ECLI:CZ:US:2004:2.US.185.04
sp. zn. II. ÚS 185/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. B., t.č. věznice Horní Slavkov, P.S. 50/B1, zastoupeného Mgr. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2003, čj. 3 To 813/2003-240, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2003, čj. 10 T 127/2003-132, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 23. 3. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 10 T 127/2003, uznán vinným přípravou k trestnému činu loupeže podle §7 k §234 odst. 1 trestního zákona. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Přípravy ke stíhanému trestnému činu se dle skutkové věty dopustil tím, že dne 9. 11. 2002 kolem 00,30 hod. na Vítkovické ulici v Ostravě 1, po předchozí dohodě ve vzájemné úzké součinnosti s již pravomocně odsouzeným R. B., v úmyslu připravit vhodnou podnapilou osobu o její finanční prostředky případně osobní věci, si náhodně vytipovali podnapilého Z. B., tomuto nabízeli k napití alkohol, zn. F. S., obsahující 3 mg hypnotika flunitrazepamu, kdy k realizaci úmyslu nedošlo s ohledem na včasný zásah kriminální policie. Policisté místo sledovali, neboť obdrželi řadu hlášení o opakovaném páchání obdobné trestné činnosti v dané lokalitě.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2003 (stěžovatel v ústavní stížnosti chybně uvádí datum 9. 12. 2003, kdy se konalo veřejné zasedání, na němž však napadený rozsudek nebyl vyhlášen), sp.zn. 3 To 813/2003, napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl. Stěžovatele uznal vinným přípravou k témuž trestnému činu, upřesnil však skutkovou větu a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let. Pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Stěžovatel napadl oba rozsudky projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen o tom, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na obhajobu garantované článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. V době, kdy Okresní soud v Ostravě rozhodoval o vazbě stěžovatele, ustanovil mu obhájce, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby. Ustanovený obhájce byl podle tvrzení stěžovatele přítomen pouze prvnímu jeho výslechu dne 24. 4. 2003, na další jeho žádosti o právní pomoc již údajně nereagoval. Stěžovatel připomíná, že na opatření o ustanovení obhájce byla uvedena adresa, na níž již advokát ve skutečnosti nesídlil, a že aktuální adresu jeho sídla zjistil až po uplynutí bezmála dvou měsíců. Když Okresní soud v Ostravě nevyhověl stěžovatelově žádosti o ustanovení jiného obhájce, byl nucen uchýlit se k zahájení hladovky. Teprve až po tomto zoufalém pokusu domoci se svého práva stěžovatele ve věznici navštívil obhájce, který jej však pouze upozornil, že tento způsob protestu bude jistě negativně vnímán soudem, a opět jej opustil, aniž mu poskytl právní radu.
Stěžovatel zastává názor, že po celou dobu přípravného řízení mu nebyla poskytnuta patřičná právní pomoc, a bylo tak popřeno jeho právo na obhajobu. Je přesvědčen o tom, že okresní soud měl povinnost reagovat na jeho žádosti a obhájce změnit. Tuto povinnost však nesplnil. Svůj závěr o dotčení práva na obhajobu stěžovatel dokládá odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Artico v. Italy ze dne 13. 5. 1980, z něhož vyplývá, že pouhé jmenování obhájce nezaručuje účinnou právní pomoc. Ustanovený obhájce může zemřít, vážně onemocnět, být trvale zaneprázdněn či vyhýbat se svým povinnostem. V případě, že jsou orgány státu informovány o této situaci, musí buď ustanoveného obhájce nahradit či jej donutit, aby plnil své povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v posuzované věci spáchání stíhaného skutku od počátku popíral, a závěr o jeho vině spočíval pouze na nepřímých důkazech, domnívá se, že absence účinné právní pomoci v počátku trestního řízení jej výrazně poškodila, a ve svém důsledku představuje i dotčení jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť podle jeho názoru nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv na obhajobu a spravedlivý proces. Účastník dále rekapituluje průběh trestního řízení. Soud stěžovateli po jeho zadržení ustanovil obhájce, neboť sám nevyužil možnosti zvolit si obhájce na plnou moc. Ustanovený obhájce JUDr. Š. se účastnil stěžovatelova prvního výslechu na policii dne 24. 4. 2003. Dalších úkonů přípravného řízení se obhájce neúčastnil, stěžovatel nicméně v průběhu přípravného řízení žádné výhrady ke kvalitě právní pomoci nevyslovil. Přesnou adresu sídla obhájce stěžovatel mohl bez obtíží zjistit dotazem na policejního radu provádějícího vyšetřování nebo na okresního státního zástupce, který vykonával dozor nad přípravným řízením v jeho věci. Kontakt mezi obhájcem a stěžovatelem pak dle názoru účastníka probíhal, neboť jeho prostřednictvím stěžovatel podal před konáním nařízeného hlavního líčení ve věci žádost o propuštění z vazby na svobodu, která však následně byla vzata zpět. Všech hlavních líčení ve věci se stěžovatel účastnil spolu s obhájcem, který se aktivně podílel na dokazování před soudem. V rámci závěrečné řeči obhájce znovu navrhl stěžovatelovo propuštění z vazby na svobodu. Ani v řízení před nalézacím soudem stěžovatel žádné námitky stran právní pomoci neuváděl. Až poté, co byl nalézacím soudem uznán vinným a obhájce za něj podal odvolání, stěžovatel vyslovil k vedení obhajoby výhrady a zvolil si na plnou moc obhájce jiného. Stěžovatel byl řádně poučen o tom, že si může namísto ustanoveného obhájce kdykoli zvolit obhájce jiného, a nic mu v takovém kroku nebránilo. Nakonec ostatně této možnosti využil. Stěžovatel nikdy v průběhu trestního řízení nezmínil nedostatek finančních prostředků, soud tedy nerozhodoval o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.
Okresní soud v Ostravě považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Napadené rozsudky obecných soudů shledal zcela opodstatněnými a v dalším na jejich odůvodnění odkázal.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele stran dotčení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, které zdůvodňuje tím, že okresní soud mu neustanovil obhájce jiného, když obhájce prve ustanovený své povinnosti podle názoru stěžovatele neplnil řádně. Ústavní soud měl tedy ve skutečnosti posoudit, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použitá ustanovení jednoduchého práva týkající se práv obhajoby v trestním řízení ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svou konstantní judikaturu, dle níž není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se proto ani eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem (čl. 83 Ústavy).
S ohledem na výše uvedené obecné principy činnosti Ústavního soudu nemůže rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (srov. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 66). K porušení některého z ústavních práv může dojít jen v těch případech, kdy výklad zákona je v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci. Ten by spočíval např. v nerespektování kogentní normy či v přepjatém formalismu při výkladu a aplikaci právní normy (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98). O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně poukázal na to, že ústavně zaručené právo na obhajobu [čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b), c), Úmluvy] je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu, přičemž tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesního předpisu, jímž je trestní řád (§2 odst. 13, §33 odst. 1, §35 a násl. trestního řádu). Ten stojí na principu priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 trestního řádu). Je vždy věcí osoby, proti níž se trestní řízení vede, zda takto koncipovaného práva využije a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svou obhajobou pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost sama.
V souvislosti s posuzovanou věcí, je třeba zdůraznit, že stát a tedy ani orgány činné v trestním řízení nenesou v případě ustanoveného (stejně jako v případě zvoleného) obhájce odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a dokonce ani za její nedostatečné vykonávání. Evropský soud pro lidská práva opakovaně judikoval, že advokacie je nezávislá na státu a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem (srov. Tripedi v. Itálie, A č. 281-B, obdobně Imbroscia v. Švýcarsko, A č. 275), a proto není obecný soud oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce, neboť obhajovanému nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit. Opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a zřetelně nežádoucí formu státní kontroly nad jeho výkonem (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 83/96, publikovaný jako ÚS 87/1996).
Na druhé straně z práva svobodné volby obhájce současně vyplývá obhájcova povinnost podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona a dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání. Obviněný má ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy právo nejen na ustanovení obhájce, ale i na jeho pomoc. Ustanovený obhájce může zemřít, onemocnět, být trvale zaneprázdněný nebo se vyhýbat svým povinnostem. Jestliže jsou na to orgány činné v trestním řízení upozorněny, jsou povinny ustanovit obhájce jiného nebo učinit jiná opatření, aby obhájce plnil svou úlohu.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel po svém zadržení orgány policie nevyužil možnosti zvolit si obhájce na plnou moc. Vzhledem k naplnění předpokladů nutné obhajoby (§36 odst. 3 trestního řádu) soud stěžovateli opatřením ze dne 24. 4. 2003 ustanovil obhájce JUDr. Š. a výslovně stěžovatele poučil o tom, že má právo si namísto obhájce ustanoveného kdykoli zvolit obhájce jiného (§37 odst. 2 trestního řádu) a že může z důležitých důvodů požádat, aby byl ustanovený obhájce povinnosti obhajovat zproštěn a místo něj byl ustanoven obhájce jiný (§40 trestního řádu). JUDr. Š. se osobně účastnil výslechu obviněného dne 24. 4. 2003 (č.l. 10 spisu, stěžovatel tedy měl možnost zajistit si adresu sídla obhájce ihned po jeho ustanovení). Stran dalších úkonů přípravného řízení je namístě připomenout, že v této fázi trestního řízení je účast obhájce na vyšetřovacích úkonech jeho právem (srov. 165 odst. 2 a 3, §166 trestního řádu), které z hlediska procesní taktiky může, nicméně nemusí, využít.
Tvrzení stěžovatele, že byl nucen se svých práv na obhajobu domáhat zahájením hladovky, nelze vzhledem k okolnostem přisvědčit. Ze spisového materiálu vyplývá, že hladovku stěžovatel zahájil dne 6. 6. 2003 a dne 18. 6. 2003 ji ukončil. Před zahájením hladovky dne 30. 5. 2003 stěžovatel využil svého práva prostudovat spis a do protokolu, který bez námitek podepsal, výslovně prohlásil, že souhlasí s tím, aby se obhájce seznámil s výsledky vyšetřování odděleně (č.l. 70 spisu). Následně nařízených hlavních líčení se obhájce JUDr. Š., buďto osobně nebo zastoupen subsitutem, účastnil spolu se stěžovatelem. Poprvé stěžovatel výhrady k postupu ustanoveného obhájce však zmínil až v písemném podání ze dne 24. 9. 2003 nazvaném "Odvolání proti rozsudku okresního soudu", přičemž téhož dne bylo podáno k poštovní přepravě odvolání sepsané JUDr. Š., datované dnem 23. 9. 2003. Dne 24. 9. 2003 stěžovatel rovněž soudu adresoval žádost o změnu obhájce, následně byla do spisu založena plná moc, kterou dne 3. 9. 2003 udělil Mgr. P. Až do zmíněného podání spisový materiál neobsahuje žádné námitky stěžovatele stran jeho práv na obhajobu, byť stěžovatel opakovaně soudu adresoval řadu vlastnoručně sepsaných písemností.
Za situace, kdy orgány činné v trestním řízení nebyly stěžovatelem včas upozorněny na údajné nedostatky v poskytované právní pomoci, je jejich postup, při němž nezasahovaly do vztahů mezi obhájcem a jeho klientem, z pohledu ústavně zaručeného práva na obhajobu zcela akceptovatelný. Stěžovatel byl o svých právech zvolit si obhájce i taktiku své obhajoby vyrozuměn a v odvolacím řízení, když přestal být spokojen se způsobem své obhajoby, jich ostatně využil. Tvrzení, že odsuzující výrok obecných soudů stěžovatel zpětně hodnotí jako důsledek nekvalitně vedené obhajoby v přípravném řízení, nemůže vzhledem k okolnostem odůvodnit dotčení uvedených ústavně zaručených práv. Za dané situace považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu