ECLI:CZ:US:2004:2.US.24.03
sp. zn. II. ÚS 24/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2002, sp. zn. 20 Co 344/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. ledna 2003 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2002, sp. zn. 6 C 35/97. Rozsudkem prvostupňového soudu byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal navrácení věcí, v případě nemožnosti jejich vydání pak zaplacení částky 25.000 Kč. U nalézacího soudu se však stěžovateli nepodařilo prokázat, že věci, které byly jeho vlastnictvím, by měla v držení žalovaná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před obecnými soudy došlo k několika pochybením, zejména k průtahům v řízení, kdy výslech několika svědků teprve po několika letech nemohl vést k vybavení si všech podrobností. Prvostupňový soud rovněž nenechal vypracovat znalecký posudek na zdravotní stav žalované, ačkoliv tento důkaz navrhovaly obě strany sporu. Soud odvolací pak, dle názoru stěžovatele, nepřihlédl k jeho odvolacím důvodům a rozhodl, aniž by se k nim vyjádřil. Závěr obecných soudů, týkající se prokázání vlastnictví ale neprokázání držby, je, dle stěžovatele, závažným náznakem porušení nestrannosti a nezávislosti soudů obou stupňů. Stěžovatel rovněž napadl provádění důkazů soudem prvého stupně, kdy jím předložené důkazy nebyly akceptovány v plné míře, jakož i to, že některé nebyly provedeny vůbec. Jednalo se zejména o výslech svědků - příslušníků Policie ČR. S odvoláním na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 150/93, pak konstatoval, že obecné soudy porušily zásadu nestrannosti a nezávislosti, když se s jím předloženými čestnými prohlášeními nezabývaly. V uvedeném postupu proto shledal zásah do svých základních práv zaručených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Hradci Králové - za kterého se vyjádřil předseda senátu 20 Co. Ten plně odkázal na odůvodnění rozsudků soudu I. stupně, jakož i na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.
Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal rovněž spis Okresního soudu v Hradci Králové, vedený pod sp. zn. 6 C 35/97. Po prostudování spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání osobních věcí a dokladů, které mu při odstěhovávání měla vzít jeho tehdejší manželka. V průběhu dlouhého soudního řízení, které se především zabývalo spornou existencí některých věcí, se stěžovateli podařilo prokázat, že věci, jejichž vydání se domáhal, byly v jeho vlastnictví, případně v jeho držení. Nepodařilo se mu však prokázat, že věci jeho bývalá manželka odvezla, případně, že je má v držení. Odvolací soud tyto závěry potvrdil jako správné, když konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Ani s tímto závěrem nebyl stěžovatel spokojen, a proto ve věci podal dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 22. října 2003, pod sp. zn. 22 Cdo 2019/2003, usnesením, jímž dovolání odmítl jako nepřípustné. Toto dovolání navíc stěžovatel, ani jeho právní zástupce v ústavní stížnosti nezmínil ani nenapadl, a to ani dodatečným doplněním ústavní stížnosti.
K námitce stěžovatelem namítaného porušení jeho práv, které mělo spočívat v tom, že soud nenechal vypracovat znalecký posudek na způsobilost žalované k právním úkonům, se soud prvého stupně vyjádřil již v rozsudku, když uvedl, že ze zdravotního posudku, ani z chování žalované u jednání nejsou patrné žádné okolnosti, pro které by soud měl nechat znalecký posudek vyhotovit.
Dle názoru Ústavního soudu není možné souhlasit s námitkou stěžovatele, že odvolací soud nepřihlédl k jeho odvolacím důvodům. Krajský soud odvolání věcně přezkoumal a neshledal v rozsudku vady. To, že se nezabýval jednotlivě každou námitkou stěžovatele, není možné považovat za porušení jeho základních práv tak, jak v ústavní stížnosti namítl. Posouzení předložených důkazů, tedy i stěžovatelem předloženého čestného prohlášení D. a Z. P., je plně v kompetenci obecných soudů. Je na nich, aby se znalostí věci posoudily, zda k posouzení věci je jeho provedení nezbytné. Tím spíše, že důkaz byl navržen teprve s odvoláním a soud k němu proto přihlížel i s ohledem na ustanovení §205 a o.s.ř. navíc.
Pokud stěžovatel odkázal na nález, sp. zn. III. ÚS 150/93, jehož právní věta představuje podstatnou část jeho odvolání, konstatuje Ústavní soud, že se na zde projednávanou věc nevztahuje v míře, jakou jí zřejmě stěžovatel přisoudil. Jinými slovy postup obecných soudů nebyl s tímto závěrem Ústavního soudu v rozporu. (Citovaný nález se týká hodnocení důkazů podle §120 o. s. ř., k tomu je třeba dodat, že jde o nález, týkající se úpravy o. s. ř. ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.)
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, že by byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v čl. 36 Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Pokud stěžovatel spatřil zkrácení na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení Listiny, nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., č. 5).
Namítané průtahy v řízení, jakožto zásah do práva zaručeného v čl. 38 Listiny, Ústavní soud nemohl posuzovat s ohledem na již ukončené řízení ve věci samé. Stěžovatel se ani podobného zásahu nedomáhal, když pouze konstatoval dobu, po kterou se obecné osudy jeho věcí zabývaly.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu