ECLI:CZ:US:2004:2.US.269.04
sp. zn. II. ÚS 269/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. D. B., t.č. ve věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. L. V., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 7 Tdo 918/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 27. 4. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů Ústavní soud zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 49 T 14/99, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dle skutkových zjištění stěžovatel spáchal uvedený trestný čin po vzájemné dohodě s dosud neztotožněným spolupachatelem tak, že poté, co dosud neztotožněný spolupachatel vypověděl ve dnech 5. 6. 1998 a 7. 6. 1998 pojistné smlouvy, které uzavřeli I. L. a V. J. s pojišťovnou N. N., ž. p., tím, že padělal jejich podpisy na falešných výpovědích smluv, přičemž dal současně pokyn, aby "odbytné" ze smluv bylo zasláno na specifikované bankovní účty založené stěžovatelem, stěžovatel pojišťovnou poukázanou finanční hotovost ("odbytné") z účtů dne 21. 7. 1998 vybral, a tímto jednáním způsobil poškozené pojišťovně celkovou škodu ve výši 8.715.000,- Kč.
Z podnětu odvolání stěžovatele (i spoluobžalovaného P. H.) se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Usnesením ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 10/02, odvolání zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení §265b písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), /Nejvyšší soud ČR dovodil, že měl na mysli zřejmě ustanovení §265b odst. 1 písm. b) citovaného zákona/.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 9. 2003, čj. 7 Tdo 918/2003, dovolání odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v ustanovení §265b trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který měl stěžovatel dle obsahu jeho dovolání zřejmě skutečně v úmyslu uplatnit, jsou přípustné právní námitky proti tomu, jak byl právně kvalifikován zjištěný skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Upozornil na skutečnost, že pokud měl stěžovatel výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu, mohl je uplatnit pouze v rámci speciálního dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že jím došlo k dotčení jeho práva na soudní ochranu, neboť dovolání podle jeho názoru mělo být věcně projednáno. Na podporu svého tvrzení uvádí, že obecné soudy vycházely z nedostatečného množství provedených důkazů a nevypořádaly se náležitě s námitkami obhajoby. Skutkový stav byl proto podle názoru stěžovatele nesprávně zhodnocen, v důsledku čehož byl stěžovatel uznán vinným trestným činem, jehož spáchání mu nebylo provedeným dokazováním prokázáno. Za hlavní pochybení obecných soudů stěžovatel považuje skutečnost, že v době, kdy byl odsouzen, nebyl ztotožněn "hlavní pachatel". Připomíná, že odvolací soud v odůvodnění vyslovil domněnku, že je velmi pravděpodobné, že "hlavní pachatel", tedy osoby, které zjistily potřebné informace o klientech a jejich pojistných smlouvách, mohli být sami pracovníci N. N., z čehož stěžovatel dovozuje, že pokud by byl "hlavní pachatel" kupříkladu vedoucím pracovníkem uvedené pojišťovny, tedy osobou oprávněnou za ni jednat, nemohl by se dopustit trestného činu podvodu, neboť je přece vyloučeno, aby poškozený sám sebe uvedl v omyl a obohatil se tak. V takovém případě by pak připadal v úvahu trestný čin zpronevěry nebo trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku a jiné. Totožnost "hlavního pachatele" je podle názoru stěžovatele klíčová pro posouzení skutkové podstaty, kterou svým jednáním ve spolupachatelství naplnil stěžovatel. Nesouhlasí ani s posouzením svědčícím o naplnění subjektivní stránky trestného činu, za jehož spáchání byl odsouzen.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, jímž je v posuzované věci napadeno usnesení Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel buduje svou argumentaci v tomto směru na nesouhlasu s posouzením svého dovolání. Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR se jím měl řádně zabývat, a ne jej bez meritorního přezkumu odmítnout. Z toho lze usuzovat, že stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu ČR ve skutečnosti došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 800/02, sp. zn. III. ÚS 577/02, obdobně, sp. zn. I. ÚS 79/03).
Ústavní soud na úvod připomíná, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. II. ÚS 651/02, III. ÚS 80/04).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné. Stěžovatel podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b písm. b) trestního řádu [správně §265b odst. 1 písm. b)]trestního řádu, podle něhož ve věci měl rozhodovat vyloučený orgán. Přes formální deklaraci tohoto důvodu žádné konkrétní námitky stran jeho naplnění v dovolání neuvedl, a nečiní tak ostatně ani v ústavní stížnosti. Argumentace v odůvodnění dovolání směřovala výlučně k dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ústavní soud vystupuje dle čl. 83 Ústavy jako soudní orgán ochrany ústavnosti. Není povolán k přezkumu správnosti výkladu a následné aplikace norem jednoduchého práva, což je naopak úkolem obecných soudů. Ústavní soud toliko zjišťuje, zda výkladem a aplikací jednoduchého práva nedošlo k porušení ústavních kautel. V posuzovaném případě ověřil, že dovolací soud použil v daném případě obvyklé metody výkladu norem jednoduchého práva. Jeho interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nejsou projevem libovůle či dokonce svévole.
Nejvyšší soud ČR své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona náležitě zdůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti. Dovolací soud vyšel z toho, že stěžovatel zdůvodňoval naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítanou nesprávností právních závěrů obecných soudů, mající svou příčinu v neúplně provedeném dokazování. Dospěl k závěru, že jeho tvrzení (o tom, že nevěděl o nezákonném jednání hlavního pachatele, ani o tom, že finanční prostředky, které ze svého účtu vybral, byly získané nelegálně) jsou primárně založena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu a že tyto výhrady nelze opřít o žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Pro úplnost připomněl odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které naplnění zpochybňovaných stránek skutkové podstaty jednáním stěžovatele dokládají. Z takových závěrů nelze dovozovat neodůvodněně zužující výklad ustanovení §265b odst.1 písm. g) trestního řádu, jenž by vedl k odepření spravedlnosti.
Ústavní soud nezjistil, že by postup Nejvyššího soudu ČR byl v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti, a tím i ústavnosti. Za dané situace tak nemůže přezkoumávat vlastní obsah napadeného rozhodnutí, neboť by se tím stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu nepřísluší (srov. II. ÚS 800/02, I. ÚS 28/03).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu