ECLI:CZ:US:2004:1.US.753.02
sp. zn. I. ÚS 753/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti O. s. K., T., a. s., právně zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2002, č. j. 38 Ca 136/2001-49 a proti bodu b) rozhodnutí Okresního úřadu Kutná Hora ze dne 16. 6. 2000, č. j. PÚ/245/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádala zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto, že oprávněná J. Š. je vlastnicí nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí jako kultura ovocný sad s tvrzením, že těmito rozhodnutími byl porušen princip nedotknutelnosti a nezrušitelnosti jejího vlastnického práva, chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a porušen byl i čl. 90 Ústavy ČR, protože Městský soud v Praze stěžovatelce neposkytl ochranu jejímu právu. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení restitučního nároku oprávněné osoby, který byl, ač se jednalo o jeden objekt, posuzován podle různých restitučních předpisů, a to podle toho, který byl pro oprávněnou osobu příznivější. Z celé věci přitom vyplývá, že zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb., byly oprávněnou používány podle toho, jak plynuly lhůty k uplatnění nároku a vznikla tak paradoxní situace, kdy byly na jednu nemovitost, tvořenou více pozemkovými parcelami a stavbou, použity oba právní předpisy. Oprávněná v roce 1991 nesplňovala podmínku trvalého pobytu dle zákona č. 87/1991 Sb. Tuto podmínku splnila až v listopadu 1992, a mohla tak uplatnit nárok jen podle zákona č. 229/1991 Sb. Podmínka trvalého pobytu byla navíc splněna pouze formálně, protože oprávněná bydlí ve Francii. Oprávněná se v roce 1995 žalobou domáhala vydání stavebních parcel a staveb ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb. Nemovitosti, kterých se týkají napadená rozhodnutí, tvořily jeden celek - rekreační objekt původního vlastníka. Stěžovatelka namítla, že nemovitosti přešly na stát zákonem č. 118/1948 Sb. Městský soud přitom dovodil, že je pochybné, zda ke znárodnění došlo v souladu s tehdejšími zákonnými předpisy, neboť nebylo prokázáno, že by pozemky sloužily k provozu znárodněného podniku, což je podle stěžovatelky nesprávný názor, protože tyto pozemky sloužily jako zástava k provoznímu úvěru, který později splácel národní podnik T.. Městský soud upozornil, že za znárodněný majetek náležela náhrada, jejíž neposkytnutí založilo restituční titul dle ust. §6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., což není správný názor, protože majetek byl znárodněn jako celek. Stěžovatelka poukázala, že pozemek nebyl užíván k zemědělským účelům, je osázen okrasnými porosty a zemědělské využití znemožňují "drobné stavby trvalého charakteru", což potvrdil i znalecký posudek; i proto by neměly být akceptovány údaje z pozemkové knihy.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále poukázala na to, že pokud se jednalo o znárodněné nemovitosti, měl být nárok oprávněné uplatněn podle ust. §47 zák. 92/91 Sb., avšak oprávněná tento postup nedodržela. Stěžovatelka uvedla, že na tento rozpor ve svých předchozích podáních neupozorňovala, proto tak učinila dodatečně.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2002 (38 Ca 136/2001-49) vyplývá, že Městský soud v Praze se zabýval námitkou, že pozemková parcela nesloužila v době znárodnění k zemědělským účelům, a proto nemohla být posuzována podle zákona o půdě, ale dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že ačkoli vlastník pozemky užíval k rekreačním účelům, jejich povaha byla zemědělská.
Ústavní soud, u nějž v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena stěžovatelčina základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že bylo v rozporu s hmotným a procesním právem shledáno, že není vlastnicí předmětných nemovitostí. Z toho odvíjí tvrzení o zásahu do svého vlastnického práva. Podle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy svévolně.
Městský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí pozemkového úřadu a konstatoval, že pozemkový úřad správně posoudil otázku existence restitučního titulu. Dodal, že znárodnění pozemků se opíralo o tvrzení, že pozemky (dané do zástavy ke krytí provozního úvěru) úzce souvisí s chodem znárodňovaného podniku, avšak tato formulace neodpovídá dikci ust. §2 a 3 zákona č. 118/1948 Sb. Tato skutečnost, společně s neprokázáním poskytnutí náhrady za znárodněný majetek (§13 zákona č. 118/1948 Sb.), vedla soud k pochybnosti o tom, zda byly dodrženy předpisy o znárodnění. Soud konstatoval, že oprávněná byla ke dni 25. 11. 1992 přihlášena k trvalému pobytu v okrese Blansko a restituční nárok byl u pozemkového úřadu uplatněn dne 15. 12. 1992. Městský soud dále vypořádal námitky, které proti rozhodnutí pozemkového úřadu vznesla stěžovatelka v opravném prostředku, a které se shodují s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti. Městský soud své rozhodnutí transparentně a přesvědčivě odůvodnil. Stěžovatelka namítla, že o nemovitostech tvořících jeden celek bylo rozhodováno podle obou restitučních předpisů, přičemž oprávněná nesplnila podmínky zákona č. 87/1991 Sb. K tomu Ústavní soud poznamenává, že již v řízení před obecným soudem oprávněná namítla, že pokud by nyní projednávaný nárok spadal do aplikačního záběru zákona č. 87/1991 Sb., byla by již vlastnicí, neboť povinná osoba s ní již v roce 1993 uzavřela dohodu o vydání nemovitostí. K tomu Ústavní soud dodává, že pokud zákony, či rozhodovací praxe orgánů veřejné moci založí štěpení statusu předmětu sporu, nelze v tom bez dalšího spatřovat porušení základního práva či svobody. Městský soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., a tento svůj závěr odůvodnil způsobem, který nevybočuje z ústavního rámce a Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, nemá k jeho rozhodnutí výhrady.
Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvedla právní námitku, kterou podle vlastního tvrzení v předchozím řízení před obecným soudem neuvedla. K tomu Ústavní soud dodává, aniž by se dále vyjadřoval k opodstatněnosti této námitky, že podle jeho ustálené judikatury nemůže být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů účinně namítáno nic, co nebylo, alespoň z hlediska podstaty námitky, řádně uplatněno v řízeních, která předcházela vydání těchto rozhodnutí. Jinak by se Ústavní soud dostal do postavení superrevizní instance, což neodpovídá ani jeho ústavně vymezeným pravomocím, ani principu brzd a protivah, a koneckonců ani jeho reálným možnostem. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumává z hlediska dotčení na základních právech či svobodách, avšak pouze v rámci, který byl předtím, za aktivní součinnosti stěžovatelů, materiálně a formálně vymezen v řízení před obecnými soudy. Tento závěr se opírá o subsdiaritu ústavní stížnosti, vyjádřenou ust. §75 zákona o Ústavnímu soudu a vyplývající z čl. 83 Ústavy ČR. Ústavní soud musí přihlížet k tomu, zda k pochybení tvrzenému v ústavní stížnosti nedošlo i v důsledku toho, že stěžovatelka nedostatečně hájila svá práva (např. nevyužitím možnosti dané opravnými prostředky, které jsou ve sporném řízení ovládány zásadou projednací a dispoziční a kde nelze spoléhat na revizní princip (obdobně i nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 79). Na okraj Ústavní soud dodává, že k relevanci zákona č. 92/1991 Sb. se vyjadřoval v jiné stěžovatelčině věci s obdobnými rysy (srov. nález ze dne 18. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 269/96, Sb.n.u., sv. 7, str. 105).
Nelze dospět k závěru, že orgány veřejné moci při aplikaci podústavních právních norem vykročily z mezí ústavnosti, nebo že napadená rozhodnutí jsou výsledkem libovůle při aplikaci právních norem. Stejně tak nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka byla omezena ve svých ústavně garantovaných možnostech k uplatnění svých práv. Ústavní soud neshledal porušení základních lidských práv a svobod tvrzených stěžovatelkou. Stejně tak Ústavní soud nezjistil ani porušení jejích jiných základních práv a svobod.
Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu