ECLI:CZ:US:2004:2.US.234.03
sp. zn. II. ÚS 234/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatelky Y. D., zastoupené JUDr. M. E., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2003, č. j. 28 Cdo 229/2003-219, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2003, č. j. 28 Cdo 229/2003-219, kterým bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatelky, a to z toho důvodu, že nebyla zastoupena advokátem. Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudů, který byl završen tímto usnesením, bylo podstatně zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak do práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na právní pomoc v řízení dle článku 37 odst. 2 Listiny.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 22 C 533/95, Ústavní soud zjistil, že žalobou, podanou 17. 8. 1995, se žalobce - obchodní společnost O., a. s., D. O., odštěpný závod, domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 25 987,50 Kč z titulu nezaplaceného nájemného za pronajaté nebytové prostory. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2000, č. j. 22 C 533/95-159, stěžovatelce uložil, aby žalobci zaplatila částku 21 812,- Kč (jednak z titulu bezdůvodného obohacení, spočívajícího v užívání nebytového prostoru na základě neplatné smlouvy, a jednak z titulu nezaplaceného nájemného za telefonní stanici) a náklady řízení, a co do částky 4 175,50 Kč žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala a Krajský soud v Ostravě usnesením z 27. 2. 2001, č. j. 15 Co 65/2001-171, odvolání stěžovatelky pro opožděnost odmítl. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Okresního soudu v Ostravě z 9. 10. 2001, č. j. 22 C 533/95-179, byla stěžovatelka vyzvána, aby doplnila své dovolání, a to mimo jiné o zastoupení advokátem. Nato stěžovatelka požádala o ustanovení zástupce soudem. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2002, č. j. 22 C 533/95-213, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce. Soud dospěl k závěru, že u stěžovatelky nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2002, č. j. 22 C 533/95, byla stěžovatelka vyzvána, aby si pro podání dovolání zvolila zástupcem advokáta, a aby jeho prostřednictvím podala řádné dovolání s tím, že nebude-li do 1 měsíce ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo řízení o dovolání stěžovatelky zastaveno, poněvadž dovolací soud shledal, že na straně stěžovatelky nebyl odstraněn nedostatek povinného zastoupení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně žádala o právní pomoc ve své věci. To jí bylo opakovaně odepřeno. V případě JUDr. B. (který stěžovatelku zastupoval do vydání posledního meritorního rozsudku), došlo k postupu, který byl v rozporu s jejími zájmy a právy, když nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Za těchto okolností je paradoxní vyžadovat od stěžovatelky, aby se nechala zastupovat advokátem, když se o to marně pokoušela několik let. Zastavení řízení z toho důvodu, že stěžovatelka není zastoupena advokátem, tedy de facto znamená odepření práva na soudní ochranu.
Stěžovatelka bezvýsledně vyčerpala všechny možnosti, které jí náš právní řád poskytuje. Advokátní komora jí advokáta dvakrát ustanovila, ale ustanovení advokáti hájili její oprávněné zájmy a práva neúčinně a nakonec její zastupování odmítli. Ustanovení advokáta soudem bylo stěžovatelce odepřeno. Stěžovatelka má tedy zato, že jí byl znemožněn přístup k Nejvyššímu soudu ČR, což pokládá za nezbytné pro ochranu svých práv.
Stěžovatelka se také domnívá, že pokud je realizace jejího ústavního práva na přístup k soudu vázána na součinnost advokáta, pak musí mít ten, který se přístupu k Nejvyššímu soudu ČR domáhá, možnost ochrany proti odepření součinnosti ze strany tohoto soukromého subjektu. Taková ochrana je poskytována pouze nemajetným v podobě institutu ustanovení advokáta soudem k bezplatnému zastupování. Právní řád však nereflektuje možnost, že k odepření součinnosti advokátem může dojít i z jiných důvodů než kvůli nemajetnosti (např. z důvodu komplikovanosti věci, která je advokátním tarifem ohodnocena málo, z důvodů osobních antipatií, popř. kvůli tomu, že se advokáti zdráhají zastupovat proti O., a. s., které je dominantním hospodářským subjektem regionu).
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Uvedl, že soud prvého stupně postupoval při odstraňování nedostatku povinného zastoupení v souladu se zákonem a dovolací soud po vyčerpání těchto prostředků v souladu se zákonem řízení zastavil.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud již dříve dovodil (sp. zn. Pl. ÚS 43/2000), že právní úpravu povinného zastoupení dovolatele, (pokud sám není právnicky vzdělán anebo za něj nejedná jeho zaměstnanec či člen s právnickým vzděláním) nepovažuje za vymykající se ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce k soudu, zakotvenému v článku 36 odst. 1 Listiny. Povinné zastoupení advokátem v civilním řízení je institutem, který má své místo i v jiných evropských právních řádech, a i přes odlišnost jeho rozsahu se vždy vyžaduje u soudů vyšších instancí. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem povinného zastoupení je poskytnout dovolateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni především proto, aby dovolání koncipované jako opravný prostředek, jehož čerpání je připuštěno jen mimořádně, vyhovovalo všem formálním požadavkům, a dovolací soud o něm mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů. Požadavek, aby stěžovatelka byla zastoupena v dovolacím řízení advokátem, proto rozhodně nelze považovat za protiústavní.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že se po několik let bezúspěšně pokoušela získat zastoupení advokátem ve své věci. Z korespondence, předložené stěžovatelkou, jakož i ze soudního spisu vyplývá, že zastoupení stěžovatelky měli v průběhu řízení před obecnými soudy odmítnout advokáti JUDr. V., JUDr. H. a JUDr. S. z Ostravy. Odmítnutí poskytnutí právních služeb ze strany těchto advokátů bylo důvodem žádosti stěžovatelky ze dne 21. 5. 1999, aby jí byl podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát určen Českou advokátní komorou. Dne 27. 5. 1999 byla stěžovatelce určena Českou advokátní komorou advokátka JUDr. M., která se za stěžovatelku zúčastnila jednání Okresního soudu v Ostravě, konaných v této věci 19. 10. a 30. 11. 1999. Určení této advokátky stěžovatelce bylo Českou advokátní komorou zrušeno na žádost advokátky, odůvodněnou nedostatečnou součinností stěžovatelky. Na další žádost stěžovatelky jí byl v této věci dne 9. 12. 2000 určen Českou advokátní komorou advokát JUDr. B. Ten ji zastupoval na jednáních Okresního soudu v Ostravě, konaných 30. 11. a 5. 12. 2000. Z korespondence mezi tímto advokátem a stěžovatelkou, respektive soudem prvého stupně, vyplývá, že právní pomoc byla JUDr. B. v souladu s určením Českou advokátní komorou ukončena právní mocí rozsudku soudu prvého stupně. V souvislosti s podaným dovoláním stěžovatelka požádala soud o ustanovení advokáta podle §30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Této žádosti podle téhož zákonného ustanovení nebylo vyhověno, když soud neshledal u stěžovatelky předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka se tedy v průběhu řízení právním řádem předvídaným způsobem domohla právní pomoci dvou advokátů, kteří jí byli určeni Českou advokátní komorou. Žádný z advokátů právní pomoc poskytovanou stěžovatelce neukončil ani z důvodu nemajetnosti stěžovatelky, ani pro obavy z faktické moci protistrany v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud rovněž neshledal, že by způsob poskytování právní pomoci poskytované těmito advokáty relevantním způsobem zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelce tedy nic nebránilo v tom, aby si v daném případě obdobným způsobem (tj. určením Českou advokátní komorou) opatřila zastoupení advokátem pro dovolací řízení, nemohla-li se poskytnutí právních služeb jinak domoci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by se o to pokusila. Neustanovení advokáta soudem prvého stupně (pakliže k tomu navíc soudem nebyly shledány zákonné podmínky) Ústavní soud nepovažuje za vyčerpání všech prostředků právního řádu k tomu, aby se stěžovatelka domohla svého ústavně zaručeného práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny. Na postupu obecných soudů Ústavní soud tedy neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Ústavní soud ze shora popsaných důvodů považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu