ECLI:CZ:US:2004:2.US.179.03
sp. zn. II. ÚS 179/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.1.2003, sp. zn. 8 To 545/2002 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7.11.2002, sp.zn. 6 Nt 525/2001, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 15 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti v záhlaví rovněž uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Brně, jímž nebyla povolena obnova řízení, ve kterém byl stěžovatel rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 8. 1989, sp. zn. 3 T 154/89, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr.zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18ti měsíců nepodmíněně. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že z náboženských důvodů odepřel vykonat vojenské cvičení. Návrh na povolení obnovy řízení byl zamítnut s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky ustanovení §278 odst. 1 tr.ř., neboť návrh na povolení obnovy neobsahuje žádné relevantní nové skutečnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně měl postupovat podle ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, dle kterého je dalším důvodem k obnově "podstatná vada v předešlém řízení". Krajský soud toto ustanovení pominul a tím porušil stěžovatelovo právo na obnovu řízení v případě vadného předešlého řízení. Stěžovatel uznává, že nový nebo odlišný právní názor není novou skutečností ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr.ř. V daném případě však problém nespočívá v novém výkladu práva, nýbrž v jeho chybném výkladu. Soud rovněž nepřihlížel ke smyslu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dle názoru stěžovatele je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel poukazuje na závěry, vyslovené v nálezech Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 285/97 (občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990), sp.zn. II. ÚS 187/2000 (zásady z nálezu sp.zn. II. ÚS 285/97 je třeba uplatnit i v případech, kdy je občan v jiné procesní situaci), I. ÚS 26/01 (občan má právo na obnovu řízení, jestliže na základě srovnatelného nálezu Ústavního soudu lze prokázat, že původní odsouzení bylo vadné, a to i v případě, kdy vadný odsuzující rozsudek byl vyhlášen dříve než nález Ústavního soudu ve srovnatelné věci).
Judikaturu Nejvyššího soudu ČR ve srovnatelných věcech stěžovatel hodnotí jako rozpornou. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 82/2001 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2002 pod č. 13), ze kterého vyplývá, že nový výklad práva podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není skutečností ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. ř.. Stěžovatel upozorňuje, že tímto rozsudkem sice bylo vysloveno porušení zákona kvůli tomu, že okresní soud povolil obnovu řízení v analogické věci, avšak napadené rozhodnutí ponechal Nejvyšší soud v platnosti, protože konečný výsledek odpovídal nálezu Ústavního soudu, sp. zn II.ÚS. 285/97. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2001, sp.zn. 140/2001, byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona proti usnesení okresního soudu, kterým byla povolena obnova řízení v obdobné věci. Dále stěžovatel poukazuje na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 1Rt 1/2002 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. Nt 207/2002, obsahující obdobnou argumentaci, dle které, přes výše popsané závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tz 82/2001, povolení obnovy řízení vede k nastolení optimální procesní situace z pohledu odsouzeného, neboť jeho věc bude projednána nezávislým a nepodjatým nalézacím soudem v příznivějším politickém i právním klimatu, s ohledem na současný stav dodržování základních lidských práv a svobod v České republice.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále cituje řadu rozhodnutí obecných soudů, kterými po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp.zn. I. ÚS 26/01, byla povolena obnova řízení a kdy, stejně jako v jeho věci, došlo k odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990, a to jak v případech, kdy povolení obnovy řízení předcházelo řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb., tak i v případech, kdy podle citovaného zákona postupováno nebylo.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí i jemu předcházejícímu usnesení Městského soudu v Brně. Rovněž uvedl, že náprava ve věci není možná obnovou řízení, ale postupem podle §266 a násl. tr.řádu, tj. cestou stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Z připojeného usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 545/2002, Ústavní soud ověřil, že shora označeným usnesením Městského soudu v Brně bylo podle ustanovení §283 písm. d) tr. ř. rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocného rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 8.1 989, sp.zn. 3T 154/89, kterým byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr.zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, kdy dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., neboť návrh na povolení obnovy řízení neobsahuje žádné relevantní nové skutečnosti vztahující se k projednávané trestné činnosti stěžovatele a nový výklad práva není skutečností odůvodňující povolení obnovy řízení. Krajský soud se se závěry soudu prvého stupně ztotožnil s tím, že pokud by za daného stavu povolil obnovu řízení, rozlišoval by nepřípustným způsobem podmínky pro povolení obnovy řízení mimo okruh nových skutečností či důkazů tak, jak má na mysli ust. §278 odst. 1 tr.ř.
Stěžejní otázkou v posuzované věci je, zda změna právního názoru či nová interpretace zákonných ustanovení obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu je skutečností ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. Uvedenou problematiku vyčerpávajícím způsobem odůvodnil IV. senát Ústavního soudu v nálezu, sp. zn. IV.ÚS 792/02, ze dne 1. 3. 2004, ve kterém po rozboru jednotlivých nálezů Ústavního soudu vztahujících se k této problematice konstatoval, že žádný z citovaných nálezů nevyslovil, že by návrh na obnovu řízení měl být procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí minulé doby, která z pohledu dnešního nazírání na základní práva a svobody těžko mohou obstát. Nelze se proto automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficit. Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i usnesení I. ÚS 456/02 ze dne 8.7.2003).
Od závěrů zde přijatých nemá Ústavní soud důvod se odchylovat, v podrobnostech na ně odkazuje a shodně jako v uvedeném nálezu konstatuje:
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem hodnocení právem a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 111/98).
Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet. Jediná výjimka z této zásady je upravena v ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu. Tímto ustanovením byla explicitně jako důvod pro obnovu řízení uvedena skutečnost spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Byl-li na základě takového předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud celý vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle trestního řádu. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají však nedotčena. Osoby, které již trest vykonaly, tedy mohou být v takovém případě pouze rehabilitovány, resp. odškodněny normativním právním aktem, resp. ve zvláštním řízení takovým aktem upraveným.
Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního, s výjimkou shora uvedenou, tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad existujícího právního předpisu. V konkrétním případě byla navíc příslušná ustanovení trestního zákona podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud však nálezem ze dne 3. února 1999 nevyhověl návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu na zrušení §21 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů a §269 a 270 tr. zák. s tím, že existuje výklad těchto ustanovení, který respektuje ústavní principy (sp. zn. Pl. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Jednalo se tedy o interpretační nález, u kterého by ani postup podle §71 zákona o Ústavním soudu nebyl možný.
K argumentaci stěžovatele týkající se porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, uvádí Ústavní soud následující:
Účelem citovaného ustanovení je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odst. 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v autentické anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v oficiálním českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení v právně-technickém smyslu, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. ř., a to na podkladě ustanovení čl. 4 odst. 2. cit. Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem stížnostního soudu proto nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení dle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). Změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývající z nálezu Ústavního soudu nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle současně platného a účinného znění §278 odst. 1 trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy při řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nelze dospět k závěru, že by svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a na řádné projednání věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak dovozuje stěžovatel. Napadeným rozhodnutím stížnostního soudu nebylo porušeno ani právo garantované článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. K porušení čl. 15 odst. 1 Listiny, kterým je garantováno právo na svobodu svědomí, v řízení, jehož předmětem je pouze povolení obnovy předchozího řízení a nikoliv nové projednání věci, dojít nemohlo.
Z výše uvedených důvodů byl návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu