ECLI:CZ:US:2004:2.US.160.04
sp. zn. II. ÚS 160/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Ř., zastoupeného JUDr. K. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2003, č. j. 37 Co 223/2003, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného rozsudku krajského soudu o zvýšení výživného pro nezletilé dcery. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zároveň požádal, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí v části ukládající mu úhradu nedoplatku na výživném, neboť je toho názoru, že nesplacení nedoplatku výživného nemůže jeho nezletilým dcerám způsobit újmu takového rozsahu, v němž by hrozila jemu samotnému.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší výživného vymezenou krajským soudem. Stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nemá oporu v provedených důkazech a že při posuzování jeho majetkových poměrů odvolací soud "kategoricky vyslovuje některé závěry bez dalšího odůvodnění". Příkladmo uvádí závěry soudu ohledně skutečnosti, že nájemné za byt, který patří zaměstnavateli, hradí formou údržbářských prací, či ohledně příjmů, které měl dosahovat pronájmem bytu, který vlastnil, a z jeho prodeje. Stěžovatel je toho názoru, že při rozhodování o výši výživného měla být zachována rovnováha mezi jednotlivými kritérii vyplývajícími ze zákona o rodině, přičemž měla být stanovena tak, aby odpovídala jeho majetkovým poměrům a výdělkovým možnostem, které však soudem určené výživné přesahuje. Na základě těchto skutečností se stěžovatel domnívá, že rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a zprostředkovaně i do práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny, neboť rozhodnutí, kterým mu byla stanovena povinnost plnění, jež neodpovídá jeho majetkovým poměrům, hrozí jemu i jeho rodině způsobit značnou újmu.
Pro posouzení ústavní stížnosti požádal Ústavní soud o vyjádření účastníka řízení a vyžádal si spis Okresního soudu v Blansku vedený pod sp. zn. P 59/99.
Jak ze soudního spisu vyplývá, dcery V. a M. byly po rozvodu manželství rodičů v roce 1999 svěřeny do výchovy matky a otci (stěžovateli) bylo stanoveno výživné ve výši 1.200,- Kč měsíčně na V. a ve výši 1.000,- Kč měsíčně na M. V lednu 2003 podala matka návrh na zvýšení výživného s tím, že se náklady dcer zvýšily a došlo ke změně majetkových poměrů otce. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 9. června 2003, č. j. P 59/99-66, rozhodl o zvýšení výživného na 1.500,- Kč měsíčně na V. a na 1.200,- Kč měsíčně na M. s účinností od 1. 9. 2001 a s účinností od 1. 9. 2002 na 1.800,- Kč měsíčně na V. a na 1.600,- Kč měsíčně na M. Otci byla dále uložena povinnost zaplatit nedoplatek výživného v částkách 9.600,- Kč a 8.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal otec odvolání ke krajskému soudu, který rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003 změnil rozhodnutí tak, že výživné pro V. bylo zvýšeno na 1.500,- Kč měsíčně a pro M. na 1.300,- Kč měsíčně, a to za dobu od 30. 1. 2000 do 31. 8. 2002, a od 1. 9. 2002 pro V. na 1.900,- Kč měsíčně a pro M. na 1.600,- Kč měsíčně. Nedoplatek za období od 30. 1. 2000 do 30. 11. 2003 v částkách 19.619,- Kč a 18. 119,- Kč, vzniklý zvýšením výživného, je otec povinen zaplatit do tří měsíců od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil zejména tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně spatřuje důvody pro zvýšení výživného již od 30. 1. 2000, tedy tři roky zpětně od data podání návrhu, a to vzhledem ke zvýšeným potřebám obou dětí a k výši příjmu obou rodičů v tomto období. Při úvahách o dalším zvýšení výživného od 1. 9. 2002 přihlížel i k tomu, že matka je na rodičovské dovolené s příspěvkem 2.525,- Kč měsíčně, zatímco otec měl vedle příjmů od zaměstnavatele i příjem z podnájmu bytu, jehož prodejem následně získal kupní cenu. Skutečnost, že tuto částku částečně použil na zaplacení dluhů vzniklých "nehospodárným způsobem života", nemůže být k tíži dětí. Odvolací soud též zohlednil skutečnost, že otec zaměstnavateli nic neplatí za byt, který užívá od srpna roku 2002. S ohledem na výši nedoplatků stanovil soud pro jejich zaplacení dobu tří měsíců.
Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 26. dubna 2004 odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani právní úvahy, názory a závěry těchto soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, nejsou-li porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal, neboť právě o takové posouzení dle povahy svých námitek stěžovatel ústavní stížností usiluje. K tomu je rovněž třeba uvést, že právo na spravedlivý proces nelze podle judikatury Ústavního soudu vykládat tak, že by bylo jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
Odvolací soud při svém rozhodování nikterak nevybočil ze zásad spravedlivého procesu, neboť postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.). Z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu v Blansku plyne, že právní závěry učiněné krajským soudem v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními v posuzované věci (viz např. nález ve věci III. ÚS 84/94). Rozhodnutí vycházelo z řádného a důkladného dokazování provedeného soudem prvního stupně, které odvolací soud sám doplnil dalšími důkazy. Na základě toho byl objasněn skutkový stav věci, umožňující soudu vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí, které dostatečně odůvodnil. Nelze proto souhlasit s námitkami stěžovatele ohledně porušení čl. 36 Listiny, ani zprostředkovaném zásahu do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 a čl. 11 Listiny, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že návrh na odložení vykonatelnosti má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje osud ústavní stížnosti, Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu