ECLI:CZ:US:2004:2.US.229.04
sp. zn. II. ÚS 229/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. P. P., zastoupeného JUDr. F. M., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení, vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 118/96, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem, Ústavnímu soudu doručeným dne 11. 4. 2004, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Ostravě dále pokračovat v průtazích v řízení tím, že zůstane i nadále nečinný.
Dle stěžovatele Okresní soud v Ostravě otálením s projednáním jeho žaloby na náhradu škody značnými průtahy prohlubuje stav právní nejistoty a zvyšuje škody, které nejistotou z neurčeného stavu vyplývají.
Stěžovatel uvádí, že žalobu na náhradu škody podal u Okresního soudu v Ostravě dne 28. 3. 1996. První jednání, které bylo svoláno na 28. 2. 1997, bylo odročeno na neurčito za účelem výslechu svědka. Přestože adresa svědka byla soudu sdělena, bylo jednání po urgenci a opakovaném dodání adresy svědka svoláno až na 28. 4. 2003. Při tomto jednání byly soudem vyžádány důkazy a další jednání konané dne 12. 6. 2003 bylo opět odročeno. Na stížnost stěžovatele předseda Okresního soudu v Ostravě odpověděl tak, že k průtahům ve věci došlo z důvodů změny soudce a potřeby dalších důkazů.
Předsedkyně senátu Okresního soudu v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že spis převzala k vyřízení dne 3. 11. 2003 (poté, co soudce, který věc původně vyřizoval, k datu 31. 10. 2003 rezignoval). Po prostudování spisu zjistila, že skutková tvrzení žalobce (stěžovatele) nejsou dostačující. Usnesením, doručeným právnímu zástupci stěžovatele dne 3. 12. 2003, byl stěžovatel vyzván k doplnění skutkových tvrzení, byl poučen o jaká tvrzení má žalobu doplnit a vyzván, aby k prokázání těchto tvrzení doložil či alespoň označil důkazy. Další výzvou, doručenou právnímu zástupci stěžovatele dne 8. 12. 2003, byl stěžovatel vyzván, aby soudu sdělil své současné jméno a příjmení. Vzhledem k tomu, že právní zástupce na výzvy nereagoval, byl přípisem doručeným dne 2. 2. 2004 o poskytnutí požadovaných informací urgován. Soudkyně dále právního zástupce opětovně osobně urgovala o poskytnutí těchto informací v dubnu 2004 při jejich setkání v budově soudu, kdy ji zástupce stěžovatele požádal o poskytnutí další lhůty s tím, že skutková tvrzení doplní a důkazy označí v co nejkratší době, avšak dosud tak neučinil. Předsedkyně senátu dále uvádí, že ve věci co nejdříve nařídí jednání, a pokud stěžovatel nevyhoví výzvě nejpozději u tohoto jednání, rozhodne podle dosavadního obsahu spisu. Sdělila, že v době, kdy věc vyřizoval její kolega, kterému byla věc původně svěřena, bylo konáno jednání dne 28. 2. 1997, usnesením ze dne 13. 8. 2002 pak bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalovaného. Druhé jednání, konané dne 29. 4. 2003, bylo odročeno na 12. 6. 2003 za účelem provedení dalších důkazů. Z důvodů pracovní neschopnosti soudce nebyl spis zreferován a jednání ze dne 12. 6. 2003 bylo odročeno, aniž byly důkazy provedeny.
Ústavní soud ověřil z připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 39 C 118/96, správnost údajů o dosavadním průběhu řízení v projednávané věci, uváděných ve vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti. Nad rámec těchto skutečností Ústavní soud dále zjistil, že po podání ústavní stížnosti byl do spisu založen přípis právního zástupce stěžovatele, ve kterém je oznámena změna jména a bydliště stěžovatele a sdělení, že veškeré soudem požadované podklady byly podle přesvědčení jeho mandanta již soudu předloženy. Vzhledem k přestěhování mandant podklady hledá a je možné, že ještě některé budou nalezeny. Na č.l. 51 spisu je založen úřední záznam, ve kterém právní zástupce stvrzuje, že s předsedkyní senátu na chodbě budovy soudu hovořil a byl opakovaně ústně vyzýván k doplnění skutkových tvrzení a k doložení dalších důkazů ve smyslu výzvy z listopadu 2003, což také v nejbližší době přislíbil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě a přezkoumal tvrzení obsažená v ústavní stížnosti a ve vyjádření k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nepochybně k průtahům řízení ohledně žaloby stěžovatele, podané k soudu 28. 3. 1996, o které dosud nebylo ani v prvním stupni rozhodnuto, docházelo, a to především do 31. 10. 2003, kdy věc byla projednávána soudcem, jemuž byla původně svěřena, a který posléze na funkci soudce rezignoval.
Podle článku 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny pak má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zakotvuje právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu proto platí, že je povinností státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 55/94 Ústavní soud: Sbírka nálezů a rozhodnutí, sv. 2, str. 39, sp.zn. IV. ÚS 466/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a rozhodnutí, sv. 10, n. 38).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, však také vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, chování účastníků řízení, zejména pak stěžovatele (např. srov. sp.zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 117 a násl.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že předsedkyně senátu ihned poté, co jí by spis přidělen, postupovala tak, aby věc mohla být neprodleně vyřízena. S obsahem spisu se seznámila a činila kroky potřebné k tomu, aby věc mohla být v případě nařízení jednání rozhodnuta. Stěžovatel, který byl řádně a v souladu s ustanovením občanského soudního řádu vyzýván k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, však přes písemnou urgenci na výzvu soudu nereagoval. Právní zástupce stěžovatele potvrdil, že byl předsedkyní senátu i osobně vyzýván k doplnění žaloby a sám ji dokonce požádal o prodloužení lhůty k poskytnutí požadovaných podkladů. Na výzvu soudu reagoval až po podání ústavní stížnosti, a to v podstatě jen tím, že soudu sdělil, že jiné podklady nemá a skutková tvrzení nedoplnil.
Ústavní soud při posuzování návrhu vzal v úvahu, že Okresní soud v Ostravě již ve věci (od 31. 10. 2003) koná a skutečnost, že dosud nebylo nařízeno jednání mu nelze přičítat k tíži, neboť příčiny byly na straně stěžovatele. Jak je zřejmé z vyjádření soudkyně, jednání bude ve věci neprodleně nařízeno, bez ohledu to, zda stěžovatel výzvám soudu vyhoví. Za této situace má Ústavní soud za to, že soud v neodůvodněných průtazích již nepokračuje.
Dle názoru Ústavního soudu proto důvod pro vydání nálezu, kterým by Okresnímu soudu v Ostravě bylo zakázáno dále pokračovat v průtazích v řízení tím, že zůstane i nadále nečinný, odpadl, což ve svých důsledcích vede k tomu, že se návrh stěžovatele stal zjevně neopodstatněným, a to přestože v průběhu řízení k nedůvodným průtahům došlo. To však již zpětně Ústavní soud napravit nemůže, neboť zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů mu neumožňuje napravit v současné době již neexistující pochybení obecného soudu.
Povinností obecných soudů však zůstává, přes odmítnutí ústavní stížnosti, dbát na to, aby nebyla znovu event. nečinností soudů navozena situace vedoucí k porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě. Ústavní soud považuje za nutné dodat, že pokud by v dalším průběhu řízení opětovně došlo k nedůvodným průtahům, nadále zůstává stěžovateli možnost využít všech procesních prostředků k obraně svého práva, a to včetně další ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu