ECLI:CZ:US:2004:2.US.1.04
sp. zn. II. ÚS 1/04
Usnesení
Ústavní soud v rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. Š., právně zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 2 Ads 57/2003, a bodu II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 5 Ca 73/2003, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "výroku o nákladech řízení nebo proti", za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jakož i bodu II. cit. rozsudku Městského soudu v Praze.
Stěžovatel byl dne 4. 2. 1949 obviněn z řady zločinů, mj. sabotáže, a byl vzat do vazby. V roce 1950 byl odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 17 let a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 250 000 Kč. Trestný čin sabotáže mezi trestnými činy, za něž byl stěžovatel odsouzen, nefiguroval. Dne 28. 1. 1956 byl stěžovatel z vězení propuštěn. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 1968 byly rozsudky zrušeny a okresnímu prokurátorovi v Děčíně bylo uloženo, aby věc v potřebném rozsahu došetřil. Prokurátor postupoval podle původního obvinění a vedl proti stěžovateli trestní stíhání, mimo jiné i pro zločin sabotáže. Dne 14. 11. 1969 bylo celé trestní stíhání zastaveno.
Dne 31. 10. 2001 požádal stěžovatel Českou správu sociálního zabezpečení o přiznání jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., ve výši 192.000 Kč. Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2002, č. j. 170 331 068/B, odmítla Česká správa sociálního zabezpečení jednorázovou částku přiznat. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, o němž Městský soud v Praze rozhodl tak, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 170 331 068, se ruší, věc se jí vrací k dalšímu řízení a žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění k bodu II. pak soud uvedl, že "žalobci, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nevznikly".
Stěžovatel podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu napadeným ústavní stížností odmítnuta. V odůvodnění soud uvedl, že kasační stížnost je toliko mimořádným opravným prostředkem, a proto jsou její důvody i rozsah vázány na nejzávažnější případy nezákonnosti. Soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná, neboť směřuje jen proti výroku o nákladech řízení, a pokud se týká výtek vůči odůvodnění rozhodnutí, jde jen o "přirozeně tomu odpovídající argumentaci".
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl od počátku řízení zastoupen advokátem, a proto mu náklady zastupování (řízení) vznikly. Městský soud v Praze o tom musel vědět, protože zastoupení bylo avizováno již v samotném opravném prostředku. Plná moc advokáta byla přiložena a stěžovatel v petitu výslovně žádal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel proto podal proti výroku o nákladech řízení kasační stížnost ve smyslu §103 písm. b) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť "soud vycházel z mylné skutkové podstaty, která nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu". Soud totiž vycházel z nesprávné představy, že žalobci žádné náklady řízení nevznikly.
Rozhodování o nákladech řízení je významnou složkou rozhodovací činnosti soudu. Jestliže §104 odst. 2 s. ř. s. odnímá účastníkovi řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo podat kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení, pak v tom stěžovatel spatřuje rozpor s právem na vymahatelnost náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a rovněž rozpor s právem na spravedlivé zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud tedy ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. skutečně odnímá úspěšnému účastníkovi řízení právo domáhat se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, pak stěžovatel navrhuje, aby senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil plénu návrh na zrušení slov "výroku o nákladech řízení nebo proti" v ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatel je však názoru, že na jeho konkrétní případ lze nahlížet i jinak. Stěžovatel podal kasační stížnost jak proti výroku o nákladech řízení, tak i proti důvodům rozhodnutí. Podle ust. §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, směřuje-li jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že v jeho případě nejsou podmínky citovaného ustanovení o nepřípustnosti splněny, neboť dle jeho názoru nenapadl pouze výrok o nákladech řízení, jak konstatuje Nejvyšší správní soud, nýbrž i důvody rozhodnutí, přičemž se nejedná jen o přirozeně tomu odpovídající argumentaci, ale o napadení konkrétního nesprávného tvrzení v odůvodnění rozhodnutí, že mu žádné náklady nevznikly.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze. Předseda senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. P. P. ve vyjádření ze dne 8. 3. 2004 sdělil, že soud dospěl k závěru, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou, neboť směřuje jen proti výroku o nákladech řízení, byť i logicky s použitím argumentace dotýkající se i odůvodnění napadeného rozsudku v této části. Městský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. E. P. ve vyjádření ze dne 10. 3. 2004 uznal chybu, když uvedl, že nepřiznal plně úspěšnému žalobci náhradu nákladů omylem. Vyslovil politování nad tím, že zákon soudu neumožňuje tento omyl jednoduchým procesním postupem napravit.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a to jako zjevně neopodstatněnou, pokud směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 2 Ads 57/2003, a jako podanou po lhůtě stanovené zákonem, pokud směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 5 Ca 73/2003.
Podle ustanovení §60 s. ř. s. odst. 1 "nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů." Citované ustanovení podle odst. 2 neplatí, mělo-li by být právo přiznáno správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění a nemocenské péče v ozbrojených silách a sociální péče. Městský soud náklady řízení stěžovateli nepřiznal, ačkoli měl ve věci plný úspěch., neboť vycházel z nesprávného zjištění, že mu žádné náklady nevznikly. Stěžovateli však náklady prokazatelně vznikly, neboť již v době podání žaloby byl zastoupen advokátem. Městský soud v Praze tuto část rozsudku zhodnotil jako svůj omyl. Kasační stížnost, kterou stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze, posoudil Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou s odkazem na ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení "kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná." Uvedené zákonné ustanovení neshledal Nejvyšší správní soud v rozporu s ústavním zákonem, a neshledal tedy důvod k postupu podle §120 a 64 s. ř. s. ve spojení s §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a k předložení věci Ústavnímu soudu. Jak uvedl správně v odůvodnění napadeného usnesení, kasační stížnost je toliko mimořádným opravným prostředkem, a proto jsou jak důvody kasační stížnosti, tak i její rozsah, vázány na nejzávažnější případy nezákonností. Mezi tyto případy nepatří okruh uvedený právě v ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s argumentací stěžovatele, podle níž jeho stížnost směřuje jak proti výroku o nákladech řízení, tak i proti důvodům rozhodnutí. Stěžovatel napadl výrok o nákladech řízení a použil logicky i argumentaci dotýkající se odůvodnění tohoto výroku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Vyloučení výroku o nákladech řízení z možnosti podat proti němu mimořádný opravný prostředek (v tomto případě kasační stížnost) není v českém právním řádu ojedinělé. Rovněž dovolání upravené občanským soudním řádem nelze podávat proti výroku o nákladech řízení, který má povahu usnesení. Zákon totiž dovolání připouští ve výslovně uvedených případech (§237 až 239) a jen z výslovně uvedených důvodů (§241a odst. 2 a 3). Náklady řízení nelze samostatným dovoláním napadnout. Ve vyloučení podat samostatnou kasační stížnost proti výroku o nákladech řízení nespatřuje Ústavní soud namítané porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Argumentace stěžovatele týkající se údajné neústavnosti části ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je podle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě účelová. Úprava nepřípustnosti kasační stížnosti v §104 s. ř. s. je totiž zcela jednoznačná a vylučuje dvojí interpretaci. Podle §104 odst. 1 není kasační stížnost přípustná proti výroku o nákladech řízení. Z obsahu uvedeného ustanovení mohl stěžovatel dospět k závěru, že se nejedná o další opravný prostředek, a že tedy jeho kasační stížnost bude Nejvyšším správním soudem odmítnuta bez meritorního projednání. Vzhledem k tomu měl stěžovatel ústavní stížnost podat přímo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 5 Ca 73/2003, a to ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění platném pro daný případ, tedy do 31. 3. 2004. Tato lhůta činí 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tedy 60 dnů ode dne doručení rozsudku Městského soudu v Praze. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost, směřující proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, je podána po lhůtě stanovené zákonem.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zčásti podanou po lhůtě stanovené zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, dle něhož může být za stanovených podmínek spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, je zřejmé, že primárním prostředkem ochrany ústavních práv stěžovatele je ústavní stížnost. Návrhem na zrušení právního předpisu je možno meritorně se zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. To ve svých důsledcích rovněž znamená, že návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti (srov. Filip,J., Holländer,P., Šimíček,V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1.vydání. Praha, C.H. Beck, 2001, s. 324). Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele je odmítána částečně pro zjevnou neopodstatněnost a částečně pro opožděnost, Ústavnímu soudu nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností odmítnout i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §104 odst. 1 s. ř. s.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu