ECLI:CZ:US:2004:2.US.180.03
sp. zn. II. ÚS 180/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2003 sp. zn. 8 To 9/2003, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2002 sp. zn. 6 Nt 516/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 26. 3. 2003, tj. ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon č. 182/199 Sb."), napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2003 sp. zn. 8 To 9/2003, kterým tento soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2002 č.j. 6 Nt 516/2002-66, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení.
Napadenému usnesení krajského soudu stěžovatel vytýká porušení článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele toto usnesení krajského soudu porušuje i jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Porušení shora specifikovaných základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud nerespektoval jeho právo na řádné projednání předmětné věci tím, že se nezabýval existencí důvodů prokazujících, že původní odsuzující rozhodnutí bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 18. 11. 1955 sp. zn. T 42/55, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, v tehdy platném znění, bylo vydáno v rozporu s demokratickými principy a zásadami, neposoudil tedy jeho protiprávnost. Soud tak nedostál své zákonné povinnosti, a to tím spíše, že jde v jeho činnosti o úkol zcela zásadní. Stěžovatel rovněž připomíná právní závěry Ústavního soudu, vyjádřené v jeho nálezech ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 a ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. I. ÚS 26/01, a zdůrazňuje, že napadené usnesení krajského soudu tyto právní závěry zcela přehlíží, stejně jako odmítá jako bezvýznamnou argumentaci Ústavního soudu ve skutkově obdobných případech.
Stěžovatel sice připouští, že nový nebo odlišný právní názor není novou skutečností ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, nicméně je přesvědčen o tom, že zásadní otázka projednávané ústavní stížnosti nespočívá v novém výkladu práva, ale v jeho chybném výkladu.
Stěžovatel v další části odůvodnění ústavní stížnosti připomíná, že ačkoli bylo právo na odepření vojenské služby všeobecně uznáváno až po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 19998 sp. zn. II. ÚS 285/97, není výklad zde provedený ničím novým, neboť jen reflektuje argumentaci, založenou na článku 18 Deklarace lidských práv a základních svobod, jíž lze nalézt již v rehabilitačních rozhodnutích obecných soudů z let 1991 - 1996.
Krajský soud dále pochybil také tím, že ve svém rozhodnutí nepřihlédl ke smyslu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ačkoli se na něj stěžovatel odvolával. Svůj nesouhlas s napadeným usnesením stěžovatel dále opírá o porovnání obsahu jednotlivých rozhodnutí obecných soudů v této otázce a v této souvislosti zdůrazňuje jejich rozpornou rozhodovací praxi.
Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že v souvislosti s právními závěry, vyloženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01, dospěl k přesvědčení, že oba shora označené obecné soudy porušily rovněž jeho právo na svobodu svědomí podle článku 15 odst. 1 Listiny, neboť odmítly zrušit jeho nespravedlivé odsouzení z roku 1987 pro odepření vojenské služby.
V doplňku ústavní stížnosti (doručeném Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2003) odkázal stěžovatel na bod II. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 4 Tz 76/2003, kde tento soud poukazuje na to, že pokud by ve věci nebyla povolena obnova řízení, došlo by k porušení článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
V dalším doplňku k předmětné ústavní stížnosti (doručeném Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2003) stěžovatel rozšiřuje jím uváděný obsáhlý seznam rozhodnutí obecných soudů v této otázce o poukaz na další tři rozhodnutí obecných soudů, které současně ve fotokopii předkládá.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2003 sp. zn. 8 To 9/2003 se zjišťuje, že stížnost stěžovatele (dříve odsouzeného) proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2002 č. j. 6 Nt 516/2002-66 se podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítá.
V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud konstatoval, že shora označeným usnesením městského soudu bylo podle ustanovení §283 písm. d) trestního řádu rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocného rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 T 42/55, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a v trestní věci vedené u Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 1 Rtv 7/91, v níž bylo rozsudkem ze dne 20. 6. 1991 při nezměněném výroku o vině z předchozího odsouzení rozhodnuto o upuštění od potrestání. Soud prvního stupně rozhodl tak poté, kdy dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, neboť nový výklad práva ve vztahu k trestnému činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, není skutečností odůvodňující povolení obnovy řízení.
S výše uvedeným závěrem se v napadeném usnesení ztotožnil i krajský soud a zdůraznil, že podmínky, za nichž lze povolit obnovu řízení, jsou taxativně vymezeny v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Z dikce citovaného ustanovení trestního řádu je zřejmé, že vždy se musí jednat o skutkovou okolnost, tedy o jev objektivně existující, který v době rozhodování nebyl znám a nemohl být proto důkazem, ale může mít vliv na správné a objektivní zjištění skutkového stavu. Novou skutečnost v řízení o obnově je třeba prokázat důkazy, přičemž novým důkazem je takový důkaz, který nebyl obsahem původního řízení.
Podle názoru krajského soudu není závěr, který byl v této věci učiněn soudem prvního stupně, v rozporu s platnou judikaturou a neodporuje ani článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Za této situace proto stížností napadené rozhodnutí soudu prvního stupně shledal krajský soud správným a odpovídajícím zákonu.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že pokud jde o stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu, lze v judikatuře Ústavního soudu nalézt k projednávané problematice i nálezy další, stěžovatelem neuvedené, jež jsou ve valné většině uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, takže Ústavní soud, i s ohledem na jejich zevrubné resumé obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 792/02, na jehož obsah v tomto směru plně odkazuje, je nepovažuje na nutné v projednávané věci dále rozebírat.
Ústavní soud souhlasí zcela se stěžovatelem v tom, že právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností pro povolení obnovy řízení. Tento právní názor ostatně Ústavní soud velmi důsledně zastával ve svých rozhodnutích (byť jen ve formě usnesení) sice v rovině občanskoprávního řízení, ale nelze pochybovat o tom, že právě tento jednoznačný právní názor Ústavního soudu k dané problematice vyústil ve zcela zásadní stanovisko Ústavního soudu k otázce možnosti obnovy řízení ve věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů, vyjádřeném v již výše zmiňovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 792/02. Právní závěry v citovaném nálezu vyjádřené považuje Ústavní soud v této otázce za konstantní, a nemá důvod se od nich v předmětné ústavní stížnosti nijak odchylovat.
Je sice pravdou, což ostatně stěžovatel velmi podrobně vyložil v odůvodnění ústavní stížnosti, že obecné soudy v uvedené otázce postupují a rozhodují nejednotně. Rozporné je i rozhodování Nejvyššího soudu ČR o stížnostech pro porušení zákona vztahující se k řešené problematice. Rovněž v tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, které tuto situaci na konkrétních rozhodnutích Nejvyššího soudu specifikuje. Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), není oprávněn zasahovat do činnosti Nejvyššího soudu na úseku sjednocování judikatury obecných soudů, a proto se může omezit jen na konstatování, že judikatura obecných soudů, vztahující se k jejich postupu podle §277 a následujících trestního řádu, v trestních věcech týkajících se odsouzení za odepření vojenské služby z náboženských důvodů před rokem 1990 (a to jak v těch, ve kterých proběhlo řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb., tak i v těch, kterým toto řízení nepředcházelo), je nejednotná, a ke sjednocení praxe obecných soudů nevedlo ani uveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. 3 Tz 82/2001, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zásadní otázkou pro posouzení námitek stěžovatele tedy je, zda nová interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k odepření vojenské služby s odkazem na svobodu myšlení a náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, je "skutečností" soudu dříve neznámou ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, a odůvodňuje proto povolení obnovy řízení.
Při posuzování námitek stěžovatele vycházel Ústavní soud jak z účelu institutu obnovy řízení (jehož účelem je beze sporu odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních), tak i ze zkoumání, zda v dané věci jsou splněny podmínky ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, a dospěl k závěru, že obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto v řízení o povolení obnovy řízení spatřovat novou skutečnost ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy.
Stěžovatel dovozuje splnění podmínek pro povolení obnovy řízení ze skutečnosti, kterou má být nová (podle formulace stěžovatele "chybná") interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k právu na odepření vojenské služby z náboženských důvodů, obsažená v nálezech Ústavního soudu.
Jak již bylo rozebráno v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 792/02, žádný nález Ústavního soudu nevyslovil, že by návrh na povolení obnovy řízení měl být procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí minulé doby, která z pohledu dnešního nazírání na základní práva a svobody těžko mohou obstát. Je tedy možné shrnout, že při akceptaci myšlenek a závěrů vyslovených v dřívějších nálezech Ústavního soudu, nelze dospět k závěru, že je možné se zcela automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které z dnešního pohledu vykazuje ústavněprávní deficity. Rozhodující vždy je, zda je v platném právním řádu k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. I. ÚS 456/02).
Novými skutečnostmi mohou proto být skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, proto již z tohoto důvodu novou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení být nemůže, jestliže v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Nová skutečnost, jako objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, sice může mít vliv na zjištění skutkového stavu, stává se však předmětem hodnocení a nelze ji proto s právem ztotožňovat. Za právo se přitom považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 111/98.
Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet. Jediná výjimka z této zásady je upravena v ustanovení §71 zákona č. 182/1993 Sb. Tímto ustanovením byla explicitně jako důvod pro obnovu řízení uvedena skutečnost spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Zde platí, že byl-li na základě takového předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud celý vykonán, je zrušení právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle trestního řádu. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají však nedotčena. Osoby, které trest vykonaly, tedy v takovém případě mohou být pouze rehabilitovány, resp. odškodněny normativním právním aktem, resp. ve zvláštním řízení takovým aktem upraveným.
Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního, s výjimkou shora uvedenou, tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad existujícího právního předpisu. V konkrétním případě byla navíc příslušná ustanovení trestního zákona podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud však nálezem ze dne 3. 2. 1999 nevyhověl návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR na zrušení §21 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §269 a §270 trestního zákona, s tím, že existuje takový výklad těchto ustanovení, který respektuje ústavní principy (Pl. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. č. 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/199 Sb.). V daném případě se jednalo o interpretační nález, u kterého by postup podle §71 zákona č. 182/1993 Sb., nebyl možný.
Ve vztahu k argumentaci stěžovatele o údajném porušení článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že účelem citovaného ustanovení je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odst. 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení v právně-technickém smyslu, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke změně či zrušení původního rozsudku. Ustanovení článku 4 odst. 2 Úmluvy tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo o podstatnou vadu v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravit cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu, a to na podkladě ustanovení článku 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem stížnostního soudu nedošlo proto k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení podle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, ale právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). Změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývajících z nálezu Ústavního soudu nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle současně platného a účinného znění §278 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní práva stěžovatele nebyla porušena ani tím, že soud v napadeném rozhodnutí nepřihlédl k zákonu č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jak dovozuje stěžovatel. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na stanovisko Pl. ÚS-st.-14/01 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS sv. č. 23, str. 342-345), ve kterém dospěl k jednoznačnému závěru, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, na kterýžto trestný čin se vztahoval zákon o rehabilitaci (ustanovení §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.). Byl tedy oprávněn podat návrh na přezkumné řízení. Pokud tak ve lhůtě stanovené v ustanovení §6 zákona č. 119/1990 Sb. neučinil, nemůže se následně dovolávat aplikace zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že při řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze proto dospět k závěru, že by svým postupem porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (článek 6 odst. 1 Úmluvy) a na řádné projednání věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak dovozuje stěžovatel. Rovněž nedošlo k porušení práva garantovaného článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Na základě všech výše uvedených skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu