ECLI:CZ:US:2004:2.US.170.02
sp. zn. II. ÚS 170/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného Mgr. R. P., advokátem, proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. září 2000 (nyní Městský soud v Praze), č.j. Sm 573/2000-9, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2000, č.j. 5 Cmo 659/2000-14 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 29 Odo 110/2001-33, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení a za účasti vedlejších účastníků J. U., a F. Š., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že směnečným platebním rozkazem ze dne 1. srpna 2000, č.j. Sm 573/2000-6, Krajský obchodní soud uložil jemu a vedlejšímu účastníkovi F. Š. zaplatit vedlejšímu účastníkovi J. U. společně a nerozdílně částku 150 000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Tento směnečný platební rozkaz byl stěžovateli doručen náhradním způsobem dle údajů soudu 14. srpna 2000. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal stěžovatel dne 31. srpna 2000 námitky, v nichž mimo jiné uvedl, že se v období, kdy mu měl být doručen směnečný platební rozkaz, nezdržoval v místě trvalého bydliště, tudíž nebyly splněny podmínky pro řádné doručení směnečného rozkazu. Námitky stěžovatele však byly napadeným usnesení Krajského obchodního soudu ze dne 11. září 2000 odmítnuty. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, avšak Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 20. listopadu 2000 usnesení Krajského obchodního soudu v Praze potvrdil. Stěžovatel podal proti usnesení soudu I. stupně i usnesení odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Napadeným usnesením ze dne 28. listopadu 2001 Nejvyšší soud řízení o dovolání proti usnesení soudu I. stupně zastavil a dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl.
Stěžovatel ve všech opravných prostředcích namítal, že řízení je postižené vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí vycházejí z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Namítal konkrétně, že směnečný platební rozkaz mu nebyl doručen dne 14. srpna 2000, neboť se v té době nacházel mimo své bydliště, a tedy nemohly být splněny podmínky pro náhradní doručení. Z tohoto důvodu nemohly být jeho námitky odmítnuty jako opožděné. Obecné soudy se nezabývaly skutečností, zda jsou splněny podmínky pro náhradní doručení, čímž mu byla odňata možnost řádně u soudu uplatnit své námitky.
Napadenými rozhodnutími bylo tedy podle stěžovatele porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zejména mu bylo odepřeno právo na řádné projednání věci před soudem, tj. právo obsažené v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a zjistil následující.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dle I. výroku zastaveno řízení o "dovolání" proti napadenému usnesení Krajského obchodního soudu, protože dovoláním nelze napadat rozhodnutí soudu I. stupně, ale pouze pravomocná rozhodnutí soudu odvolacího. Podle II. výroku Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť dospěl k závěru, že nebylo přípustné. Neshledal důvody přípustnosti dovolání podle §238a a §239 o.s.ř. ve znění platném v rozhodné době (před 1. lednem 2001), a konstatoval, že ani podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jehož uplatnění vyplývalo z argumentace stěžovatele (účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem), nebylo dovolání přípustné. V této souvislosti Nejvyšší soud ČR odkázal na svou konstantní judikaturu a na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu a konstatoval, že odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu tohoto dovolacího důvodu nastane nesprávným postupem soudu, pokud se nesprávnost postupu soudu projevila v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování. Hodnotící úsudek projevený v rozhodnutích (tj. zde závěr soudů obou stupňů, že námitky jsou opožděné) není nesprávným postupem soudu v průběhu řízení a nezakládá uplatněný dovolací důvod. V této interpretaci neshledal rozpor ani Ústavní soud podle citovaných nálezů v odůvodnění napadeného rozhodnutí (nález III. ÚS 85/95, publikován pod č. 14, sv. 5 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, nález III. ÚS 293/98, publikován pod č. 11, sv. 13 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu).
Námitky stěžovatele podle Nejvyššího soudu ČR neobstojí ani v rovině jeho vlastní argumentace. Správnost doručení prokazuje doručenka. Účastník řízení, aby vyvrátil doručení, musí tedy tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé, tj. například, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval. Podle Nejvyššího soudu ČR však musí jít o tvrzení konkrétní, vztahující se k údajům o doručení konkrétní písemnosti. Jestliže již napadené usnesení soudu I. stupně spočívalo na jediném závěru, že námitky stěžovatele jsou opožděné, bylo důvodné očekávat, že odpovídající tvrzení o tom, že k řádnému doručení písemnosti uvedeného dne nemohlo dojít, uplatní stěžovatel v odvolání. Tak tomu ovšem podle Nejvyššího soudu nebylo. Jeho tvrzení ["dopis od krajského soudu jsem převzal dne 28. srpna 2000 (dovolená)"] neobsahovalo konkrétní údaje. Nejvyšší soud ČR tedy dovodil, že stěžovatel možnost jednat před soudem měl, neboť již v odvolání mohl uplatnit tvrzení proti závěru o opožděnosti námitek. Pokud tak neučinil, nelze v tom spatřovat zmatečnost řízení. Uplatnil-li stěžovatel konkrétní skutečnosti o tom, že se v době doručení směnečného platebního rozkazu nezdržoval v místě doručení, až v dovolání, jde o tvrzení nová a důkazy nepřípustné.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření ze dne 26. ledna 2004 Městský soud v Praze. Uvedl mimo jiné, že v posledním bodu námitek podaných dne 31. srpna 2000 uvedl stěžovatel, že si rozhodnutí vyzvedl až 28. srpna 2000 a v závorce uvedl důvod dovolená, aniž by toto tvrzení doplnil o údaje, od kdy do kdy a kde dovolenou čerpal, tj. konkrétní skutečnosti, které by mohly být předmětem dokazování o tom, že nebyly splněny předpoklady pro náhradní doručení směnečného platebního rozkazu, a aniž by navrhl důkazy k prokázání těchto skutečností. Stěžovatel tak neučinil ani v odvolání proti usnesení soudu I. stupně, jímž byly jeho námitky jako opožděné odmítnuty. Bylo na stěžovateli, aby předpoklady pro náhradní doručení zpochybnil, resp. vyvrátil příslušnými tvrzeními o existenci opaku a jeho prokázáním. Jestliže tak neučinil, nedošlo napadeným rozhodnutím k porušení práva na spravedlivý proces, neboť námitky byly podány opožděně, stěžovatel nepožádal o prominutí zmeškání lhůty k jejich podání ani nezpochybnil předpoklady řádného náhradního doručení směnečného platebního rozkazu.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření ze dne 15. ledna 2004 Vrchní soud v Praze, který odkázal zcela na odůvodnění svého usnesení, které bylo napadeno ústavní stížností. Z obsahu odvolání stěžovatele podává, že žádné z jeho tvrzení neobsahovalo konkrétní údaje, na jejichž základě by bylo lze dovodit, že (budou-li shledány pravdivými), mohou zpochybnit závěr o doručení směnečného platebního rozkazu. Totéž platí i o obsahu námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vyslovil proto závěr, že postupem Vrchního soudu v Praze ani soudu I. stupně nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření ze dne 22. ledna 2004 též Nejvyšší soud ČR, který navrhl ústavní stížnost odmítnout, popř. zamítnout. Ve svém vyjádření zopakoval svou argumentaci, jak ji podal ve svém odůvodnění napadeného usnesení. Konstatoval, že stěžovatel vznáší opakovaně tytéž argumenty, s nimiž neuspěl v dovolacím řízení. Odkázal v tomto ohledu na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů a není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví.
Vedlejší účastníci, ač byli Ústavním soudem vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřili a ani se nevzdali svého postavení vedlejších účastníků.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení posoudily včasnost, respektive opožděnost námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel shodné důvody, které již uváděl v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí těchto soudů u Ústavního soudu. V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a to dokonce v širším rozsahu, než Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny a v souladu s příslušnými procesními předpisy zjevně postupovaly. Občanský soudní řád umožňuje doručit směnečný platební rozkaz náhradním způsobem (srov. §175 odst. 2 ve spojení s §173 odst. 1 o.s.ř. a contrario). Podmínkou náhradního doručení podle §47 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném v rozhodné době, je skutečnost, že se nezastižený adresát v místě doručení zdržoval. Je přitom věcí nezastiženého adresáta (účastníka řízení), aby nesplnění této podmínky při první možné příležitosti (tj. zřejmě již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) uplatnil, tj. aby uvedl skutečnosti, které její splnění vyvracejí, a navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení. Je třeba přitom mít na paměti, že řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se z povahy věci odehrává v přísnějším procesním rámci (tzv. formální směnečná přísnost), který je odrazem charakteru směnky jako cenného papíru představujícího nesporný a abstraktní závazek. Proto ustanovení §175 odst. 1 o.s.ř. vyžaduje, aby účastník v námitkách uvedl vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Tento požadavek je třeba s ohledem na zásadu koncentrace, podle níž k později vzneseným námitkám nelze přihlížet (§175 odst. 4 o.s.ř.), chápat tak, že tvrzení v námitkách musí být dostatečně konkrétní, aby je nebylo možno později měnit.
Ústavní soud v této souvislosti musí přisvědčit argumentaci obecných soudů, že stěžovatel ani v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ani v odvolání proti napadenému usnesení soudu I. stupně nesplnění podmínky řádného náhradního doručení nekonkretizoval. V posledním sedmém bodu svých námitek ze dne 31. srpna 2000 uvedl pouze "dopis od Krajského obchodního soudu jsem převzal dne 28. srpna 2000 /dovolená/". Z tohoto tvrzení není zřejmé, od kdy do kdy a kde dovolenou čerpal, tj. nelze z něj vůbec dovodit, zda se právě v rozhodném okamžiku stěžovatel v místě doručení zdržoval či nikoliv. Stejně tak stěžovatel nenavrhl ani žádné důkazy k prokázání svých námitek. Obsahově stejná tvrzení uplatnil stěžovatel i ve svém odvolání proti napadenému usnesení soudu I. stupně. Konkrétnější tvrzení a důkazy nabídl až v dovolání k Nejvyššímu soudu, to však již bylo s ohledem na charakter a podmínky dovolacího řízení pozdě (§243a odst. 2 o.s.ř. a contrario).
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud ČR podrobně zabýval všemi možnými důvody přípustnosti dovolání a svůj závěr o jeho nepřípustnosti podrobně a přesvědčivě zdůvodnil, odvolávaje se přitom na svou konstantní judikaturu i relevantní judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel ostatně Nejvyššímu soudu ČR žádné konkrétní porušení ustanovení o.s.ř. upravujících řízení o dovolání nevytýkal.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo [pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, nelze se tohoto článku v řízení o ústavních stížnostech dovolávat, neboť toto ustanovení neupravuje ústavně garantované základní právo či svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Proto návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítá, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v.r.
předseda senátu