlejších účastníků proti tomuto rozsudku městského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 3. 2000, čj. 2 Cdon 2017/97 - 168. Výrokem I. zamítl dovolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 1997 (čj. 23 Co 22/97 - 146), jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. srpna 1996 (čj. 24 C 31/92 - 110) ve výrocích II., III., IV., V. a VI. tak, že žaloba vedlejších účastníků byla zamítnuta.
Výrokem II. zrušil uvedený rozsudek městského soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (zamítajícím žalobu) a ve výroku VIII. (o nákladech řízení), jakož i výrok rozsudku městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nemovitosti, jejichž vlastníkem byl otec vedlejších účastníků, byly ke dni jeho úmrtí nadále jeho vlastnictvím, protože nemohly být darovací smlouvou ze dne 16. 1. 1963 platně převedeny na stát.
V dalším průběhu řízení, v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2000, čj. 16 Co 286/2000 - 190, jímž potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 8. 8. 1996, čj. 24 C 31/92 - 110, ve výrocích I. a VIII.
Konečně i tento rozsudek městského soudu byl předmětem dovolacího řízení, které skončilo odmítnutím dovolání stěžovatelů a JUDr. Z. P. pro nepřípustnost, usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. prosince 2003, čj. 28 Cdo 294/2001 - 212.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy ČR].
Stěžovatelé uvedli několik ustanovení Listiny, která měla být postupem a rozhodnutími obecných soudů porušena. Nespecifikovali však nijak blíže, jakým způsobem mělo dojít k zásahu do jejich ústavně zaručených práv nebo svobod. Jejich ústavní stížnost se poměrně obsáhle zabývá zpochybňováním okolností, za jakých předmětné nemovitosti nabyl Ing. J. B. (otec vedlejších účastníků). Stěžovatelé však pominuli skutečnost, že obecné soudy se po zamítavém rozsudku dovolacího soudu ze dne 30. 3. 2000, čj. 2 Cdon 2017/97 - 168, který byl z větší části pro stěžovatele příznivý (viz výše), zabývaly pouze otázkou, zda byl Ing. J. B., ke dni své smrti, vlastníkem předmětných nemovitostí (a v souvislosti s tím i platností darovací smlouvy a pasivní legitimací stěžovatelů). Z tohoto pohledu se tak většina námitek stěžovatelů, ve kterých tvrdí, že obecné soudy ignorovaly jejich argumenty (vydržení, změna charakteru nemovitosti, způsob nabytí nemovitostí otcem vedlejších účastníků), jeví jednoznačně jako zjevně neopodstatněná. Obecné soudy se těmito otázkami, vzhledem k tomu, co projednávaly (otázku vlastnictví ke dni smrti Ing. J. B.), zabývat nemusely a ani nemohly.
Stěžovatelé ve stížnosti zpochybňují důvodnost určovací žaloby a označují názor Nejvyššího soudu ČR, vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 30. 3. 2000, za mylný, zpochybňují také svou pasivní legitimaci ve sporu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281]. Na odlišný právní názor mají stěžovatelé nepochybně právo. Institut ústavní stížnosti však není prostředkem pro otevírání diskuse o otázkách výkladu obecného práva, ale jedná se o nástroj, který slouží výhradně k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jak bylo již výše uvedeno, relevantní ústavněprávní argumentace stěžovatelů v tomto směru chybí.
Na druhou stranu je nutno uvést, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod může dojít protiústavní interpretací obecného práva. Ústavní soud se pak zabývá interpretací obecného práva jen za splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C. H. Beck, Praha 2003, str. 85. Ústavní soud posoudil postup a rozhodnutí obecných soudů v této věci a dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnily, v projednávaném případě nedošlo k protiústavní interpretaci obecného práva, ani k takovému procesnímu postupu obecných soudů, který by byl s to zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítali, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000, čj. 2 Cdon 2017/97 - 168; proti celému rozsudku městského soudu ze dne 18. 6. 1997, čj. 23 Co 22/97 - 146; a výrokům II., III., IV., V., VI a VII. rozsudku obvodního soudu ze dne 8. 8. 1996, čj. 24 C 31/92 - 110, ji Ústavní soud odmítl jako podanou po lhůtě [ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu