ECLI:CZ:US:2004:2.US.197.04
sp. zn. II. ÚS 197/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele R. P., zastoupeného advokátem Mgr. D. T., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2004, čj. 2 KZv 138/2002-110, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 30. 3. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil následující:
Policie ČR, Služba kriminální policie a vyšetřování Správy Severočeského kraje, pracoviště Děčín, vydala dne 2. 2. 2004 usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 2, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Ve výroku svého usnesení popsal policejní orgán jednání stěžovatele, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, a konstatoval, že uvedené skutečnosti vyplynuly z důkazů zjištěných prověřováním. Uvedl, že stěžovatel jako zástupce společnosti R. C., s.r.o., po vzájemné dohodě s předsedou představenstva společnosti J., a.s., P., R. Š. (proti němuž rovněž bylo usnesením zahájeno trestní stíhání), podepsal blíže specifikovanou fakturu týkající se dodávky 160 ks výherních hracích automatů v ceně celkem 18.251.200,- Kč, včetně daně z přidané hodnoty, dále fakturu týkající se dodávky 20 ks výherních hracích automatů v ceně celkem 2.296.040,- Kč a dále fakturu týkající se dodávky 180 ks výherních hracích automatů v ceně celkem 20.664.360,- Kč, přestože věděl, že přinejmenším cena zboží uvedená na těchto dokladech je nadhodnocená. Na základě těchto fingovaných dokladů společnost H. Č., s.r.o., D., uplatnila ve druhém čtvrtletí r. 1999 nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Odůvodněné skutečnosti tedy podle závěru policejního komisaře nasvědčují tomu, že stěžovatel úmyslně poskytl M. Č., jednateli společnosti H. ČR, s.r.o., D. (proti němuž bylo rovněž usnesením zahájeno trestní stíhání), pomoc ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 5.514.098,- Kč. Tyto skutečnosti získané prověřováním trestního oznámení Finančního úřadu v Děčíně jsou v odůvodnění usnesení dále rozvedeny. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání si stěžovatel podal stížnost. Poukázal v ní na nedůvodnost zahájení trestního stíhání, na nepodloženost závěrů o naplnění subjektivní stránky jednání, pro něž je stíhán, a na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zamítl svým usnesením ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 2 KZv 138/2002, stížnost stěžovatele (i obviněných R. Š. a M. Č.) jako nedůvodnou. V odůvodnění usnesení státní zástupce podrobně rozvedl skutečnosti, které dle jeho názoru dostatečně odůvodňují závěr, že se stěžovatel i oba výše jmenovaní dopustili jednání, které je trestné. Uvedl, že policejní orgán dodržel všechny podmínky vyžadované ustanovením §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Provedl prověřování, v jehož průběhu opatřil potřebné podklady. Teprve další fáze trestního stíhání důvodné podezření blíže ozřejmí nebo vyvrátí. Stížnostní orgán dospěl k závěru, že postupem policejního orgánu nedošlo k dotčení trestněprávních předpisů.
Stěžovatel napadl rozhodnutí stížnostního orgánu projednávanou ústavní stížností. Poukazuje v ní na obsah rozhodnutí o stížnosti, z něhož podle jeho názoru není patrno, jakými námitkami stěžovatele se zabýval a proč a na základě jakých skutečností je považuje za nedůvodné. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 511/02. Připojuje poznámku, že v posledním odstavci usnesení se mluví o přezkumu postupu státního zástupce, přičemž ve skutečnosti se jednalo o přezkum rozhodnutí policejního komisaře. Stěžovatel proto vyslovuje podezření, že tato pasáž odůvodnění byla převzata z jiného rozhodnutí.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, aby se coby účastník řízení vyjádřilo k projednávané ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem uvedlo, že stěžovatel je trestně stíhán na základě dalších dvou usnesení o zahájení trestního stíhání (ze dne 7. 10. 2003 a ze dne 29. 1. 2004) pro pomoc k trestnému činu krácení daně poplatku a podobné povinné platby. V obou těchto případech se jedná o případ neoprávněného čerpání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Stěžovatel napadl stížnostmi rovněž obě uvedená usnesení, které byly rovněž zamítnuty jako nedůvodné. Vzhledem k tomu, že podmínky pro stíhání stěžovatele byly podrobně vymezeny v předchozích usneseních stížnostního orgánu a důvody pro zahájení se ve všech případech opakovaly, nepovažoval účastník za nezbytné opětovně zjištěné skutečnosti dále rozebírat. Nepřesnost v označení policejního komisaře, vzniklá při zpracování napadeného usnesení, podle názoru účastníka nemá vliv na správnosti výroku napadeného usnesení, neboť ten je odůvodněn dosavadními výsledky vyšetřování. Účastník připomíná, že ve věci je konán dohled Vrchním státním zastupitelstvím v Praze (sp. zn. 1 VZt 650/2001).
Ústavní soud primárně konstatuje, že napadené usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2004, čj. 2 KZv 138/2002-110, Ústavní soud již přezkoumal z hlediska ústavnosti v rámci řízení, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 279/04. Návrh na jeho zrušení usnesením ze dne 20. 5. 2004 shledal zjevně neopodstatněným a odmítl jej. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů v uvedeném usnesení vyslovených nyní odchylovat.
Zahájení trestního stíhání je po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, nově formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání. Po dřívějším opatření, které bylo sice přezkoumatelné, nikoli však v rámci řádného opravného řízení, zákon nyní předepisuje formu usnesení, proti níž je přípustná stížnost. V daném případě stěžovatel tento řádný opravný prostředek vyčerpal. Napadené rozhodnutí stížnostního orgánu je pravomocné a konečné, a může být tudíž podrobeno v níže specifikovaném, omezeném rozsahu přezkumu Ústavním soudem.
Usnesení o zahájení trestního stíhání představuje prvotní procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby určité trestní řízení bylo zahájeno a následně prováděno. Je zřejmé, že na ně dopadá věcná působnost ustanovení článku 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zároveň však z postavení a funkce Ústavního soudu (srov. čl. 83 Ústavy) vyplývá, že Ústavní soud nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti sdělení obvinění.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že trestní řízení coby zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž bude v posledku postaveno vlastní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem (srov. nález III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78). Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn toliko přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo obvinění sděleno, je v souladu s imperativy článků 8 odst. 2 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody. Posoudil proto toliko, zda policejní orgán sdělil stěžovateli obvinění z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád).
Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je výsledkem ústavně konformního výkladu i aplikace ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení (policejní orgán a následně i státní zástupce) dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsaly předmětný skutek, jenž sestává z obsáhlého výčtu právních úkonů a který stěžovatel i další spoluobvinění svým jednáním naplnili. Skutek místně a časově vymezily (specifikací dat, výší finančních částek, jmény osob, jimž stěžovatel svým jednáním pomáhal v trestné činnosti, čísly stěžovatelem podepsaných faktur). K záměně s jiným skutkem tak nemůže dojít. Popsaly řádně i jednání, jímž stěžovatel podle dosud zjištěných skutečností napomáhal ke spáchání trestného činu, včetně vymezení úmyslu. Označily odpovídajícím způsobem stěžovatele. Z opatřených podkladů tak shromáždily skutečnosti, jež důvodně nasvědčují tomu, že stěžovatel napomáhal ke spáchání označeného trestného činu, a v odůvodnění svého rozhodnutí je dostatečně přesně popsaly. Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, jež připouští kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zakotvená základní práva, např. v situaci, kdy takové usnesení je výrazem libovůle a není dostatečně odůvodněno (srov. nález III. ÚS 511/02). Citovaný nález ovšem nelze, a to i s ohledem na shora uvedené momenty z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu plynoucí, interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem.
Pokud tedy státní zástupce v odůvodnění rozhodnutí vyložil konkrétní obsah jednotlivých komponentů napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, reflektující jeho zákonem požadované náležitosti (§160 odst. 1 tr. řádu), resp. vyjádřil se k argumentaci stěžovatelem předestřené, s důsledky označení v něm dle jeho názoru oprávněně uvedených podstatných náležitostí tohoto usnesení, a to v rozsahu, v němž to podle povahy věci a fáze, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu, nezbývá než uzavřít, že svým povinnostem dostál; když se sluší současně uvést, že právě z počáteční fáze trestního řízení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí (sp. zn. II. ÚS 258/02).
Lze přisvědčit námitce stěžovatele, že záměna osoby policejního komisaře, který napadené usnesení vydal, za státního zástupce je vadou napadeného rozhodnutí. Nicméně, vzhledem k tomu, že z výroku napadeného rozhodnutí i ze zbývající části odůvodnění je zcela zřejmé, že přezkumu bylo podrobeno rozhodnutí policejního komisaře, Ústavní soud naznal, že uvedené pochybení nedosahuje ústavní roviny.
Napadené rozhodnutí Krajského státního zastupitelství, posuzované ve spojení s citovaným rozhodnutím policejního orgánu, byť není co do obsahu odůvodnění zcela pregnantní (§134 odst. 2 trestního řádu), nelze podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu a vzhledem k situaci v dané věci Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do trestního řízení ve stadiu přípravného řízení (srov. III. ÚS 582/04).
Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné svévole orgánů veřejné moci, a nevybočují tak z mezí ústavnosti. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu