ECLI:CZ:US:2004:2.US.25.04
sp. zn. II. ÚS 25/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2003, sp.zn. 3 To 831/2002 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 9. 2002, č.j. 7 T 127/2002-781, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rovněž shora uvedenému rozsudku okresního soudu, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm, b) tr.zák. a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1208/2003, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel ústavní stížností nenapadá.
Rozhodnutím obecných soudů byl stěžovatel uznán vinným z toho, že společně s obžalovaným, M. V. dne 16. 10. 2001 na Městském úřadě v Jindřichově Hradci nechali na oddělení matriky podepsat poškozenému J. N. kupní smlouvu na prodej jeho domu se zahradou v obci Lipovka č.p. 13, manželům M. a H. K. a M. V., přičemž poškozenému předstírali, že podepisuje kupní smlouvu na koupi motorového vozidla zn. Ford Sierra, jehož majitelem v té době byl obžalovaný M. V., v důsledku čehož došlo k převodu uvedené nemovitosti v hodnotě nejméně 1.238.494,- Kč na jmenované, kteří se tak stali výlučnými vlastníky po provedení vkladu do katastru nemovitostí na základě návrhu obou obžalovaných. Dne 29. 10. 2001 opět na Městském úřadě v Jindřichově Hradci pod záminkou zrušení převodu shora uvedeného vozidla, předložili poškozenému J. N.další kupní smlouvu, znějící na prodej jeho lesních pozemků o výměře 8 162 m2, kterou pak poškozený v domnění, že podepisuje zrušení smlouvy na převod uvedeného vozidla podepsal, v důsledku čehož se výlučnými vlastníky uvedených pozemků stali obžalovaný M. V. a manželé K. a poškozenému tak vznikla škoda ve výši nejméně 9.557,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy, zejména soud odvolací, nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nehodnotily důkazy podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu. Důkazní postup nebyl vyčerpávajícím způsobem popsán a logicky odůvodněn. Z porušení zásad trestního řízení vyvozuje stěžovatel, že se nejednalo o nestranné soudní rozhodnutí.
Stěžovatel zejména namítá a porušení nestrannosti soudu spatřuje v tom, že odvolací soud nepovažoval za věrohodné svědectví M. P., protože svědek se dostavil z podnětu obžalovaných a nikoliv soudu, přestože okolnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal soud, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.
Stěžovatel poukazuje na zásadní rozpor v hodnocení osobnosti poškozeného, neboť ačkoliv soud prvého stupně na základě znaleckého posudku hodnotil poškozeného jako osobu duševně zaostalou, která má pomalé a nepružné myšlení a bez řádného a trpělivého vysvětlování není schopen porozumět náročným textům a s vysokou pravděpodobností nebude schopen bez srozumitelného pomocného výkladu pochopit smysl právních listin v podobě kupních smluv, odvolací soud uvedl, že poškozený je natolik intelektuálně vybavenou a orientovanou osobností, aby rozpoznal, zda listina, kterou podepisuje, se týká převodu nemovitostí či převodu automobilu, za předpokladu, že si text přečte. Odvolací soud tento rozpor v provedeném řízení neodstranil a v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, proč se jím nezabýval, ani neprovedl výslech znalce. Závěr soudu, že návrhy smluv byly poškozenému předloženy takovým způsobem, že poškozený nevěnoval textu listin pozornost, nemá oporu v provedených důkazech. I když stěžovatel předložil soudu listinu s podpisem poškozeného, stvrzující převzetí částky 300.000,- Kč, a poškozený podpis listiny nezpochybnil, soud důkaz hodnotil tak, že skutečnosti nasvědčují závěru, že poškozený peníze od obžalovaných nepřevzal, a to aniž byla pravost podpisu poškozeného znalecky ověřena.
Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že bez opory v provedených důkazech vyvozuje, že obžalovaní měli možnost si obstarat doklady potřebné k převodu nemovitostí, aniž měl poškozený vědomost, jakým způsobem budou využity. Namísto toho, aby pochybnost šla při hodnocení důkazů soudem ve prospěch stěžovatele, stal se opak, což je v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr.ř.
Soud rovněž odmítl návrh na doplnění dokazování o výslech zástupce společnosti P. f., s. r. o. a výslech MUDr. X. Š., aniž se s tímto odmítnutím vyrovnal v odůvodnění rozhodnutí. Soud se ani nevypořádal s tím, že poškozený nezaplacením soudního poplatku zmařil případné projednání platnosti smlouvy o převodu vlastnictví.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve veřejném zasedání provedl důkaz výslechem svědka P. a jeho výpověď hodnotil ve smyslu ust. §2 odst. 6 tr.ř. a své hodnotící úvahy vyložil v odůvodnění rozhodnutí (str.7a 8 rozsudku). Dle krajského soudu z odůvodnění rozhodnutí rovněž vyplývá, že svými úvahami založenými na slyšení poškozeného, nezpochybnil závěry znaleckého posudku. V odůvodnění rozhodnutí jsou rozvedeny i úvahy soudu o možnosti obžalovaných dostat do dispozice nabývací tituly potřebné k návrhu na povolení vkladu do katastru nemovitostí. Otázka pravosti podpisu na potvrzení o převzetí peněz nebyla rozhodujícím momentem, neboť poškozený pravost podpisu nepopřel, podstatné bylo, že listinu za situace vyvolané obžalovanými podepsal, aniž věděl, co podpisuje. Zástupce firmy P. F., s.r.o soud neměl za potřebné vyslechnout, neboť poškozený úvěr u této společnosti nepopíral. Za situace, kdy byl ve věci zpracován znalecký posudek o duševním stavu poškozeného a odvolací soud si učinil vlastní poznatky ze slyšení povinného, neměl za potřebné slyšet svědka MUDr. X. Š., ošetřující lékařku poškozeného. Důvody svého postupu výslovně neuvedl v odůvodnění, avšak konstatoval, že dosud provedené důkazy jsou dostatečným podkladem pro učiněná skutková zjištění.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 7 T 127/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s provedeným hodnocením důkazů, kdy stěžovatel podává vlastní interpretaci provedených důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů, vztahujícím se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.
Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatňovány v průběhu trestního řízení v rámci jeho obhajoby a argumentace ústavní stížnosti je obsahově shodná s odvolacími důvody stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Ústavní soud, jak bylo předesláno výše, zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů, vyjma případů, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv. Zaměřil se proto primárně na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásad trestního řízení, zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) a usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, kdy je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí dostály. Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci a byly přijaty právní závěry korespondující se zjištěným skutkovým stavem.
Dle názoru Ústavního soudu při posuzování trestnosti jednání se nelze omezit jen na posouzení legálnosti či charakteru dílčího právního úkonu, ale trestný čin je třeba chápat jako proces, v němž postupně dochází k naplňování jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty. Samotná okolnost, že stěžovatel uzavřel s poškozeným písemné kupní smlouvy o prodeji nemovitostí a disponuje potvrzením o zaplacení kupní ceny, ještě automaticky a jednoznačně neznamená, že se jedná o legální úkon, když okolnosti uzavření smluv nasvědčují tomu, že může jít o trestný čin podvodu spáchaný obviněnými (tj. stěžovatelem a M. V.).
Ústavní soud konstatuje, že právě z tohoto hlediska obecné soudy věc opodstatněně posuzovaly. Ve svých rozhodnutích přitom dostatečně zdůvodnily právní závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Soud prvého stupně v odůvodnění uvedl, že přestože z kupní smlouvy o převodu nemovitostí poškozeného vyplývá svobodný projev vůle jak prodávajícího, tak kupujícího, další provedené důkazy svědčí o opaku. Soud vycházel ze znaleckého posudku z oboru psychologie k osobě poškozeného, z nějž jednak vyplynulo, že poškozený je mírně duševně zaostalý a jednak, že při psychodiagnostických zkouškách nebyly zjištěny tendence k fabulování, poškozený je naivní, důvěřivý a lehce manipulovatelný, není schopen si vymyslet ucelené příhody nebo zkreslovat a blokovat skutečnost a nebyly zjištěny ani motivy jako nenávist či snaha o vyniknutí, které by poškozeného vedly k podání nepravdivých výpovědí. Jeho výpověď proto soud hodnotil jako pravdivou a dospěl k závěru, že obžalovaní si poškozeného pro svůj úmysl vytipovali jako vhodnou osobu, která díky sníženému intelektu nebude chápat smysl jimi předložených smluv, případně bude respektovat jejich pokyny. Obžalovaní v poškozeném vyvolali dojem, že z formálních důvodů, pro potřeby evidence převodu vozidla podepisuje kupní smlouvu na automobil, který je mu v podstatě přenecháván zdarma - za práce, které ve prospěch obžalovaného M. V. vykonával jeho bratr. Poté, co z podnětu sousedů a příbuzných byly u poškozeného vyvolány pochybnosti o původu automobilu obžalovaní využili skutečnosti, že jej hodlá vrátit, k tomu, aby mu pod záminkou zrušení převodu automobilu, předložili kupní smlouvu na prodej jeho další nemovitosti- zalesněného pozemku. Závěr soudu o úmyslném podvodném jednání obžalovaných byl podložen i svědectvím pracovnice matriky, která ověřovala podpisy na listinách a vypověděla, že obžalovaný (stěžovatel) řekl poškozenému při podpisu, že "to auto bude tvoje" a dále svědectvím dalších osob, které se vyjadřovaly k finanční situaci poškozeného, k jeho bezprostřední reakci na zjištění, že dům není jeho a okolnostem vkladového řízení u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci (za poškozeného převzala kupní smlouvy neustanovená osoba a bylo mu doručováno na adresu bydliště manželů K.). Soud rovněž dostatečně podrobně rozvedl, z jakých důvodů neuvěřil tvrzení, že obžalovaní poškozenému předali kupní cenu za nemovitosti, přesto že měli k dispozici jím podepsané potvrzení (zejm. pro rozpory v časové návaznosti při vystavení potvrzení a kupní smlouvy, finanční situace poškozeného i obžalovaných). Nalézací soud také logicky zdůvodnil, jakým způsobem se mohly dostat do dispozice obžalovaných listiny, týkající se převáděných nemovitostí, potřebné pro vkladové řízení. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že skutečnost, že v tomto směru nebyly jejich úvahy podloženy konkrétními důkazy, nemá z hlediska podvodu spáchaného obžalovanými zásadní význam, neboť v dané věci podstatou trestné činnosti nebylo odcizení příslušných listin.
Odvolací soud, s ohledem na specifičnost případu vyvolaného osobou poškozeného, který je absolventem zvláštní školy, opětovně provedl výslech poškozeného, jeho manželky, bratra, švagrové a obžalovanými navrženého svědka P. Po provedeném jednání potvrdil správnost skutkových zjištění a právních závěrů nalézacího soudu. Vypořádal se se všemi námitkami obžalovaných (včetně námitky týkající se potvrzení o zaplacení kupní ceny) a uvedl, proč nebyly způsobilé přivodit změnu rozhodnutí v jejich prospěch. Svědecké výpovědi v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně hodnotil a vyčerpávajícím způsobem rozvedl, z jakých důvodů nepovažoval výpovědi bratra poškozeného a jeho manželky za věrohodné. Rovněž uvedl, proč nepovažoval za věrohodnou výpověď svědka P. (zejm. nesrovnalosti ve výpovědi, problémy s identifikací osob) a přesně uvedl, za jakých okolností bylo k výslechu svědka přistoupeno. Tvrzení stěžovatele, že nevěrohodnost tohoto svědka byla soudem shledána jen z důvodů, že se jednalo o svědka navrženého obžalovanými, nemá ve spise oporu.
Ústavní soud dále ověřil, že z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nevyplývá, že se krajský soud ve svých úvahách dostal do rozporu se znaleckým posudkem, protože by popřel v znaleckém posudku zjištěnou nedostatečnou úroveň duševních schopností poškozeného. Byť formulace použitá v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu může při vytržení z kontextu navozovat dojem, že krajský soud shledává osobu poškozeného za způsobilou k rozpoznání obsahu podpisovaných listin, z obsahu odůvodnění je zřejmé, že krajský soud svou úvahu vedl v úmyslu zdůraznit situaci vyvolanou obžalovanými a způsob jejich jednání, utvrzujícího poškozeného v tom, že podepsal doklady týkající se převodu automobilu a následného zrušení této smlouvy. Krajský soud rovněž poukázal na opatření obžalovaných na katastrálním úřadě tak, aby vyrozumění o zápisu nemovitosti nebylo doručeno poškozenému, dále na nelogičnost bezplatného převodu auta na poškozeného, který měl být kompenzován občasnými prácemi prováděnými bez úplaty bratrem poškozeného, ačkoliv vzájemné vztahy obou bratrů takové dobročinnosti nenasvědčovaly. Rovněž zmínil, že z výpovědi jednoho ze svědků vyplynulo, že spoluobžalovaný M. V. nedostatečného intelektuálního vybavení obou bratrů zneužíval od dětství.
Ústavní soud zjistil, že krajský soud sice výslovně v odůvodnění neuvedl, proč neprovedl důkaz výslechem MUDr. X. Š. a zástupce společnosti P. f., s. r. o, nicméně odvolací soud uvedl, že dosud provedené důkazy soudem prvého stupně i soudem odvolacím jsou dostatečným podkladem pro učiněná skutková zjištění. I když lze konstatovat, že odůvodnění odvolacího soudu mohlo být v tomto směru konkrétnější, se zřetelem k provedenému obsáhlému dokazování, a to i pokud jde o okolnosti, které měly být provedením navržených důkazů zjištěny, tato skutečnost nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovateli nespravedlivý. Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nelze jej chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolnosti každého případu (viz Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Ústavní soud proto konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se odpovídajícím způsobem vypořádal i soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř.
Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace (např. sp. zn. III. ÚS 84/94- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34; II. ÚS 182/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, č. 130). Ústavní soud je oprávněn korigovat pouze extrémní případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (sp. zn. IV.ÚS 570/03). Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, neboť právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
V posuzované věci však Ústavní soud, jak je podáno výše, neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho základních práv a opravňovalo zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu